Můdra o bytí:

pozor na povyšování, odsuzování a ponižování, PE (osobní zkušenost), nezpracovaná minulost, nepřijímání událostí, protivení přicházející přítomnosti, přehnaná připoutanost, poškozené struktury, rostoucí agrese a schéma spuštění programu sebezničení


Pojďme navázat na věty předchozího článku a lehce se v této souvislosti otřít taky o téma (ne)naplnění osobní tužby.  

Zde platí, že čím víc něco člověk chce, ale ono to nějak nepřichází, je potřeba to přijmout jako „dané shůry“ a nechat to být, nebo navenek vykonávat patřičné kroky. Přijmout zkušenost, něco pozměnit, zvýšit obrátky.

V žádném případě se proti tomu nesmíme vnitřně protivit, ponižovat sebe, nebo ostatní, ukřivdit, nesnášet, odsuzovat. Uvnitř to musíme s harmonickým doprovodem přijímat v podobě, v jaké to k nám přichází.

Jakmile proti tomu začnete uvnitř zbrojit, protože to zdaleka neodpovídá našim představám, očekáváním a touhám, můžeme si do budoucna způsobit škody nedozírných důsledků.

Dej si pokoj

Je žádoucí přestat se za tím alespoň na chvílí pachtit, dát si od toho pokoj, nasadit potřebný půst, usebraně se oprostit, přijmout minulé události i současný stav a změnit se k lepšímu. Potom to „paradoxně“ třeba přijde „skoro samo“, přirozeně a harmonicky, aniž bychom přitom tlačili na pilu, museli dát těžká závaží na druhou misku vah a třeba nevědomky si zákonitě způsobit roztržky na jiných životních frontách. Myslím, že takový měřič umírněnosti v sobě každý nosíme a tak cítíme, kdy je naše snažení v ještě rozumných mezích a kdy už se dostáváme za pomyslnou hranu, nebezpečně začínáme narušovat rovnováhu a ohrožujeme tak nejenom svoje životní štěstí. Jen je potřeba být i k tomuto zdravě vnímavý, naopak nebýt příliš troufalý, ignorantský a zarputilý. Je základní karmické pravidlo, že když někde vezmeme, jinde budeme muset dát. Dopady dlouhodobého přepínání potom mohou mít přímo katastrofální následky. Ani část z nich si ve svojí lidské omezenosti nedokážeme představit, jinak bychom si dali sakra pozor, abychom jednou nemuseli lítostivě zaplakat. Místo toho se někteří sebestředně buší do prsou a pyšně si říkají „Tak ať! Já žiju na hraně! Co jiného mně asi tak zbývá?“. No takový už je ten dnešní život, minimálně od 8 ti do 5 ti se každý všední den neustále někam hnát. Snad to tak má i být, když se to děje, alespoň z toho bude zkušenost, i když těžce trpká. Jak jinak dneska uspět, než makat od pondělí do neděle, dokud ze sebe nevyždímáme i poslední zbytky psychických či fyzických sil? Kdybychom jenom tušili, jaké neblahé následky to má na život a osud nás nejenom samotných, ale i našich (současných či budoucích) potomků, sakra dobře bychom si to rozmysleli a šli daleko blíž zlatému středu harmonie, trpělivé postupnosti, životní rovnováhy. Když nám něco do života přichází, nebo naopak nepřichází, je potřeba to přijmout, ne proti tomu vnitřně protestovat a rozlaďovat vnitřní harmonii. Každá situace a událost má svůj důvod. Co my vlastně víme, co je pro „všeobecné blaho“ skutečně dobré a moudré? Každý jsme „pouhý mravenec“, který je na kulatém a točícím se objektu v nekonečném vesmíru na „pár let“ na návštěvu. Jak si dovolujeme protivit se vnitřně proti příchozímu? Říká se, že vše je materiální a pomíjivé. Až na naši duši, která je nesmrtelná, pochází od stvořitele. Sídlí uvnitř nás, je to Boží prostor. Nemáme právo vpouštět do sebe agresi a poškozovat ji. Je od neposkvrněného Boha!

Netvrdím, že je dnešní svět perfektní, to vůbec ne. Kdyby mělo vyhodit do povětří každého to, že na něho vnitřně nepěkně pomyslím, tak byste viděli ty ohňostroje. Ale ponovu tu povýšenost, ukřivděnost a nenávist mírním všemi možnými způsobit. Třeba tomu tak má z nějakého důvodu být. A i kdyby se mně osobně zdálo, že rozhodně nemá, dokud to nedokážu nijak ovlivnit k lepšímu ať už tvrdostí nebo vlídností, tak to nemá smysl řešit a zatěžovat se tím. Každý dělá, co umí a to mnohdy nejlíp, jak dokáže. Každý jeden čin v neúprosně postupujícím čase se rodí z myšlenky někde uvnitř každého z nás, přičemž podněty na ni přichází z nedaleké blízkosti našeho těla. Téměř automaticky se linou ven z jakési přirozenosti a vnitřní potřeby, až si toho kolikrát člověk ani není pořádně vědomý. Má zapnutého autopilota. Prostě něco sám od sebe dělá, aniž by se nad tím pozastavoval. Prostě se to děje. Takový už ten náš život je, pořád se musí něco dít. Ale když se takového člověka někdo zeptá, tak s naprostým přesvědčením sebejistě kušuje, že všechno jsou to jeho zásluhy, jeho myšlenky, jeho rozhodnutí a činy. Že za nimi nikdo „jiný“ nestojí, neovlivňuje ho a už neřídí. On je přece svobodná bytost! Teď nemyslím média, reklamy a jiné okolní vjemy, které zachytáváme. Ty mají nesporný efekt na myšlení, chování a jednání každého z nás. Teď se bavím o něčem úplně jiném, vyšším. Co vychází z předurčenosti, karmy, našeho vnitřního stavu. Kdekterý člověk si potom kolikrát připadá jak prokletý. Prostě se mu dokolečka opakuje nějaká životní situace. Jakoby měl složit nějakou životní zkoušku, ale on pořád ne a ne.

Jen tak k zamyšlení, kolik událostí v přítomnosti každého z nás jsou už teď prakticky mrtvé, „k ničemu“? Na kolik z nich už ani my sami zítra nevzpomeneme, natož tak za celý rok? Žijeme, jako bychom spali, jak nám vnitřní nastavení káže. Nalupáme to do autopilota a jdeme si odžít ten svůj den. Večer umíráme, naštěstí se na druhý den probudíme znovu, včerejší emoce jsou najednou ty tam a hurá nanovo. Přitom se omezujeme milionem skrupulí, předstíráme nespočet rolí, staráme se o druhé, co si řeknou, co udělali… Jenomže většina, tak jak se rozhlédnete, zrovna spinká. Jakoby se ráno zapomněli probudit. Už zítra o tomto okamžiku nebudou pravděpodobně vědět, natož kdybyste se jich zeptali pozítří, co v tento čas a den dělali. Tak místo, aby nás to oprostilo od všeho zbytečného a přimělo dělat v přítomností opravdivé, podstatné a „nezapomenutelné“ věci, kuňkáme, předstíráme a babráme se v maličkostech. Neuvědomujeme si, že každý jeden prožitý okamžik vlastně umírá a že se s každým jedním výdechem blížíme do hromu. Všichni bez výjimky, kolik nás tady je. S lékem na smrt zatím nepřišel ani Andrej. Tak co, vypleskají vám takové skutečnosti dostatečně k tomu, abyste se přinutili probudit? Nebo si přenastavíte budíka až na potom, ještě je čas, vždyť zítra přece není poslední den, ještě neumíráte. A jste si tím jistí? Je pravdou, že na silné zážitky si vzpomeneme ještě za dvacet let, ale kolik z nás takové ve „všední dny“ sbírá?

Proti protivenství

Pokud se nám něčeho nedostává, je vhodné vnímat to tak, že na to ještě nejsme připravení, nedospěli jsme na úroveň adekvátního uvědomění, nebo nám to holt není souzené. Pro dobro nás nebo druhých k tomu nemůže dojít. Je potřeba to uvnitř pokorně přijmout a být ochotný postupovat postupně. Navenek potom můžeme být tvrdí, uvnitř musíme zůstat vlídní. Vztek musí zůstat venku, nesmí proniknout dovnitř. Neříkám, že je dobré vzdát se, být odevzdaný, letargický, laxní. Jenom se prostě učme přijímat to, co přichází, neprotivit tomu na vnitřní úrovni a naopak s tím patřičně nakládat na vnější rovině. Není dobré tlačit to přehnaně za hranu přirozených sil. Doufám vnímáte tu hranici mezi tím, co je přípustné a co už škodlivé. Je to, jakoby na nás v tenise soupeř zatlačil, hrál tak, jak je pro náš styl nepříjemné a místo, abychom to brali jako výzvu ke zlepšení, snažili se svou taktiku a údery přizpůsobit a uvnitř jsme zůstali pozitivně naladění, užívali si hru, ladně, vděčně, láskyplně a oduševněle vedli jednotlivé údery, necháme se rozhodit, vnitřně zasáhnout, začínáme soupeře nesnášet, ne-li přímo nenávidět, pohoršovat se na ním, vysmívat se jeho stylu, kapitulujeme na hru, na její kvalitu a potěšení z ní. Uvnitř pěníme, tečeme, zkrátka jsme na nervy. Po harmonii už není ani stopy, spadli jsme zpátky do starého vnitřního vzorce „nepřijetí, agresivity a nelásky“. Takzvaně se pečeme ve vlastní šťávě. Možná nás to vybudí a díky agresivitě se nám podaří zahrát několik následovných úderů na hraně rizika, no z dlouhodobého hlediska to má na úroveň naší hry jednoznačně neblahé účinky. Hlava nám vře, děláme divadélka na okolí, přes ty nervy pořádně neslyšíme ani své srdce, neřídíme se taktikou, radami, ani tvrdým tréninkem vžitými dovednostmi. Dopouštíme se nevynucených chyb, vyhazujeme se a prohráváme výměnu za výměnou, zdárně se s takovým vnitřním nastavením nezastavitelně řítíme vstříc prohranému zápasu. Z krátkodobé perspektivy jsme se rozčílením dokázali nakopnout, vybudit se ze sebe síly, jenomže jako bychom se tím zároveň odstřihli o nějaké zdrojnice otevřené mysli, přirozené síly a lásky k činnosti. Už se tam jenom jaksi pachtíme se zbylými silami, o žádné radosti nemůže být ani řeč a úroveň s každým jedním vnitřním prokletím jakoby klesá. Jakmile do toho jednou člověk při zápase spadne, jenom těžko se dostává zpátky do sedla, proudění radosti, harmonie, flow. Jedině tak hluboký nádech, výdech, rozhlédnout se, uvědomit si, vnímat moment a nechat to plynout. Vnímat každý okamžik, své tělo i okolí, naprosto se odevzdat přítomnosti, zkoncentrovat se a dělat v ní, jak nejlíp dokážeme. Nic, než precizní vedení úderu nedokážeme ovlivnit. Pokud jsme ve vlně odporu nezašli příliš daleko, mohlo by to ještě zabrat. Jinak nezbývá, než se tím protrápit a aby se to nemuselo opakovat, je dobré to zpětně přehodnotit a prostě si k tomu najít funkční postoj. Nakonec ten z dvojice, který dokáže uhrát víc vítězných výměn, připsat si víc míčků na svoji stranu, zajistit, aby míček dvakrát spadnul na straně soupeře po odrazu v jeho vymezeném poli, ten zanedlouho vyhraje i celý zápas. A když takto půjdeme zápas za zápasem, povede to k výhře v celému turnaji. Říká se, že v tenise je 80% o „hlavě“. Mlátit dobře do míčku dokáže každý podobně v první tisícovce žebříčku ATP. Šampioni se vyznačují tím, že v kritických okamžicích umí přepnout na ještě vyšší herní level, přehrát a zdecimovat tak svého soupeře. Není až tak špatné, když se člověk do svého života inspiruje tenisem.

Jenomže člověk často situaci „ne a ne“ přijmout, nehodlá se s ní zkrátka smířit „za žádnou cenu“, začne proti ní vnitřně zbrojit, pohoršovat se, proklínat, nenávidět, odsuzovat, zkrátka hřešit. Neuvědomuje si ale, že tím docílí akorát tak toho, že uvnitř ulpí na onom duchovním nebo materiálním statku ještě více. To v praxi znamená, že mu život posléze musí klást pod nohy různé překážky, zkrátka působit různé tematické protivenství a všemožnými dostupnými prostředky mu bránit prožívání štěstí v té dané oblasti. Toto připoutáváni a na oplátku nutné protivenství má prý stoupající tendenci, to znamená, že pokud není člověk ochoten nebo schopen kritickou situaci správně zpracovat, čím více se člověk na sebe, okolní lidi a prožité události hněvá, čím více se jim protiví, kritizuje, odsuzuje, povyšuje, ponižuje, lituje a nehodlá se s smířit ani s těmi, které už jsou dávno hluboko v minulosti a tím pádem většinou ani s těmi čerstvě příchozími, tím více se do budoucna blokuje a spíš ho budou dokolečka potkávat.

V takovém případě jeho připoutanost totiž nepomíjí, nýbrž vzroste. K tomu, co člověk uvnitř odsuzuje, se sám připoutává. Nevědomky, nechtěně a nežádouce tak přebírá špínu odsuzovaného a začínají ho potkávat podobné osudové defekty. Roste jeho ulpění na dané tendenci a to se, jak už víme, léčí jedině cíleným protivenstvím, se kterým se nevyhnutelně pojí utrpení.  Vyvarovat se tomu člověk jedině vnitřním smířením a přijetím jako z hora dané. Vždyť  protivit se proti osudu, vůli nejvyššího je přece nesmysl. Člověk si tak jedině citelně uškodí. Důležitou součástí opravdové vnitřní změny k lepšímu je takzvané zpětné přehodnocení. To obnáší lehké "cestování v čase", projití si všech kritických událostí a jejich přijetí. Aby byla daná moudrost skutečně zanesena do našeho životního obrazu a tížená změna skutečně dokonána, je žádoucí, aby došlo k následnému potvrzením ve skutcích. To obnáší schopnost obstát v situacích, které nám budou následně posílány do života. Celé toto přehodnocení přitom musí probíhat na opravdové, to znamená citové rovině. Naše duše má prý obrovskou setrvačnost a proto je potřeba počítat s tím, že to bude mnohdy zapotřebí provádět opakovaně, hluboce procítit a že to bude vyžadovat čas vyhrazený na oproštění, přepólování a zakomponování. Takže to může být poměrně zdlouhavé a trýznivé. Pár myšlenek k tomu nejspíš nebude stačit, protože na rozdíl od citů nemají tu sílu proniknout do našeho podvědomí, zasáhnout hloubkové struktury a trvale očistit naši duši.

Čučím s oblibou na cizí dvorečky, aniž bych si pořádně zametal před tím svým?

Často nám chybí sebereflexe. Kritizujeme druhé za věci, kterých se sami naprosto přirozeně dopouštíme. Nebo nedopouštíme, protože na to nemáme kuráž, uvědomělost, příležitost. Jinak bychom se dopouštěli. Ale u jiných to považujeme za špatnost nehorázného charakteru. Utíkáme ze svých zbabraných životů, bavíme se na cizí téma. Řešení druhých často bereme jako příjemný odpočinek od všech svých "sraček". Hleďme si svého.

Nepovyšuju přehnaně sebe, ani nikoho v okolí? Nepodléhám ponižování, nenávisti? Jsem si jistý, že ve mně neleží nezpracovaná, nepřijatá událost, nebo osoba z minulosti, která mně ubírá na životní energii a štěstí?

To není jenom nějaké moralizování. Pokud ne budete hněvat na druhé, budete přebírat jejich špínu na sebe. Ne nadarmo se říká, že když se budete přehnaně starat o druhé, sami si "naserete do vlastního hnízda".

Když odsuzujete (hněváte se, pohrdáte, nenávidíte) hlupáka, vaše duše se připoutá k chytrosti a vy o ní časem přijdete. To do budoucna přináší třeba zdravotní problémy omezující a bortící váš intelekt a nadměrné potýkání se hloupými situacemi a lidmi. Pokud je správně nepřijmete a tuto blokádu neodstraníte, budou se problémy neustále prohlubovat.

Proto je nanejvýš žádoucí se takovým hloubkovým emocím vyvarovat. Opravdovým lékem na všemožné neduhy těla i ducha je právě pochopení, přijetí jako Bohem dané, zpětné smíření, odpuštění a prodchnutí nepodmíněnou láskou. Navenek, kde se setkáme s lidmi, můžeme zůstat tvrdí. Uvnitř se ale střetáváme s Bohem, je to jeho území a na něm bychom měli zachovat bezvýhradnou neposkvrněnost, dětskou čistotu a nevinnost. A to i přesto, že se tak stáváme zranitelní.

Nemáme právo hrát si na Boha, přehnaně hodnotit, urážet se, mít neustálé výhrady vůči sobě a nebo svému okolí. Musíme se to učit vlídně přijímat a vnitřně neprotestovat. Člověk ale často dělá pravý opak, uvnitř je nesnáší, ale na navenek s nimi potom nic pořádného nedělá. Měli bychom se převážně soustředit na harmonii své vlastní reality a navenek jednat pouze tehdy, kdy je to proveditelné a k dobru věci. Zbylé spektrum neovlivnitelných událostí bychom se měli účet vypouštět, respektive s důvěrou odevzdávat k nohám Ježíšova kříže a prosit o proměnu v lásku.

Na vnitřní úrovni jsme prý všichni jednotní. Tam se nerozlišuje škaredý od pěkného, schopný od neschopného, bohatý od chudého, hloupý od chytrého, krutý od milostivého. To jsou "jenom" naše vnější projevy. S těmito můžeme na vnější rovině bojovat, bývá to mnohdy naopak žádoucí, jinak jsme letargičtí, odevzdání, ignorantští, když necháme třeba zlost, pýchu nebo jiné hřešení nepotrestané. Díky takovému "přísnému" konání můžeme získat zdraví a hojnost. Ale uvnitř přitom musíme dokázat zachovat harmonii a lásku. Nepouštět si tam agresivní emoce. Taky si dát obráceně pozor na odsuzování člověka jako celku, tedy včetně jeho Božího jádra, i na protivení se situacím, které od Něho přicházejí. "Je to odporné hovado a tečka. Nenávidím ho. Končím s ním." To možná je, kdo z nás v určitém ohledu není, jenomže stejně tak určitě má i dobré vlastnosti, minimálně jednu, určitě bychom ale našli alespoň tři. Tak k němu zkusme být milosrdní. "Vždyť Pepa za to svoje chování kolikrát sám mnohdy ani nemůže, chudák se k nám musí tak odporně chovat kvůli nám, našemu vnitřnímu stavu za účelem získání praktické šance na jeho změnu k lepšímu. A pokud v něčem přestřelil, ponese za to svoji zodpovědnost a trest ho nemine. Vše je na této úrovni naprosto dokonale spravedlivé."

Prostě se musíme nějak naučit rozdělovat člověka na 2 roviny: vnitřní a vnější. Toto nastavení je dost důležité, ale jak přesně ho převést v realitu už poněkud záludnější. Alespoň z mého pohledu, ale myslím, že už se mně začíná poodhalovat vnitřní cesta, že už tomu začínám přicházet na kloub. Zvenku s druhým můžeme soupeřit, můžeme mu proti argumentovat mu, působit mu zdravou bolest. Při tom je ale nutné zastávat i pohled druhou optikou. Nestát se příliš zaslepeným, zákeřným a škodlivým. Nesmíme v něm ale zabíjet lásku. To je prý největší hřích ve vesmíru. Podle mě i narušovat nevinnost a zanášet neposkvrněnost. K tomu dochází tehdy, kdy právě druhou stranu mince nebereme absolutně v úvahu.

Už delší dobu říkám, že kdybychom měli stejnou minulost, předky, karmu, horoskopy… Byli bychom nejspíš naprosto stejní, jak ten člověk, kterého tolik nesnášíme a jehož jednání nám leží v žaludku už jakou dobu! A víte kolika lidem takto nevyhovujeme my sami? Je to důvod k tomu, abychom se tady navzájem dokolečka odsuzovali a kompletně nenáviděli? Není lepší se na to podívat z pohledu Boží perspektivy na hašteřící se děti? Vemme si k srdci slova z hlavní křesťanské modlitby: "a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům".

Navenek je to totiž neustálý "boj" protikladů. Každý máme svoje vnější chyby, za mnohé z nich třeba můžeme, za jiné už tolik ne. Některé někomu vadí a má s námi problém, u takového jedince pravděpodobně nedojde "ke shodě" a přinejmenším asi nebudeme vhodnými kandidáty na uzavření "nejlepšího" kamarádství. To ani zdaleka. Naopak si můžeme předat lekci a následně se nadobro rozejít. Není nutné, abyste si nadále drželi takového člověka ve svém blízkém okolí. Lépe ale udělá ten, kdo odejde bez odnesení si trvalých neblahých následků vzniklých z jeho nepřijetí, odsouzení, ponížení... Jinému tento člověk naopak nevadí, nezasahují ho jeho slabé stránky, naopak mu vyhovují jeho přednosti, takzvaně si sednou a stane se součástí jeho blízkého okolí. Prostě nemáme právo nenávidět ho jako celek. Z našeho omezeného pohledu si mnohdy nedokážeme ani připustit, že by v takovém člověku mohlo být něco dobrého. Odsoudíme ho a nazdar.  Jenomže tim se vlastně hněváme i na jeho Boží (dokonalé) jádro. Vlastně tak nenávidíme Boha. A to je velké provinění, za které si, pokud ho nepřehodnotíme a nezpracujeme lépe, poneseme následky. A co potom odsouzení celé skupiny lidí?

Bolestná propast

Pro rozšiřování našeho životního obrazu a osobní růst jsou různé nepříjemnosti od jiných lidí vyloženě žádoucí. Každý si na svět přinášíme svoje nedokonalosti. Pokud by nás nepotkávali karmické odplaty a tematické protivenství, nebyli bychom trestání za vlastní s rodinné hříchy, hrozilo by, že naše duše totálně přiroste k orodované hodnotě, kterou si dala nad Boha. Že definitivně zdegraduje, nadobro se poškodí, nebo dokonce zničí. A právě stav duše, která je na rozdíl od těla nesmrtelná, je pro „vesmír“ z nějakého důvodu nejspíš nejvyšší prioritou. Boží logika je v tomto ohledu dost odlišná od té lidské a proto ze svojí značně omezené perspektivy nedokážeme vnímat všechno soukolí. Z nějakého důvodu nám bylo zkrátka dáno žít v nevědomosti, neinformovanosti.

Ať se každému z nás zdá, že je ta inteligenční propast je u každého z nás jakkoli markantní, že ten je hrozně hloupý, ten zase neskutečně naivní, strašně sebestředný, ten vskutku vyčuraný, tamten nepochopitelně nemorální a nespravedlivý, přehnaně se přetvařující… nesmíme nikoho kompletně odsoudit jako celek, protože tak ve svojí zaslepenosti i vůči jeho dobrému jádru. Znáte ten pocit, jak to v zápalu vzteku vezmete už komplet. To se potom těžko rozlišuje a říká si „ale ten kokot má v sobě Boží jádro, má určitě mnoho dobrých vlastností“. No minimálně bychom to měli mít na paměti, že navenek má chyby, no uvnitř je Boží, abychom i proti této části nejeli. Stejně tak prý nemáme právo zabíjet v člověku vznešené city a vnitřně se přehnaně protivit tomu, co se děje. Na vnější rovině můžeme se situací bojovat a přizpůsobovat ji svým představám. Kolikrát jednoznačně musíme, jinak je z toho opak v podobě slabosti, neplodnosti a odevzdanosti. No ten boj by neměl proniknout až dovnitř, kde pro něho prostě není prostor. Je potřeba si přiznat, že nikdy skutečně nevíme, z jakého vyššího plánu k onomu zlu či dobru dochází. Můžeme se akorát tak lidsky domnívat. Pokud si svojí nevědomost nepřestaneme uvědomovat, dokud si nezačneme hrát na vševědoucí a pány všeho tvorstva, neodevzdáme se v případě sporu celí vnitřnímu hněvu a odsudku, můžeme si v ní bez vážných důsledků žít i nadále. Jakmile začneme přehnaně zbrojit, protivit se, nepřát, nesnášet, plivat, zbrojit, žárlit, závidět, litovat, strachovat a tyto emoce vpustíme hluboko do svého nitra, skoro nezpozorovatelně si tím do dalších dní zakládáme na masivní maléry a konec šťastného žití. Projev takové negativní energie přitom nemusí přijít pozítří. Člověk si může klidně žít 5, 10, nebo 20 let bez následků. „Chvíli“ to holt trvá, než se negativní emoce dostane do podvědomí. Ale jakmile sem vstoupí, poneseme za to následky. Horší je, že za ty roky už nejspíš nebudeme ani pořádně vědět, za co že nám to ta facka vůbec přistála. Jo a pozor, prý regulérně máme minulé a budoucí životy. Takže si své karmické přestupky přenášíme i do dalších životů a vážně jimi poznamenáváme i své potomky. Jak říkám, kdybychom jenom tušili, co za to jednou bude, dáme si velký pozor na svoje emoce a činy. A na druhou stranu bychom se tolik nezatěžovali z našeho pohledu špatným skutky druhých, protože za ně ponesou zodpovědnost. Na této úrovni neexistuje nespravedlnost.

Ještě co se týká onoho nerušeného žití v nevědomosti, tak úplně na místě stát nemůžeme. Bez postupného poodkrývání se to neobejde, jinak bychom zakrněli a podstatou toho všeho je posun vpřed. Zkusme se zastavit a vůbec nic nedělat, po nějaké době je to cosi hrozného. Musíme se zvednout, začít něco dělat, jít žít, poznávat, předávat, školit. Prostě být alespoň v nějakém směru činní. Neustále musíme něco mít ze svého života, teda kromě spánkové aktivity. Je to taky zakódované někde hluboko v přirozenosti každého z nás. Bez poznávání nového to zkratka nepůjde. Svůj život musíme zkrátka prožít, „pořád něco dělat“, něco si z něho odnést, ať už jsme jakkoli pohodlní. Ať už se snažíme sebevíc, přináší to radost a zároveň taky bolest. Poměr mezi nimi bude hodně záležet nejenom na harmonii vnitřního stavu, no taky na výšce cílů, intenzitě žití každého, usebranosti a vděčnosti každého z nás.

Bez bolesti by nejspíš nemohla proběhnout změna. To ona nás nutí přeskupit síly a vydat se jinudy. Pokus, omyl. Asi to má co dočinění s onou nutností růstu, získávání zkušenosti a životních lekcí. Život je škola. Máme podvědomou tendenci to špatné v životě kritizovat, odsuzovat, vytěsňovat a naopak velebit to podařené, pěkné a úspěšné. Jenomže toho víme tolik málo o tom, proč i k tomu škaredému musí docházet, ať už to považujeme za jakkoli lítostné, slaboduché, povrchní. Proč museli být dřív odporné války, strašná zloba, hromadné vraždění, nelítostná krutost. Proč musí být na světě hazard, drogy, alkohol, na kterých si tolik lidí „zničí svoje životy“. K čemu je bulvár, všechny ty hvězdičky, třepající politici a dluhy svírající akorát tak do kleští? Všechno to zotročování, trápení, zubožování. Když tvrdím, že kdyby Bůh nechtěl, aby se něco dělo, nestane se to. Tak co všechny tyto prasárny? Před těma budeme jako zavírat oči, dělat, že se nic takového neděje, nebo za ně máme ještě děkovat? Podle mě to má zase co dělat z nastavením člověka a primárností stavu duše. Tomu, který začne na něčem ulpívat, nebo si tuto přehnanou tendenci zbožšťovat něco pomíjivého přináší do svého života, musí mu přicházet do cesty problémy, jinak by hrozila degradace, přilnutí, zničení jeho duše. Jak jsme si řekli, musí přijít nepříjemnosti, bolest, utrpení. Toto máme snahu považovat za tragédii, škodu, zbytečnou odpornost. Jenomže přijít do života to člověku musí. A třeba, kdyby svůj život nezničil hazardem, musel by zanedlouho náhle zemřít. Kdyby ji nemlátil manžel, dostala by zanedlouho rakovinu. Ale všechny tyto souvislosti, proměnné a možné důsledky my už nevidíme. Máme logickou tendenci odsuzovat to špatné, považovat to za jednoznačné zlo a dílo Ďábla. Jenomže i to, musí logicky pocházet od Boha, jako prostředek nutící ke změně, záchranný balíček, program karmy a odplaty za zlé skutky. Nemáme šanci na nahlédnout na danou z globálu Boží optikou. Byla nám dána „naprostá“ svoboda. Asi se shodneme, že jsme toho tady za tu dobu spoustu pošramotili, překroutili, zbabrali. Tím jsme spustili různé „vesmírné“ programy, které už jedou a jenom zpětným přehodnocením je dokážeme zastavit. Vizitkou našeho počínání je to, co vidíme na okolo. No, nic moc, co? Až zahlédnete Boží, uvidíte, že je to proud dokonalé čistoty a lásky. To my jsme se odtrhli a sebe i vše na okolí ve svojí nevědomosti pošpinili. A teď za to musíme nést následky. Neměli bychom se jeho vůli přehnaně protivit a naopak se učit i špatné věci přijímat a považovat za nutný projev možného dobra. Přehnaně proti všemožným jevům „nesupit“, kor když je nemáme tu moc ovlivnit. Dokázat je s důvěrou ve vyšší dobro bez zbytečného zúčastnění nechat plynout. Rozhodnout se pro to můžeme už jenom z principu vypočítavého vědomí. S čím přehnaně soucítíme nebo protivíme, k tomu se sami připoutáváme, přebíráme tu špínu na sebe. A to snad nechceme, muset si to potom kvůli tomu odtrpět? A taky to bezesporu brání v klidném prožívání životního štěstí. Prostě nám to bere pokoj, spokojenost a vítr z plachet. Většinu času řešíme, co jde absolutně mimo nás. Snažíme se k tomu zaujmout nějaké stanovisko. Ať už se snažíme sebevíc, většinou je negativního ražení. Ať to dopadne, jak to dopadnout má. Náš osobní výdej k tomu není zapotřebí. A pokud je, konejme. Jinak se tím nezatěžujme. Netýká se nás to, nedokážeme s tím nic udělat, nijak to změnit k lepšímu, tak to nechme s důvěrou být. Náš vlastní život bude mít svého utrpení dost. Pošetřeme si síly, abychom se s ním dokázali postupně vypořádat.

PE -> osobní zkušenost

S přehnanou snahou o neustále hodnocení věci kolem souvisí mnou včera zavedený pojem PE, neboli personal experience. Nemáš s tím osobní zkušenost, tak to prosím tě neřeš, nehodnoť. Nebo jakoby vzdej čest, pochval, povzbuď, dodej sílu, pokud můžeš, jinak to nechej být. Nevíš nic, co to obnáší. A i když bys měl zkušenost s podobnou situací, neudělal si jediný krok v botách kritizovaného, absolutně netušíš, čím vším je ovlivněný a zatížený. Tak se mu když tak jenom vyhni a nechej ho být. Ať se stane, co se má stát.

Podle mě platí, že je osobní zkušenost k nezaplacení. Dal bych to jako styčný bod do diskuze. „Máš osobní zkušenost? Nemáš? Tak seď, poslouchej a šoupej nohama.“ Zkuste si diskutovat s někým o něčem, kdo ji nemá. To je milion přebraných názorů, planých představ a diskutabilních domněnek. Pár slovem vyjádřených, mnohdy neosobních pocitů a hned cítíte tu nálož naivity. Jakmile ji získá, teprve pozná pravdu. Do té doby je to mrhání energie na polemizování a prázdné mletí pantem, dokud to nemáme podložené zkušeností, je to zbytečné, protože stejně pořádně nevíme. Potom jsme jako dospívající děti, které se domnívají o všem možném a potom se zpětně otáčejí a nestačí zírat, v čem to žili. Na jednu stranu se toho v nitru příliš jakoby nezměnilo, no život je ty roky pěkně usadil. Teda alespoň co se týká vědomí, ve kterém jim převrátil všemožné představy. Často také na úrovni citů, které jim jakoby vymlel a potlačil jako sedativa buňky přinášející do mozku bolest. Vsadím auto na to, že v osobním kontaktu se skutečným prožitkem to bude daleko drastičtější nebo blaženější. Až potom, pokud tomu nejde odolat, můžeme dělat ty ramena, klepat se do čela, ukazovat prstem. Do té doby prostě žijme svoje vlastní životy, jak nejlépe to dokážeme. Buďme vděční za všechno počínaje zdvižením dutiny hrudní. A když už chceme něco kolem, zkusme být nápomocní. Zítřek a druzí lidé se podobají v tom, že budou mít svého utrpení dostatek. Přiznejme si holý fakt, že z tohoto úhlu pohledu toho můžeme s opravdovou jistotou tvrdit jenom málo. Z toho všeho, co ve svém okolí vidíme a máme tendenci nějak hodnotit, vnímáme jenom ústřižky, které dokážeme zachytit svým lidským „okem“ a zpracovat naší logikou. O tom, proč k tomu musí docházet, co se ve skutečnosti děje uvnitř, na pozadí, nemáme mnohdy ani tucha. Tak si to konečně pokorně přiznejme a nešťourejme se v něčem tak trochu zbytečně. Ještě to akorát tak zpackáme a nechtěně si ublížíme. „Jo tak ty nedáš pokoj? Fakt si myslíš, že je to takové? Tak bum, tady to máš.“ Sice se z toho člověk akorát tak posere, ale alespoň konečně ví a nedělá už velkého haura. Potom si může říkat akorát tak: „Vrtal jsem do toho, vrtal, až sem dovrtal.“

Osobně taky moc nechápu, kde někteří lidé berou všechnu tu energii a vůbec čas na řešení života druhých lidí. Však se každá jejich permanentně chybějící špetka vyloženě hodí na zkvalitnění vlastního žití. Nebo snad jsou naše životy tak dokonalé, že už není co zlepšovat? To, co zbyde, se hodí investovat do blízkých a zážitků. „Co je mně po tom, co udělal ten, nebo neudělal tam ten? Můžu jim s tím nějak pomoct? Změním tím snad něco, když se tím budu zabývat, rozbírat to tady s někým jiným, než chudákem postiženým? Vážně nedokážu přijít na lepší způsob, jak unikat ze svého, komplikacemi prodchnutého života? Sem klesl tak hluboko, že se teď budu z bezradnosti nad nimi zabavovat, rozptylovat a odpočívat přicházením na jiné myšlenky od té svojí naleštěné bídy řešením cizích osudů? Kdyby alespoň nešlo ve většině případů o rozebírání negativních okamžiků a scénářů. Znáte takové to „slyšela si to, co ten chudák udělal, to je tak pohoršující, hrozné, odporné!“ Ale skládat někomu úctu to není většině z nás ani z poloviny tak záživné, co? Pozitivní zpráva má desetinovou čtenost v porovnání „Šok, neštěstí, katastrofa, drb“. To tam někde máme tu potřebu se pozdvihnout nad ostatní, ukázat si prstem, pohoršit se nad někým a sám si potom připadat jako lepší člověk. Úúplně tak zapomenout na vlastní „posrané triko“. Ale když nám někdo ukáže zrcadlo, vysměje se nám, zkritizuje nás, je k nám podobně odporný, můžeme se z toho sami posrat. Ale druhým to tam solíme hlava nehlava.

Ten, kdo by snad chtěl žít svůj život bez bolesti, by si měl výše uvedené promptně uvědomit. Připustit si odvěký fakt, že zlo i dobro jsou z nějakého důvodu nutné, stejně jako blaho a bolest, úspěch a ztroskotání, růst a pád, narození a smrt. Vzájemné doplňování a neustálý boj protikladů. Odstranit tak ze světa všechno „záporné“? Nevím no.

Kdo z nás si je nakonec jistý tím, proč ve skutečnosti přicházíme na svět? K čemu to vlastně celé vzniklo?

Tak buď je to, jak často tvrdí západ, naprostá shoda náhod, nahodilý a neustálý pohyb materiálního bez špetky okem spatřitelného (krom větru). Žádné bioenergetické struktury, žádná duše ani Bůh. Prostě ryzí materialismus.

Nebo jsme přesvědčeni, že nejsme jenom hmota. Každý z nás si s sebou nese spoustu svých energetických struktur, které se navzájem ovlivňují. Že na všem nakonec záleží a jsme tady kvůli něčemu. Že se po smrti nerozložíme a tečka. Pokud tomu tak je, já osobně jsem o tom přesvědčený, je to všechno dokonale skryté lidskému oku. Nepodléhá to žádnému hmatatelnému měření. Přesvědčit tak nevěrníky není možné. Můžeme si svobodně vybrat, kterou filozofii ve svém životě upřednostníme, v co budeme takzvaně věřit. Nikdo po nás nechce, abychom rozuměli všemu, vždyť tolik věcí kolem je opředených tajemstvím.

No proč vznikla země, život, když je „někde tam nahoře v jiné dimenzi“ ráj? To si to sem máme přijít užít a odtrpět? Stačí dobře a naplno žít, přehnaně neškodit sobě a druhým, neporušovat přikázání, nehřešit? Nebo prostě jenom dělat, co se dá? 

Provinění

Ale co když už jsme se v nemalém měřítku provinili a máme tak založeno na vážné problémy? Nebo jsme si vytvořili silnou tendenci k nějakému pocitovému defektu, který nás do budoucna přehnaně ohrožuje na úrovni osudu a zdraví?

Potom, když se nám začne bortit zdraví a osud, je pro nás žádoucí, abychom tomu urychleně přišli na kloub. Mnohdy, až když západní medicína projeví svojí bezzubost a s odstraněním vnější příčiny vnitřního problému si neví rady, se z vyplašenosti, zoufalství a strachu o svůj život teda zkusíme dát na alternativní cestu. Je spousta lidí, kteří si přináší svůj problém do tohoto života, aniž by v něm zatím „cokoli“ závažného pokazili. Mají v sobě jakoby zakódovaný program, který se s postupem dospívání začíná spouštět a působit paseku. Přichází s nemocnou duší, která trpí svojí připoutaností. Jenomže to nám žádné „cétéčko“ nezměří, ani žádná jiná mašina neodoperuje. To jsme si dřív způsobili sami, nebo se provinili naši vážně chybující předkové, tak si to teď musíme „vyžrat“. Je žádoucí, aby nám byl někdo schopen alespoň říct, s čím že to máme tu čest, jakou nedokonalostí jsme poznamenaní, v čem tkví příčina problémů a co je možné s tím dělat. 

Měli bychom se učit zplna žít, užívat si, radovat se, no taky si to dokázat odvážně odtrpět, když si to život vyžádá. Být měkcí, zároveň tvrdí. Dokázat riskovat, být zdrženliví. Hlavně si zachovat ten blažený cit uvnitř. Nepošlapat ho, neprostřelit si pod levou lopatku zející díru.

Možná má celé to žití co dočinění se zkouškou a výchovou duše. Jak jinak si taky vysvětlit všechny ty odměny a tresty? Je pravdou, že někdo je tu přesně jako za odměnu, jiný spíš jako snad za trest. Všechna ta bída a blaženost, kterou někteří z nás zažívají. Co na to říct. Snad jenom, že to tak musí z nějakého důvodu být. A že snad bude brzo dobře.

Bolest vychovává:

Samo sebou je mně líto všech těch postihnutých, katastrofálních událostí a scénářů. Mám pocit, že víc než spoustě do sebe zahleděných lidem na okolo. Je příjemné v sobě občas probudit soucit, no pokud s tím nedokážu udělat nic lepšího, než poprosit za pomoct a zlepšení, nezbývá, než to po pozastavení nechat být a následovat svůj vnitřní hlas. Zopakuju si, že nevidím celou pravdu, že to tak z nějakého důvodu musí být a jdu dál. Být to pořád samý med, kdo ví, co by s námi teď bylo. Nejspíš bychom byli poněkud přeslazení. Pro náš rozvoj jsou vnější problémy nejspíš nepostradatelné. Musíme se učit řešit je, bojovat s nimi a pokořovat je. O tom není sporu. Musí nám být ukazované zrcadlo, oplácené vlastní nedostatky. To abychom do budoucna věděli, čeho se raději nedopouštět a čemu se rozhodně vyvarovat. Bez toho bychom se asi pokazili, poničili, rozmazlili. Jako dítě, které necítí bolest po přiložení ručičky do vroucí vody. Tělo by se ničilo a člověk o tom ani nevěděl. Stejně tak mnohdy slouží vnější bolest jako alarm na problém usazený uvnitř.

Když tento boj dokážeme udržet venku "za dveřmi", potom je přinašečem zdraví a je celkově blahodárný. Probíhá tam, kde má a to za hradbami. Rytíři ať se bijí na bitevním poli, nevinní ať jsou v bezpečí hradu. Není nic špatného na tom, snažit se ve zdravé míře vnější svět přizpůsobit svým vnitřním představám. Stejně tak je mnohdy žádoucí, abychom se vnějšímu útoku adekvátně bránili. Horší scénář nastává, pokud agresivní emoce, které k takovému „souboji“ často neodmyslitelně patří, nedokážeme udržet za dvojitým příkopem a vpustíme si je hluboko dovnitř až do hlavní „hodovní“ síně k trůnu jakožto srdci hradu. Tím ve skutečnosti je naše podvědomí, duše. Tehdy se boj stane jednoznačně zdraví škodlivým a celkově zhoubným. Taky se ho musíme učit držet ve zdravých mezích, jinak nás všechna ta nenávist sežere a stráví. Pamatujme, že všeho moc škodí. "Tak moc na to tlačil, až si zlomil pilku."

Dokud si nepřipustíme, že nám do života nepříjemnosti přicházejí jako cílený "lék shůry", který slouží primárně jako šance pro uzdravení. Že je bolest jedinečnou příležitostí k přehodnocení, převýchově a opravdové změně k lepšímu. Protože právě ona dokáže zasáhnout naše jemné struktury. Situace, která přináší záchvěv smutku, lítosti, slz dokáže daleko snáz otevřít opravdové cesty do našeho podvědomí a dává tak šanci k opravdovému zlepšení, přehodnocení, zahojení minulých, špatně přijatých ran. Potom dochází ke zlepšení stavu, pokud se k tomu postavíme se správným přijetím, nebo naopak ke zhoršení, pokud dáme opět přednost tvrdosti, neodpuštění, nenávisti, hněvu, křivdě, kritice, odsouzení a docílíme akorát tak ještě většího zatížení. Bez trochy vlídnosti pliveme na sebe nebo na ostatní, aniž bychom si uvědomovali, že je to Boží dílo a svoji pozornost, rozpolcenost, dotazy, nebo samotný smutek, lítost, vztek a jiné neblahé stavy se snažili směřovat k Němu. Pokud nenávist směřujeme k sobě nebo ostatním, dopouštíme se tak hříchu, protože tak nenávidíme Boží stvoření (děti). Pokud máme nějaký problém, musíme ho řešit s Tvůrcem všeho. Nebo Vám nepřijde zbytečné plivat svoji rozladěnost v obchoďáku na chudinu pokladní, když ta jenom odvádí svoji práci na kase za 150 na hodinu? Není lepší, obrátit svoji nasupenost a výtky na vrchního manažera, nebo lépe majitele podniku? 

Dokud budeme přicházející problémy zle vnímat, protivit se jim a bojovat s nimi na vnitřní úrovni.

Pokud na ně nepohlédneme jako na donucovací prostředek k přehodnocení svých emočních a skutkových stanovisek a k započetí požadované práce na sobě, vlastní změně k lepšímu. Docílíme tak akorát větších škod, zhoršení stavu a pravidelnosti jejich opakování. Vždyť přichází jako varování a projev toho, že v nás není něco v pořádku. Příčinou je náš rozladěný vnitřní emoční stav a Boží zásah. Otec vychovává své děti. Tak se soustřeďme na harmonizaci našeho vnitřního stavu a konzultujme to s Ním.

Pokud se utrpení správně procítí, je jedinečnou příležitostí ke změně k lepšímu. Je proto dobré nabídnutou šanci pevně chytit "za pačesy", přistoupit k ní jako k unikátní šanci k harmonizaci hloubkových struktur a jako ladičem rozladěného rádia přejít na lepší frekvenci.

Pokud se nechopíme svojí šance na zkvalitnění našeho vnímání světa a zdokonalení našeho vnitřního stavu a nedojde k přehodnocení minulých momentů, otevřenému přijetí a vlídnému zpracování příchozích událostí.

Pokud se neuráčíme s pochopením jakékoli takové traumatické situace a naopak proti ní budeme vnitřně zbrojit, vpouštět si nesmíření, nespokojenost a zapšklost do svého nitra. Než abychom se jí nechali ryze prodchnout a dobrovolně změnit k lepšímu.

Člověk snadno spadne do nevhodného čelení traumatické situaci, pokud nevěří v nic nehmotného a ignoruje jakýkoli stupeň předurčenosti. Všechno to leží na jeho bedrech, nezbývá mu nic, než soupeřit s jinými „lidoopi“, dokud se v něm něco nepokazí, potom se jde nechat spravit do nemocnice. Vydává se ryze „živočišnou“ cestou přílišného prosazování vlastních představ, záměrů a ideálů, přičemž se bude pravděpodobněji přepínat, protivit se přicházejícímu, nepřijímat realitu, půjde takzvaně „přes mrtvoly“. To nevyhnutelně povede k nesmiřitelnosti, nesnášenlivosti, vnitřnímu boji s osudem (Bohem), ulpívání, nárůstu vnitřní připoutanosti a agrese. No a potom budou muset přicházet bolesti, které je budou snižovat a rozbíjet. Podobně vyzní i nevhodný přístup k životnímu štěstí. Pokud ho nedokážeme zpracovat správě, bude docházet k nárůstu naší pýchy, tendenci k povyšování a nadřazenosti u sebe a naopak ponižování a opovrhování druhými, přesvědčení, že jsme něco víc než ostatní, až si dlouhodobějším působením těchto egoistických emocí spustíme program následného „neustálého lepení neúspěchu na paty“. Začínáme ulpívat na osobním úspěchu a tak se nám ho přestává ho dostávat. Stáváme se tím, kým jsme celá ta léta opovrhovali. Jenom pro jistotu, ať taky víme, jaké to je.

Proto bychom si prostě měli, zas a znova, dávat pozor na extrémy. Spíš se snažit obezřetně pohybovat tam někde vprostřed.

V krajnostech je neodmyslitelně skryté přepínání, vyčerpanost, prázdnota, nespokojenost, nesmiřitelnost, agresivita, připoutanost. Člověk si z vytouženého často udělá modlu a žene se za tím svým pozlátkem jak bláznivý a běda, jak se mu něco opováží vstoupit do cesty. Tehdy je ochotný čehokoli, jenom aby to měl. Když to nepřichází, k čemuž právě často dochází, pokud to s vnitřní vášní vyloženě přehání, často ho to táhne ještě víc. Cítí zradu, křivdu a poddává se nenávisti, z čehož titulu dochází akorát tak k ještě silnějšímu připoutávání a protivenství. Čím silnější je tento sklon, tím spíš mu to „jako na svini“ pořád někam utíká a to včetně životního času, energie a štěstí. Ted už se zapřísahá, zahodí i poslední zbytky lidskosti, žene se na plné otáčky, nevidí doleva ani doprava. Dokud díky náhlé tragédii neprohlédne, pokud radši není „stažen ze hry“ úplně.

Všeobecně se dá říct, že čím víc toho člověk pro něco obětuje, tím víc si toho váží. Jinými slovy s množstvím vykonaných úkonů pro získání něčeho roste i ochota za to bojovat. Možná to má co dočinění s tím, že se na to v jádru jenom víc zafixuje. Pokud dokáže zachovat harmonický stav a je mu přece jenom přáno, vytoužené může nakonec získat, aniž by to mělo negativní dopad na jeho budoucí zdraví, nebo osud.

Mnohé z nás nabytí materiální věci často uspokojí tak na týden, potom se z toho stane samozřejmost, přestaneme si vážit, odložíme to a ženeme se dál. Že by nás nakonec naplňovalo to samotné hnaní se.

Jiný se na získané dokáže zafixovat natolik, že je pro jeho uchránění ochotný pošlapat cokoli, klidně i zabít. Rozhodně to nehodlá nechat na náhodě, osudu a přirozenosti. „Co má být bude? To víš, že jo ty blbe! Tady ti ustřelím palici, jestli se k tomu jenom přiblížíš!“ Přehnaně agresivní typ je ochotný udělat první poslední, uplatnit všemožné násilné prostředky, jenom aby si na sílu dokázal udržet to „svoje“. Je tak připoutaný k pomíjivé věci, že je ochotný obětovat pro ni nepřijatelné, nepřiměřené. Klidně pošlape, zničí, zabije, když to bude nutné. Hodnotově ji má až příliš vysoko. Jakmile se začne připoutávat duše, je to prý často zdlouhavý proces. Nebo to může být urychleno vážným přestupkem proti „vesmírným pravidlům“. Potom nemůžeme naivně očekávat, že její uzdravení bude nenáročné, urgentní a bezbolestné.

Vymezit, strážit a hájit si svoje, to je v přirozenosti každého z nás a nedělat to, asi nejsme úplně v pořádku. No zase tady platí: všeho s mírou. Náš mobil, byt, auto, život… No stejně tak se dá vyčlenit také: náš vztah, náš ideál, naše moudrost, duchovnost… A pokud to začneme přehánět, postavíme některý z těchto (ne)materiálních statků do přílišného popředí, zakládáme si na průser a riskujeme jeho ztrátu.

Ne nadarmo se říká, že právě v krajnostech je schovaný ďábel. Vidíme to všude kolem: „všeho s mírou, jin a jang, zlatý střed, nebo lidově nehroť to tak ty vole!“.

Výsledkem krajního přístupu nebývá nic jiného než závažné problémy na všemožných životních frontách, což se nejenom nepotká s žádným pozitivním účinkem, ale naopak způsobí další škody nedozírných důsledků.

Nevědomost je možná mírně polehčující okolnost, no rozhodně zde neomlouvá. Jakmile jednou zhřešíme, porušíme povolené pravidla, proviníme se proti přikázanému, založíme si tím na budoucí problémy.

Bylo by fajn, kdyby se nám někdo alespoň ráčil říct, jaký konkrétní postih za to jednou bude. Paní vychovatelka nám taky v družině první jasně řekla, co nesmíme, než nám za to dala přes prsty. Do života si sice přinášíme nějaké nitky plynoucí z našich pocitů, výchovy, no v dospělosti se v tom snadno ztratíme a nějakých pevných not se drží jen stěží. Vědět přesně, jaký postih za to bude, každé naše cítění a počínání bychom si dobře rozmysleli. Kdo ví, čeho z toho, co děláme teď, bychom se dopouštěli i nadále. Mám neblahý pocit, že mizivého procenta.

Stále se dá na světě nalézt několik šťastlivců, kteří mají dostatečně dokonalý životní obraz a harmonické vnitřní struktury. Takovým stačí pokračovat v dobré práci a i nadále vézt dobrý život. Už jsme si je stihli vážně narušit vlivem destruktivních vnitřních pochodů (pocitů) a z nich plynoucích zbabraných vnějších projevů (činů) nastalých v minulosti nás a našich předků?

Nevadí, dokud dýcháme, není příliš pozdě na to, abychom se snažili přijít pravé příčině na kloub a žádoucí prací na sobě tento stav zlepšovali. Různé nepříjemnosti můžeme na této cestě poznání brát jako indicie a příležitosti k efektivní hloubkové léčbě. Rozhodně není nic snadného, dokázat rozluštit takovou hádanku a přijít na pravý vnitřní důvod vnějšího problému, natož potom celou situaci správně zpracovat, aby došlo k tíženému zlepšení a nespadnout přitom opět do starých vzorců cítění a myšlení.

Odhalení pravé příčiny

Jak ale přijít na podstatu problému? Je častým jevem, že člověk trpí, aniž by jenom tušil „proč“. Přijít na příčinu duchovního, natož potom duševního neduhu není žádná sranda. Daleko snáz se odhalují problémy těla, které člověk dokáže díky fyzické bolesti poměrně snad alokovat. Určit přesný problém na těchto nehmotných úrovních není pro jeho nositele nic snadného. A i když se to podaří, ještě není vyhráno, dokud v praxi nezjistíme, jak stav zlepšovat. No jedna věc je jasné, pokud se člověk naprosto uzavírá takovému náhledu, není ochotný si připustit, že by něco takového vůbec mohlo existovat, je to logicky nemožné.

K objevení pravé příčiny může nejlépe pomoct „specializovaný diagnostik“, také může být užitečným průvodcem v průběhu samotné léčby. Je-li pro nás přípustnější samostatná snaha o odhalení, může v některých případech poodhalit pravdu použití zrcadlového efektu. Jak funguje? Stojí na zodpovězení otázky, čeho se moje nepříjemnost obecně týká. Vzhledem k tomu, že má na úkol ponižovat přehnanou důležitost, musí se jí svým efektem často protivit. K čemu je komplikace na vnější rovině určená, můžeme zjistit jejím postavením před „obrácené“ zrcadlo. V čem se toto liší od běžného? Je specifické v tom, že jeho obraz neukazuje přesně to, co stojí před ním, nýbrž jeho pravý opak. A právě ten může být tíženým ukazatelem, hledanou hlavní příčinou problému, nebo jeho nedílnou součástí jako celku. Půjdeme-li po stopách nepříjemností ve svém životě, můžeme si tak udělat poměrně jasnou představu o tom, s čím že to „máme tu čest“. No existují defekty, které je téměř nemožné odhalit. Souvislost mezi příčinou a projevem je prakticky skrytá. Původ dané připoutanosti může být zatím nepojmenovaný, nepoznaný nebo pro běžného dnešního člověka „absurdní“. Nedovedu si představit, jak by na konkrétní „prohnilý kořen“ svých problémů mohl sám přijít. Jak by ho dokázal přesně nalézt, definovat a vycizelovat, aniž by při tom poškodil okolní „tkáně“. Navíc je mnohdy zakořeněný tak hluboko, stala se z něho „přirozená“ osobnostní součást, přináší vnitřní potěšení, pouta inklinování jsou tak pevná, je přinašečem vnitřního potěšení a vznikající vášnivost tak silná, že člověk radši podstupuje fyzická utrpení, než aby se dokázal svého mylného majáku vzdát, dát ho tam, kam patří. Jiný prostě umírá, aniž by si byl vědomý pravdivé příčiny. Stupeň naší sebereflexe není tak silná, abychom dokázali příčinu poodhalit.

Příklad snadněji odhalitelné příčiny

Když je ke mně hrubý manžel, neustále se se mnou hádá, nebo se na mě dokonce dopouští násilí. Je to normální? Ne. Je to bolestivé? Ano. Tak proč mě to musí potkávat, proč musím mít v životě takového hulváta, nebo proč se ke mně musí „chudák“ chovat tak sprostě? Proti čemu může být takové chování směřované? Postavím si obrácené zrcadlo. Před ním stojí osoba škaredě se ke mně chovající. Co může být příčinou toho, že se takové chování dostává do mojí reality? Nerozbíjí to náhodou pěkné vztahy? Jednoznačně ano. Je možné, že bych zrovna já a moje duše ulpívala na vztazích? Chci je mít za každou cenu pěkné, jsou pro mě „ve skrytu duše“ důležitější, než cokoli jiného? Ano, tak tady se mně dostává protivenství, abych na nich neulpěla. Co musím dělat? Nenávidět manžela, nebo na něho vzít sekáček? To druhé časem možná, ale teď je nutné zbavit se svojí závislosti na vztazích, jinak přijde další takový, nebo vážná nemoc. Jak to udělám? Ponížím v sobě přehnanou touhu po vztazích, odmodlím ji, dám ji pod lásku, pod Boha.

Hůře odhalitelné příčiny

Diagnostikovali mně vážnou nemoc. Co může být její vnitřní příčinou? Bez procestování vlastního života a předložení dalších drobnějších problémů před zrcadlo není schopné přesně určit přesnější protiobraz. A jak by taky mohlo, když je pro vás takový pojem naprosto neznámý. Příliš ulpíváte na touze po řízení vlastního osudu i lidí kolem vás. Chcete v této roli z nedůvěry nahrazovat Boha. Hrajete si na něho. Musíte to s důvěrou odmodlit, dát nadobro pryč, abyste k této tendenci přehnaně neinklinovali. „Aha, děkuji, tak já to teda zkusím.“ Nazítří: „Už se mně to povedlo, už je to pryč?“

Pomýlenost plynoucí z neinformovanosti

Je škoda, že si mnozí kvůli všeobecné neinformovanosti a nevědomosti nedají dostatečný pozor na přestupky a potom musí dostávat tvrdě za uši. I když určitě každý z nás v sobě má od narození má, alespoň do určité míry, takový kompas „správného směřování“ přirozeně zabudovaný. No chybným používáním nebo úplným odstavením už může být zrezivělý, zaprášený, prakticky nefunkční. Zprovoznit ho opět můžeme třeba opětnou obnovou čistého v sobě, navrácením se k tomu ještě nepošlapanému, nebo vystavením se do paprsků Božího světla.

I když se někomu přece jenom podaří nahlédnout „pod pokličku svých problémů“, nebo jsou mu někým podrobně objasněné, neví, jak přesně má ideálně postupovat, aby docházelo k léčbě a zahojení nastalo co nejdříve. Pravda je Bohužel taková, že někdy jsou poranění natolik vážná, že už na záchranu tohoto života příliš pozdě. Člověk si dané směřování pěstoval tak dlouho, tak silně se k němu upínal, že to za krátký čas nestihne dát úplně do pořádku. Určitou výhodou násobně vyšší setrvačnosti duše je její „blbu vzdornost“, odolnost vůči nepříliš silným a dlouhotrvajícím vlivům. Jistou nevýhodou potom to, že jakmile se do ní něco působením dlouhodobého nebo dostatečně silného podnětu dostane, očištění zkrátka trvá, nebo to vyžaduje vyslání silného signálu. Jeho zdrojem prý může být buďto silné utrpení bez projevů protestů, nebo právě smrt. Každopádně je každé zdokonalení do budoucna nás a našich potomků jednoznačně žádoucí.

Při samotné léčbě jde hlavně o opravdovost. Jakékoli předstírání zde k ničemu dobrému nevede. Pokud se to rozhodneme zcela ignorovat, nebo to budeme takzvaně lenivě flákat a práci na sobě a snahu o žádoucí zdokonalování necháme ležet ladem, přičemž už jsme si do „svého systému úspěšně“ zabudovali „program sebezničení“, nebo už dokonce došlo k jeho spuštění, budeme si to holt muset na oplátku odtrpět. A snad se tomu nepříjemnému, které bude postupně přicházet, nebudeme příliš vzpouzet a stavět s vnitřním odporem, nebo si možná ještě pohoršíme. Nespravedlnost na této úrovni neexistuje. Všechno, co jsme napáchali, si budeme muset do posledního „zrna vyžrat“.

V dnešní době lidé snadno podlehnou nepochopení pramenícího z všudypřítomné nevědomosti, které nakonec ústí v hledání rychlých ozdravných řešení vně ve stylu: "Rychle mě koukejte uzdravit! Já proti tomu nezmůžu nic, já si tady akorát tak lehnu, vy se ve mně porýpejte, předepište mně léky a já nic, já muzikant.".

Žádá o okamžité odstranění defektních vnějších hmotných projevů, které jsou „pouhým“ vyústěním toxických vnitřních energetických struktur.

Zříkají se jakékoli zodpovědnosti za své fyzické a psychické zdraví a předávají ji do absolutně cizích rukou, aniž by si jakkoli připouštěli, že hlavními viníky jsou nejspíš oni sami a opravdový lék mají ve své pravé kapse.

Dávají to za vinu jakémusi neuchopitelnému neštěstí a neví, že si to nejspíš způsobili sami svojí dlouhodobou připoutaností, nebo jsou na vině pochybení jejich předků. Nikdo jiný jim se skutečným uzdravením nejspíš nemůže pomoct. A pokud ano, ve špitále ho nejspíš s „defibrilátorem“ v ruce nenajdou. Vlastně hledají venku jak vinu, příčinu tak i řešení. Všechny tři přitom často pocházejí zevnitř. Na odstranění pravé příčiny se pravděpodobně budou muset sami minimálně spolupodílet prostřednictvím správného pochopení a emočního přehodnocení situace, to aby nebyla i nadále krmena špatným vnímáním, náhledem a celkovým postojem. K odčinění viny dojde tehdy, kdy skutkem potvrdí vlastní změnu k lepšímu. K vyřešení následku potom dojde tak nějak samovolně, zázračně samo. Znáte takové to „doktoři to nechápou, ale z ničeho nic došlo k drastickému zlepšení stavu“. Představte si to jako plíseň rašící na květu rostliny. To, že ho odstřihnete, ještě zdaleka neznamená, že jste docílili vyléčení rostliny. Stejně tak se nedoporučuje jíst jablko, které je už z nějaké své části prohnilé. Hniloba se totiž dotkla i částí, na kterých není pouhým okem vidět. Když se vám rozbrečí dítě, protože se posralo, zalepit mu izolačkou pusinku, pustit mu pohádku a přitom nechat zadeček neošetřený… To asi taky nebude úplně vhodné odstranění pravé příčiny problému. Shodneme se, že jádro problému zůstává ve všech těchto případech neřešené? Je zajímavé, že zde to považujeme za pochopitelné až samozřejmé. No v hojných případech našich vlastních fyzických problémů považujeme taková neúplná řešení za plně dostačující. Zlikvidovat následek, utlumit ho, odstřihnout, vypálit, zalepit. Příčina se běžně neřeší, děláme, že žádná není, neúplně se definuje, nebo se nechává bez povšimnutí. „Proč by to všechno jako mělo mít nějakou příčinu? Pf, natož tak nějakou energetickou. Prostě došlo k narušení hmoty!“ Potom podléháme hledání viníka i řešení „vně“. Přesměrujeme zodpovědnost za problémy mimo sebe a příčina zůstane bez špetky sebereflexe či snahy neléčená. Tehdy, i když se podaří násilím odstranit daný projev na "vnější úrovni", to povede z dlouhodobého hlediska jenom k jeho přesunutí jinam. Přijde vážnější nemoc, úraz nebo osudová rána. Zkrátka budeme muset být i nadále postihováni přinašeči trpkých okamžiků, dokud nevystřízlivíme ze svých pomatených stavů. A čím lépe je budeme snášet, tím spíš se dostaví zlepšení.

Chybně poskládané hodnoty

Oroduješ peníze? Tady máš jejich nedostatek! Ulpíváš na pěkné vztahy, ideály, intelekt, moudrost nebo duchovnost? Šup, tady máš pravý opak! Na této úrovni neexistuje nespravedlnost, všechno má svoji příčinu a důsledek. Dosáhnout přeskupení pomýlených hodnot a rozbít deziluzi je možné jedině pochopením a přeorientováním se, nebo utrpením a bolestí.

A můžete se spolehnout, že člověku, který si dělá svého Boha z pěkných vztahů, nebude do života přicházet neintelektuální jedinec, jako spíš někdo, kdo mu bude bortit tento jejich ideál a s ním i nadměrnou touhu po nich. Naopak tomu, kdo to přehání s prahnutím po intelektu a moudrosti, nebudou přicházet do života situace, které jsou v přímém rozporu se zachováním pěkných vztahů, jako spíše slaboduší „tupci“ a nemyslící „imbecilové“. Ani realitu toho, kdo se přehnaně pachtí po penězích, úspěchu a slávě a stal by se po jejich nabytí ještě více pohrdajícím, povýšenějším, pyšnějším až by puknul nebo se rozplynul blahem, všemožně se pro docílení tohoto stavu kroutí a je ochotný obětovat nepřiměřené, nejspíš nepoctí jejich návštěva v hojnosti. A tak dále.

Stupeň našeho povýšeného pohrdání, nenávistných výhrad, umíněné ukřivděnosti a sešlé sklíčenosti nebo naopak citového přijetí, vlídného zpracování a láskyplného smíření budou při návštěvě traumatické situace rozhodovat o našem dalším osudu. Buďto se ještě více připoutáme při praktikování prvně zmíněných postojů a zavdáme si tak do zítřejších dní ještě vážnějším stavům, nebo naopak budeme zdárně odpoutávat a čistit minulé blokády při uplatnění druhotně zmíněných akcí.

Dejte si pozor na povyšování se, kritizování a odsuzování různě nedokonalých lidí a situací. Zvýšená hladina vašeho vnitřního protivení vůči nim bude způsobovat vaši vlastní připoutanost k tomu, k čemu je připoutaný ten, kým takto pohrdáte. Vlastně tím budete na sebe brát jeho špínu. Následkem toho bude, že vás pravděpodobně budou potkávat podobné problémy i ve vaší realitě. Podobný efekt nicméně má i takzvaná přecitlivělost, tedy přehnaná empatie s druhými lidmi. Ta taky způsobuje problémy s přebíráním jejich problémů na sebe. Určitým lékem je potom apatie, s jejímiž projevy v plném rozsahu se máme tu čest hojně potkávat v momentální fázi vývoje společnosti. Vidíme ji všude ve svém okolí. Zdravotnictví, politika, školství. To nevyhnutelně vede až ke krutosti, která nám při pohledu z vnější dokáže vyrážet dech. Jenomže být v té situaci sám, už to tak jednoznačné nebude. Tak pozor na odsudky, i zde platí zmíněné PE. Když se zase moc daří a přichází to jakoby samo, člověk zase má co dočinění s tendencí k nabubření, povýšení sebe sama. Když se nedaří, máme zase tendenci přehnaně podlehnout kritice svojí osoby, považovat se za nedokonalé, podřadné, neplnohodnotné. Všechno toto je špatně, hodnotit a shazovat, nebo povyšovat sebe nebo druhé. No každý zkrátka máme něco. Měli bychom se učit ve všem nacházet zlatou střední cestu a po té potom pokud možno co nejdéle kráčet. Vědomě, vděčně a spokojeně.

Sám bez pomocného „majáku“ to ale zvládne jenom stěží. Každý člověk je hříšný a s každým jedním prohřeškem se jeho maják ztrácí v mlze. Až nakonec není vidět ani jeho rudě svítící světlo a člověk zůstane ztracený v mlze. Proto by člověk neměl podceňovat a vypouštět pravidelnou a nutnou očistu, obnovu a posilu. Je pravdou, že život je pestrý a tak různá drobná protivenství budou v menší míře přicházet pravděpodobně vždy, aniž by zrovna museli něco převratného znamenat. No neměli by to být žádné časté extrémy. Člověka harmonického se nebudou tolik dotýkat, protože pro něho nepředstavují trefu do „černého“, citlivého místa. Taky je řeč o krajně vážných či nebezpečně často se opakujících nepříjemnostech.

Navenek můžeme být tvrdí, ale uvnitř musíme zachovat pokoj. Pokud jste si už do svého nitra vpustili jednu z mnoha připoutaností, pokřivení a neharmonických vjemů, budou ve vašem životě úřadovat v neprospěch vašeho blaha a štěstí, dokud se jich nadobro nezbavíte. K tomu může dojít tak, že si to takzvaně „odevzdaně odtrpíte“, nebo se vědomě změníte a půjdete harmonizaci svého vnitřního stavu naproti. Doplnit nedostatky, vyhnat nadbytky. K tomu v tomto případě dochází změnou vlastního myšlení, pocitů, citů a její opravdovost potom završit prokázáním v činech.

Co říct na závěr

Když si toto připustíme a zodpovědně k tomu přistoupíme, naše životy budou míň platné. Daleko snáz je prodchneme alespoň občasnou snahou o zlepšení našich obrazů, vzorců a charakterů. Správné nastavení a směřování je žádoucí. Absolutní nevědomost dokáže být destruktivní. Pravá příčina problému bez pochopení a přepólování nepomine. Odstraníme-li násilím jeden následek, „poctí“ nás svojí návštěvou druhý. Problémy budou tvrdošíjně přetrvávat, dokud se k nim neuráčíme patřičně postavit, nevezmeme zodpovědnost za ně do vlastních rukou a nepustíme se do žádoucí práce na sobě směrující k upřímné očistě osobnosti. Pokud bude tato snaha ryze zištná ve stylu „jenom aby se neřeklo“, nejspíš se nepotká s žádoucím efektem. Problém budete bez náznaku zlepšení přetrvávat.

Přehnaná touha a vznikající připoutanost přináší problémy

A co se týká vytoužené věci, pokud nejsme pro její nabytí připravení, naše zafixování je příliš silné a přesto se nám ji podaří nějakým násilným zázrakem nebo černotou umíněně přitáhnout do našeho života, nejspíš za její získání budeme muset dodatečně zaplatit drahou daň na jiných životních frontách. Vědět to tak dopředu, neženeme se za tím. Spíš bychom si odfrkli a rychle utekli. „Tak to si pěkně nechejte, taková oběť pro takovou zbytečnost, kdo to kdy viděl?!“

K čemu je nám potom například vysněné auto, když si tím uzavřeme možnost mít děti? Nebo za to ponesou neblahé zdravotní následky? Něco za něco, nevědomost v této dimenzi neomlouvá a pouhé vědomí k uzdravení mnohdy nestačí. Nedokáže totiž proniknout ani zdaleka tak daleko jako procítění. City účinkují jako dynamity a myšlenky jako petardy.

Obecně zde platí, že závislost se léčí jedině odnětím. Čím větší sklony k nepřijetí kritické situace uvnitř projevíme, čím více s ní budeme na této úrovni bojovat, tím spíš hrozí, že na daném statku duševně ulpíme. To povede k nárůstu naší agrese a tím více překážek a vážnějších protivenství nám bude v její souvislosti klást život pod nohy. Zbožštěný statek se nám bude muset všemožnými způsoby vyhýbat, zprotivit, rozplynout. Když něco děláme špatně, neuvědomíme si to, ani to nezměníme, dokud to nezačne bolet. Tak to prostě z nějakého důvodu je. Proto budeme muset dostávat od života facky, abychom prohlédli, probrali se, rozbili a přeskupili pomýlené hodnoty.

Ty budou přicházet, dokud nepřijdeme na podstatu, nepřehodnotíme svá stanoviska, nezharmonizujeme narušené bioenergetické struktury a neprojdeme celistvou změnou k lepšímu. Nebo dokud se nám to celé po všech těch trpkostech nezprotiví natolik, že se té nezdravé představy dobrovolně vzdáme. Pokud se nám podaří od přilnutého nadobro oprostit a naše agrese klesne pod nebezpečnou mez, potom možná přijde to vysněné tak nějak samovolně, pokud to tak bude mít být. Už nebude natolik hrozit naše poškození, protože jsme obohacení zkušeností z všemožného protivenství. Prošlapali jsme si tu cestu ve vlastní kůži, vypěstovali jsme si patřičnou pokoru, vděčnost, moudrost. Prokázali jsme žádoucí kvality v praxi, teď už můžeme, jsme připraveni. PE, vlastní zkušenost je nepřenosná, nenahraditelná a proto nutná.    

Už před daným statkem nebudeme poklekat, nebude hrozit, že se nad ním rozplyneme blahem a že k němu doslova přiroste naše duše a tím dojde k jejímu nenávratnému poškození.

Duše to je území Boha, které nám tak úplně nepatří. Stejně jako On je i ona věčná a proto je primární vůči všemu pomíjivému. Nic než čistotu, harmonii, lásku a klid tady nemáme co vpouštět.

Tvrdost, je-li potřeba, musí zůstat venku!

Navzájem se odlišujeme na vnější úrovni, vzhledem, povahou, činem. Na vnější rovině spolu můžeme neustále soupeřit, vychovávat se navzájem, z nějakého důvodu to tak má být.

Pokud to dokážeme udržet ve zdravých mezích a přetahovaná zůstane venku na dvorku, může být přinášejícím zdravého blaha. Ale doma v obýváku to nemá co dělat! Tam je místo pro pokoj, mír a lásku.

Na nejhlubší rovině jsme totiž všichni spojeni, prý jsme tam jedno. Nerozlišuje se tam prý dokonce ani žena a muž, natož potom černý a bílý, nebo chytrý a hloupý… To všechno jsou záležitosti ryze vnější struktury. Proto se nesmíme navzájem celistvě nenávidět, odsuzovat a zabíjet v sobě tento čistý cit. Jinak za to poneseme své následky a budeme trpět.

Touha po čemkoli pěkném je požehnáním, její naplnění ještě větší. Ale pokud prahneme přehnaně, dopouštíme se nepřípustných prohřešků, příliš přilneme k nabytému, stane se z toho „pekelné“ prokletí. Začneme tím škodit sami sobě i svému blízkému okolí.