Hraní rolí, neupřímnost a nepřirozenost. Podléháte sklonům k předstírání a často tak panuje neshoda mezi tím, co je uvnitř a co se snažíte „prodat“ navenek?

Kdybychom viděli dovnitř:

Znáte takové ty bytosti, které se tváří jako největší andílci, přitom prostá pravda je mnohdy taková, že uvnitř jsou to pouhou přetvářkou skrz naskrz prolezlí pokrytci. Znáte to, navenek se snaží tvářit vznešeně, vstřícně a dobrosrdečně, no pohled na jejich skutečný vnitřní stav skýtá na míle vzdálený obraz. Tam na místo hrané pokory, pozitivity a čistoty čpí přemíra pokřivenosti, sobectví, kdy z přehnané tužby míchajíc se se strachem konají ryze ve svůj vlastní prospěch.

Plody takového počínání jsou většinou v přímém rozporu s tím, co by bylo zároveň v dobrém zájmu nás samotných jakožto druhé strany a dovolilo tak pozitivním emocím v našem nitru vzplanout. Ne, naše osobní štěstí opravdu není tím, co by tuto lidskou skvadru zrovna sebevíc trápilo. Je proto poněkud naivní domnívat se, že cizí jednání bude přinašečem našeho štěstí.

Nenechejme se zlákat deziluzí, že na každém našem skutku v životě nezáleží. Záleží na všem, co si myslíme, cítíme a vykonáme. I když je to dokonce i před námi samými z nějakého důvodu dokonale skryté, nejsme jenom prosté fyzické schránky. Každý máme svojí duševní, duchovní a energetickou podstatu. Nevytvářejme si konáním různých špinavost nánosy bahna, blokády a poruchy. Nezakládejme si na ještě větší problémy. Nepokoušejme osobní karmu, všechno špatné se nám vrací.

Často hlavně při zkušenosti z velkého města nebo ciziny člověk při takovém množství lidí, nečistých charakterů a skutků snadno podlehne dojmu, že na jeho slovech a činech nakonec nezáleží. Možná se považuje čistě za tělo bez duše, opíjí se sloganem „silnější vyhraje“ a za uplatnění téměř jakkoli nemorálních, nepravdivých a tím pádem zcela prázdných (lživých) slov a skutků touží dosáhnout svého. Jediné, co se dobře naučil, je hrát, intrikovat a bez výčitek podělávat druhé ryze ve svůj vlastní prospěch. Hlavně když se nikdo nedívá, nebo se nevystavuje přímé hrozbě kriminálu nebo márnice. Absolutně v sobě nepěstuje lidské hodnoty, jakoby snad dal sbohem veškeré vnitřní čistotě, nežije v souladu s nimi, vnitřně je naprosto vymletý a dělá tak, jak se mu zrovna hodí. Označení takových pofidérních individuí pojmem Prázdný Psychopat je poměrně trefné. A že jich v té naší malé zemičce chodí. U táboráku bych s nimi rozhodně posedět nechtěl. 

Hlava takového člověka si potom myslí něco, ale z úst se mu line úplně jiná básnička. Všechno jsou to jenom prázdné lži. „Bla, bla, bla“ mele potom huba takového člověka naprosto zbytečně, aniž by vyjadřovala cokoli skutečného, natož pak užitečného. Když autenticky nereflektuje vnitřní emoci, kéž by radši zůstala nadobro zavřená. Co že to vlastně cítí jeho srdce? To přes ten plebs už ani nevnímá. Všechna tato prázdnota počítám pramení z toho, že si pevně stanovil nějaký (dneska většinou finanční) cíl a je ochotný pro jeho dosažení udělat cokoliv, klidně šlapat „přes mrtvoly“ ostatních. Postavit to na hodnotách jako je opravdovost, dobrosrdečnost a pravdomluvnost, to by ho k němu, obává se, nejspíš nedostalo vůbec, nebo za dlouhou dobu. Možná jenom vychází z vlastní zkušenosti, tedy toho, co měl tu čest doposud spatřit ve svém okolí. A příliš čestného chování v něm nezahlédl, proto ho považuje spíše za zbytečnou slabost. Než aby si vytvořil pevný středobod a vycházel ze svých dobrých hodnot, raději hraje různé role, dopouští se lží a jednoznačného poškozování. Možná se skrze přehnané sobectví a z něho vycházející skutky uvnitř už tak pokazil, zčernal, že ukázat to druhým, málokdo se před ním nepozvrací. Nikdy se očividně nehodlal smířit s tím, že „co má být to bude“. Žit podle dobrých hodnot, pokorně přijímat příchozí a dělat čistá rozhodnutí. To pro něho nikdy moc nebylo. Naopak se pachtil za svým přes všechny mravní skrupule a zásady slušnosti.

Smysl bezpáteřních pokrytců:

Od kontaktu s takovým individuem nic dobrého nečekejte. Odnesete akorát tak šrámy nejenom na srdci, nedůvěru k dobru lidského pokolení a trpkou pachuť na jazyku. Pokud jste si z citlivosti a zkušenosti vyvinuli „šestý smysl“, nebude vám v jeho společnosti nijak dobře. Něco v oblasti žaludku vám bude poměrně jasně říkat, že tam něco prostě není v pořádku. Chvění u srdce vám prostě nedovolí důvěřovat mu na déle než 4 a půl minuty. To jsou jasné varovné signály, abyste to radši nechali být. No máte-li na nepříjemnosti spadeno a necháte se zlákat mamonem, to už je na vaši osobní zodpovědnost. Potom se nedivte. Když se člověk pozastaví nad tím, jak může takový člověk vůbec být, bude se nejspíš muset smířit s odpovědí typu, že někteří lidé vnější projevy jeho vnitřní pokřivenosti vzhledem k podobnému pokřivení svého hlubinného nastavení potřebují jako lék od doktora Oetkera. Prostě ke svému ponaučení a prospěchu od nich potřebují dostat lekci. Kdyby byl každý dobrý člověk s obdivuhodnými vlastnostmi a neexistovali by na světě podlé a bezcitné krysy bez jakýchkoli morálních skrupulí, kdo by potom ukázal zrcadlo těmto lidem a jejich narušenému vnitřnímu stavu?

Kdo přehnaně důvěřivého člověka blíž do normálu ostražitosti. Kdo by rozbil deziluzi člověku ulpívajícím na krásných mezilidských vztazích? Kdo by potom materiálně poškodil člověka, který si vytyčil bohatství a blahobyt jako svůj jediný cíl a pro kterého teď představuje středobod vesmíru a zdroj nejvyššího blaha? Bolest způsobená negativními charaktery těchto lidí některé vychovává, zmírňuje jejich připoutanost, zeslabuje agresi, která brání jejich bůžka a celkově harmonizuje jejich vnitřní stav, čímž je mimoděk zachraňuje a léčí. Přestože je pro většinu z nás přirozeně nepříjemná a snažíme se jí spíše vyvarovat, je v rámci naší výchovy a moudrého směřování nepostradatelná.

Co lepšího než právě bolest nám dovolí procitnout a donutí změnit se k lepšímu?? Jak jinak bychom věděli, co je skutečně správné a co už ne, kdybychom nebyli trestáni za prohřešky a nebylo nastavováno zrcadlo našim vnitřním pochodům? Svět je plný protikladů, které se navzájem prolínají, ovlivňují a doplňují. Proto asi musí existovat i takový bezpáteřní lidé, i když je to politování hodné a každý bychom se měli každodenně snažit o růst, moudření a měnění k lepšímu.

Nepřísluší nám příliš soudit a už vůbec ne kompletně odsoudit. Nemáme celistvé ponětí, co všechno takového člověka vymodelovalo do stavu, ve kterém se zrovna nachází. I ten nejpodlejší jedinec má tam hluboko uvnitř sebe něco dobrého. Je člověk, Boží dítě, stejně jako my. Přít se s ním a třeba ho potrestat, to je žádoucí a v naprostém pořádku. Tento boj ale nesmí být vpuštěn do našeho nitra, jinak nás negativně poznamená. Je potřeba učit se přijímat.

Přeneseně je to jako ptát se, k čemu je dobrý takový komár. V tomto případě mně toho na první dobrou taky zrovna moc nenapadá, ale něco za tím určitě bude. Možná bude lepší přirovnání to k ohni, který na jednu stranu dokáže způsobit ohromné škody, ničivé požáry a smrtelné popáleniny, na druhou bychom si bez něho dřív neuvařili, nezahřáli se ani si nevytvořili trpkou ale do budoucna užitečnou zkušenost „pozor, nedotýkat!“. Všechno špatné je k něčemu dobré. 

Nikdo to za tebe neudělá:

Co si sami v tomto směru neuděláme, to nejspíš nebudeme mít. Proto je příhodné soustředit se pro jeho dosažení na vlastní konání a obracet se primárně do sebe než do okolního prostoru. Neočekávejme pořád, že nám druzí pomohou. Všichni jsme ze svojí podstaty nastaveni podobně. Každý jsme sebestředně zaměření, primárně hájící své vlastní zájmy. Někdo více, někdo méně. Každý bychom měli být soběstačná jednotka, která neustále zvyšuje stupeň svojí nezávislosti. Upřednostnění svojí vlastní existence a reality je základní součástí každého z nás.

Prostě to tam tak máme každý „od přírody“ zakódované a asi bylo by nepřirozené, nezdravé až patogenní, kdybychom příliš zastávali a hájili cizí zájmy. Tak jak my se pro druhé nejspíš neroztrháme, nečekejme, že se najde blázen, který se roztrhá pro nás! Smiřme se konečně s tím, že to tady záleží primárně na nás. Probere to, osvobodí to, vybičuje k akci. Nikdo to za nás neudělá. Nemůže, nebylo by to zasloužené, zdravé, harmonické. Bez vlastní bolesti není růstu. Bez vlastní oběti není úspěchu. Něco za něco. Pro naše celkové blaho zkusme být někde při zdravém středu. Nedělejme druhým, co nechceme, aby bylo děláno nám. Nepovyšujme přehnaně vlastní zájmy a nepoškozujme pro jejich naplnění druhé. Naopak se nenechme ponižovat a poškozovat na úkor druhých.

Moudré dávání:                

Ano, uznáme-li to sami potom za vhodné, můžeme z čistého citu a upřímné ochoty obětovat něco ze svého ve prospěch potřebných a chudých. Bude to určitě úctyhodné, záslužné a bohulibé. Ale první musíme být my silní a bohatí. I potom je potřeba pořádně rozlišovat, abychom nezištně dávali jenom těm, kteří to skutečně potřebují. Ty, kteří si to nezaslouží a nijak si toho neváží, tím akorát tak duševně zkazíme. A sebe při té příležitosti též. Neočekávejme to od druhých, první vykonejme vlastní maximum, než se uchýlíme k prosbám o pomoc.