M(o)udrování o plnosti prožívání

přinuceni pracovitosti, pořád přetíženi, peněžně přiškrceni, permanentní přežívání, pracovní přepětí, potřeby přes příjmy, půjčkové peripetie, pozor připoutání pomíjivému, prázdný pocit (ne)naplnění


strhujícího cosi

Nevím, jestli jsem jediný, kdo má pocit, že se peníze poslední dobou vydělávají hůř a hůř. A teď nemyslím jenom toto ošemetné období točící se kolem paniky a vládních restrikcí v rámci korony. 

Jakoby to tam nahoře někdo schválně komplikoval a v přeneseném významu škrtil kohoutek s penězi přitékajícími do peněženek jednotlivců, domácností i firem.

Jakoby chtěl záměrně udržovat u maxima lidí permanentní peněžní nedostatek, přičemž jednou z hlavních motivací k tomu bylo jejich zaneprázdnění vyděláváním peněz, zaměstnání prací.

Když to celé šlape jako dobře namazaný stroj, mají tam klid a hlavně jenom tak jim může celý ten systémový kolos fungovat. A hlavně, kdo si hraje, ten nezlobí. Pozornost je zaměřená jedním směrem, není tolik prostoru pro přehnané prozkoumávání, požadování ani pobekávání. 

Celé to akorát tak zpomalují, ztěžují a zdražují. Regulují, omezují, likvidují nutností nadměrné a mnohdy zcela zbytečné administrativy, paličatých postupů a celkového zkostnatění. Úředníčkům je tam na těch židličkách v teplíčku dobře, těm se to do všeho kafrá. Jenomže bez špetky osobní zkušenosti si to celé představují jak antilopa Antarktidu.

Z naivity nebo záměrné zlomyslnosti akorát tak hází balvany po holeních, jakoby se nemohli dočkat dne, kdy bude většina poslušně zavřená po fabrikách, označkovaná a zařazená. A povolné přesně jako ty ovce v ohradě. Média, naivita, strach. Tady si je nakrmíme, povodíme a hopla do ohrádky.

Hájí práva a přihřívají polívčičku velkým rybám. Všechno se má jevit na oko pěkně, ale v je v jádru je pěkného máloco. Všude akorát tak špína, prohnilost a pokrytectví poměrně vydatných rozměrů. 

Vydělat si v takovém systému důstojné peníze jinde než zavřený ve fabrice nebo na pozici jednoho ze "státních úředníků"... Jakoby žádná prdel. Naopak strhujícího, strádajícího a heroického cosi. 

Přijít s něčím vlastním, nemuset se neustále někomu podřizovat, zodpovídat a bez nutnosti ztráty veškeré důstojnosti i osobního života si vydělat poctivým pracováním na vlastním v rozumné míře dostatek na spokojené žití...

Kdo si to takto dokáže od nuly postavit "na prostém paloučku" po svém, aniž by při tom musel nakouknout pod stůl kolika "plešatícím" pánům a nebo jejich "přešlým" protějškům, tomu bych na krk pověsil regulérní metál. Stane se totiž jedním z tisíců jinak podřízených, zotročených nebo přímo padlých.

A pokud se mu podaří dosáhnout toho vykonáváním pro něho zábavné a naplňující aktivity, přičemž si ještě dokáže zachovat svůj "obličej", tedy jakousi normálnost, přirozenost a pokoru... VELKÝ KLOBOUČEK

škrcení kohoutku 

Kéž by to stažení dostatku peněz z okolí pro spokojené žití, mnohdy pouhé přežití, nevyžadovalo výdej všech duchovních sil. Pracujete-li manuálně, tak potom těch fyzických.

Jakoby právě pravidelný peněžní nedostatek byl donucovací prostředek k ekonomické činorodosti mas. Někdo na ty druhé ve vyšších společenských vrstvách přece pracovat musí.

Nakonec všichni bychom se rádi váleli na sluníčku, popíjeli piňakoládu, nebo se donekonečna oddávali jiné aktivitě, při které si naše duše spokojeně plesá. Jenomže jediné, co nám všem v tom často většinou brání, je nedostatek peněz. Jiným potom neschopnost spokojit se se "základem" a vážení si. Až nás nakonec donutí zdraví. 

Tady nám to trošku zkomplikují, lehce přiškrtí přítok peněz, jinde pro jistotu lehce přizvednou náklady. A šup ho, dívej, jak už to zase všichni valí na 110 %! Jako když se klouček z vrchu pozoruje dění rybiček v akváriu. 

Všude na nás číhá taková spousta výdajů, že aby člověk dokázal vyžít, musí sebou hold kmitat. Tam pochybí na to, tam je nutné ještě tamto a i když má člověk pocit, že maká sebevíc, jeho odtokový žlábek je stejně silnější, než ten přítokový a jeho peněžní příjem na to pořád jaksi nestačí. Ve chvilkách občasného klidu si možná říká, že odteď zapne ještě víc, aby dokázal zavdat své vnitřní představě o důstojném žití a jeho okolí na něho bylo konečně pyšné. Jenomže jakmile se pustí do díla, po jednom dni mu nejspíš opět dojde, že pokud něco zásadního nezmění, při takovém výdělečném tempu to bude vyžadovat výstupy vyloženě za zdravou hranu jeho fyzické a mentální pohody. Rutina opakujících se emocí i životních postupů. Náznaky naplnění při dostatku sil se střídají s pocity prázdnoty při jejich nedostatku. Dojem spokojenosti střídá nespokojenost v závislosti na denní době. Do svého nitra člověk dokáže nerušeně nahlédnout akorát tak v neděli a než z toho stihne vyvodit konkrétní závěr a dlouhodobý záměr už se zase kamsi žene. Dojde mu akorát tak to, že na tom dosavadním snažení není cosi v pořádku. Ale co mu zbývá? Svět není zdaleka takový, jak si ho představoval a realita se zatím jaksi nepotkává s jeho vysněnou verzí ani při pohledu z odvrácené strany jedné ze vzdálenějších planet.

Domnívat se, to je jedna věc, skutečně to prožívat, je cosi z úplně jiného soudku. Člověk to mnohdy v představách vidí tak čisté a realita je potom tak špinavá. Možná je, krom špinavého okolí, na vině také to, že jsme se za tu dobu pošpinili my a nedokážeme ji potom vnímat čistě. No dělali jsme, co jsme s danými kartami dokázali a zatím to vedlo to směrem, který málokdo z nás chtěl, ani by si nemyslel, že... No konec je nový začátek opakujeme si v pondělí ráno. Plní elánu cítíme vítr v zádech a uvnitř kompas, který nás povede správným směrem. Odteď ho budeme následovat a bude to celé mnohem lepší. Je škoda, že se většinou už po pondělním přepnutí poněkud porouchá a pomalu od úterý do pátku děláme s vyplazeným jazykem a prázdným orgánem ležícím někde pod perikardem "co sa dá". Střetne se s realitou několika lidí a ať s tím dělá cokoliv, má po nadšení "raz dva". Vlny životního rádia "moudrost, čistota a spokojenost" z čista jasna změní frekvence a "ne a ne" se na ně naladit. Člověk tak snadno spadne do kolotoče "musím", z kterého se očividně dostane možná tak na márách. A tento má s prožíváním životního štěstí pramálo společného, asi jako židle a hruška. Potom už se nám jenom stěží daří prožívat spokojenou a přitom pilnou přítomnost prodchnutou puncem osobnostní oduševnělosti, ojedinělé originality a zakořeněného vysnění.

ojedinělé odpočívání

Až při prvním zhroucení si uvědomíme, že pokud si v tomto shonu neuděláme řád a nezařadíme do něj i chvilky určené pro odpočinek, přepálíme to, vyčerpáme se, může dojít k nenávratnému poškození. A taky z toho žití budeme mít vesměs kulové. K čemu potom celé toto přehnané úsilí asi tak bude? Když potom bude mentálně zblázněný, nebo invalida, celkově troska, prd mu to bude platné. Pokud se zastaví až z příčiny donucení a nadále neschopný normálního fungování si vše uvědomí a začne lízat rány, nejspíš nejednou zalituje, že to takto nerozumně přepálil.

Nazval bych to umění dnešní doby, dokázat si v tomto najít zlatý střed. Vydávat tolik pracovní aktivity, aby to nebylo na úkor štěstí z života a celkového zdraví. Pracovat, pracovat a pracovat, ze života mít kulové a ještě si tím přibližovat den, kdy nám to celé skončí. Jakoby už tak nebyl život docela krátký. No na druhou stranu nemuset přežívat z výplaty k výplatě, vyloženě otročit, ale ani okrádat, poškozovat druhé. Dokázat budovat dlouhodobé a stabilní příjmy, aby člověk mohl žít kvalitní život a naplňovat svoje tužby, aniž by se přitom musel neustále značně omezovat, nebo doslova si škodit a trpět. Nemuset k tomu dělat aktivity, které jsou nám vyloženě proti srsti. Naopak které nás baví, naplňují a jsou přínosné pro okolí. A nakonec ne nechytit se do jedné ze spousty peněžních pastí, které na ně nastrahují lidé lačnící po rychlém výdělku.

šťastný je ten, kdo naplňující činností vydělá dostatek

Mít tak tolik peněz, abychom si mohli dělat jenom to, co si sami vytyčíme.

Moct se tak živit děláním aktivity, která v nás vytváří pocit zábavy, důležitosti a naplnění sebe i smyslu. 

Oddělat si tak svých smysluplných 8 hodin a vydělat si tak dostatek na dobré žití, aby potom člověk mohl dělat jenom takové věci, které ve zbytku volna dělat chce. Nemuset přitom riskovat, ani odírat druhé… Nebo prostě zarobit hojnost a mít svůj klid.

prapříčina peněžního přiškrcení

Šťastný je ten, kdo nepotřebuje mít nic. Zpívá Spirit v poslední písničce. Jaksi tam ve svém odstřižení od reality a třepání podobné panně zapomněl zmínit náklady, které každý z nás potřebuje pro přežití. A právě za tímto stavem se spousta lidí žene bez bolestné deziluze o nějaké extra materiální hojnosti. Vydělávají, jenom aby přežili do dalšího měsíce. Ale on měl možná na mysli zcela minoritní část spadající do jeho společenské vrstvy. Tito na přežití mají dostatek, ale přesto se ženou za iluzí vlastní velikosti. Možná zapomněl, že je jich méně než 10% a že pokud k tomu cítí pohnutky, asi to tak má z nějakého důvodu být. Nejspíš neuslyší na: "Zastavte všichni a vědomě si užívejte života". Už ušli tak dalekou cestu, předjeli na dálnici tolik aut, vyhráli tolik drobných zápasů, že se teď rozhodně nehodlají nechat deklasovat. Vždyť už jsou tak blízko. I když je z toho pořád víc a víc práce, snad stačí, že je to uspokojuje natolik, že to jsou ochotni vyměnit za jiný způsob žití. 

Pravda je taková, že systém chce, aby většina z nás nonstop makala. Možná všemožnými způsoby vryl do našeho podvědomí ideály a cíle o životě, kterých chceme docílit za každou cenu. Nevědomky tak vytvořenými ideály sloužíme jeho zájmům. Zaručeným donucovacím prostředkem k vykonávání ekonomické aktivity je potom udržování v permanentním peněžním nedostatku. Víc než 90 % z nás jemu musí být vystaveno, jinak bychom na to přece zvysoka… Představte si, že každý má hojnost. Kdo by asi tak makal na ty druhé? Každý by si polehával na sluníčku, obrážel dovolené. Chcete se z něho dostat? Tak to bude boj. Potom ty auta na světě jenom cvrlikají, benzín teče promptnějším tempem než samo pivo a lidi se oddávají zvyku naprosté neschopnosti zastavit, vychutnávat život, udělat něco nezištně pro druhé. Ne, oni jedou vstříc lepším zítřkům! Udice je nadhozena, většina běžíme za návnadou, dokud nezemřeme. Někteří se snaží o zbohatnutí, málokomu se to skutečně povede, spíš se dostane do pěkných… Někteří se jakoby sžijí s tím, co je podle většiny normální a za almužnu pokorně své práci obětují každý svůj den. Hodinovou mzdou si tak sice sotva vydělají na výdaje, ale jsou vděční, z historie vědí, že může být daleko hůř. A tak cupitají s davem, raději moc nevykukují, své emoce vyjádří nanejvýš tak v obýváku u televize, nebo na pivu se sousedem. Nebo je v zájmu dobra všech pro jistotu potlačují.

Málokomu se, ruku na srdce, v tom nepřetržitém shonu podaří vyvarovat nějaké formě toho oficiálního zadlužení, pokud zrovna nemá po ruce někoho blízkého, kdo by ho byl ochotný „založit“. Tehdy bude potřeba peníze vrátit taky, akorát v tom bude mít větší svobodu, nebudou pravděpodobně pokuty za zpoždění a možná nebude muset platit o tolik navíc. Pod tlakem jednotlivých rozhodnutí často člověk radši zapomíná, že půjčit si znamená nechat se zotročit a nutnost platit další peněžní náklady na půjčku v podobě úroku a různých poplatku. Jakoby i bez toho těch peněz nebylo málo, ještě tak někomu cizímu platit za to, že vám je bude ochotný půjčit. Trochu na hlavu, ne? Ale co zbývá, když peníze pochybí a vás nenapadne nic lepšího, než je hledat popadané po zemi, nebo naběhnout s kuklou na benzínku. To si radši půjčíme od tamté firmy, ne? Kde na ty úroky nabereme, to budeme řešit potom. V hlavě to vytváří zvláštní defekt, kdy člověk považuje uhrazený výdaj za vyřízený a pořízenou věc za vlastní. Jenomže dluh s celou svou cenovkou přechází do jeho budoucnosti a bude nutné mít minimálně na dojednanou splátku každý jeden měsíc. Ať už to vypadá jakkoli hravě, zase taková sranda to není. Všechny okolní výdaje, které byli už tak hraniční, totiž zůstávají a k nim přibývá další. K tomu je dobré počítat s tím, že mohou přibýt další položky a neočekávané výdaje, které bude taky nutné hradit. Ta jedna směšná splátka může potom být značnou komplikací. A co potom, když jsou dvě a více? Schopnost uplatit všechny svoje pravidelné výdaje a k tomu ještě všemožné splátky vám potom přijde jako nadpřirozená. Co když se příjem sníží, nebo vypadne úplně? Že se to nemůže stát?

Pro příklad odstrašujícího období nemusíme chodit zas tak daleko. Vlastně v něm pořád jsme a s přicházejícím podzimem pořád nevíme, jak se to celé vyvine? Vážně to hodlají celé znovu uzavřít? Vždyť už firmy i domácnosti prakticky „vykrváceli“. Další nouzový stav by snad už znamenal jejich úplnou likvidaci. Stany v ulicích, nepokoje, však taky v hlavě vidíte ty scénáře? Všudypřítomná zoufalost a z ní pramenící katastrofální činy. Hnusilo se vám pojídání narychlo vypěstovaných kuřat? Jehněčí tam, selátko tady. Jak kruté, souhlasím. Ale teď aby nebylo takové to „chramst si ze souseda.“ V těchto nejistých dobách, před jejichž příchodem jsme už dávno na stránkách varovali, které vyvolávají nelibé pocity nejistoty, strachu a paniky budete sakra rádi, když nebudete zatíženi žádnou splátkou. Bude pomalu zázrak, když si dokážete urvat na výdaje potřebné k přežití, jestli budou takové položky vůbec k mání.

prakticky pořád v presu

Být dneska dluhově nezatížený je výsada králů. Dokázat nacházet se v takovém stavu a přitom žít dobrý život, to je na hlubokou poklonu. Protože všude je to očividně mrakodrap dluhů. Osobních, firemních, státních. Čisté je toho dneska vážně máloco. Krajiny, charaktery, činnosti, samá nucenost, pomatenost a špína.

Ceny všeho, co je k životu potřebné, nenávratně rostou a zároveň jakoby bylo s přibývajícím věkem takových věcí potřeba stále více. Bez některých z nich se z dlouhodobé perspektivy obejdeme jen stěží a navíc je do nich potřeba pravidelně investovat. Když se zrovna nekazí, je nutná jejich průběžná údržba! Jak se říká, pořád je co platit. Tuto tendenci neustálého růstu nicméně nějak nehodlá sdílet i balík peněz, který se nám zásluhou za vzorného odvedení naší pracovní činnosti pravidelně objevuje na účtu. Ten jakoby se zasekl, nebo se naše příjmové poměry s časem paradoxně ještě zhoršili. Přijít snadno k penězům mně přijde pořád krkolomnější, nebo je to individuální pohled a mně není přáno? Možná s časem lehce lenivíme. Dřív se prostě makalo a neremcalo. Nechtělo se rýžovat na ničem pořádném. Jenomže když se podíváme kolem, co z toho je dneska pořádné? Miliony za kdejakou ptákovinu, člověk má potom sklon se domnívat, že to bude jakoby snadný.

Časem mu dojde, že to zadarmo nebude. Že se bude muset otáčet a to ECHT. Že vydělat dvacet tisíc neznamená si krásně žít a investovat je. Že je to taky o nákladech, které průběžně rostou. To ta dvacka potom zmizí, ani člověk neví, kam že to zahučela. A když už dá člověk teda sbohem tolika svým životním zážitkům, sepne na plné obrátky, dostane se do jednoho nepřetržitého kola. Dny letí, aniž by je byl schopný pořádně rozlišit. „Furt dokola, posraná rutina“. I když si navečer urve trochu času pro sebe, stačí to sotva na částečné zotavení se z pracovní zátěže, kterou za ten den musel odvést. Na nic moc pořádného, co by uspokojilo osobní povinnosti a potřeby to, obávám se, nebude.

Ne, že by v tom nebylo cosi sebenaplňujícího, proč jinak by někteří lidé tak rádi makali od rána do večera. Možná už to ani jinak neumí, vytvořeným zvykem už nejsou schopni normálního žití, je příliš komplikované, zato schovat se do neustálé pracovní zaneprázdněnosti a koncentrací na ni zahodit všechny strasti běžného žití, je pro ně „tak snadné“. Jeden by se potom divil, proč jedou v tomto rytmu, i když by už dávno nemuseli. Však už jsou dávno za vodou. No jo, jenomže s tím se pojí neustálá zátěž, tlak a zotročení a i kdyby to celé pustili, stejně by se možná tak zbláznili, protože jinak za ty roky už ani žít neumí. Vytvořili si plnohodnotnou závislost, ale kdo ví, kdyby to tak nemělo být, není tak. S přibývajícím věkem člověk nemá velice kde prosadit svoje ego, vítězit, dobývat, vyhrávat. Tito lidé si to dokazují v businessu, roste jejich obdiv, prestiž, moc. Vychutnávají si plody svého úspěchu a nehodlají se ho jen tak vzdát. Ležet potom při moři, chodit po horách, nebo poznávat svět, jim ve srovnáním s tímto „egotripem“ nepřijde ani zdaleka tak lákavé. Konečně po vší té oběti a trápení mají to, co si kdysi vysnili, výsostně rozehranou partii, tak snad teď nesloží karty a nevystoupí ze hry?! Bylo jim dopřáno tolik svých dní investovat do práce, nespočet hodin a chvilek vesměs zklamání a občasných i těch růžových chvilek, že je úspěch prakticky nemohl nepotkat. Když dáme osobní pohnutky k setrvání v neustálé zaneprázdněnosti bokem, taky byl člověk prostě stvořený k dělání něčeho a vytváření nového, k osobnímu růstu, naplňování svého potenciálu, budování, uplatňování svého nadání, energie, pomáhání druhým. Pro některé se z toho stane vášeň a při ničem nedokážou být ani zdaleka tak šťastní jako při dělání tohoto. Už se na to dívají zcela odlišnou optikou, než my mladí, nebo chudí, říkající si „já mít tolik peněz, bych se na to všechno vy… a šel si užívat“. Někteří to tak nakonec udělají, jiní nakonec zjistí, že to nicnedělání není nic pro ně.

Život je potom krom spánku, vykonávání všemožných potřeb a občasného odpočinku vlastně jenom o snaze shromažďovat dostatečné množství peněz. Ty jedni potřebují na holé přežití, druzí na dopřání si patřičného luxusu. Je holým faktem, že v první skupině se nachází více než 90% z celkového množství obyvatel této planety. Je jenom málo šťastlivců, kteří mají bez pracování nárok na víc než 3 měsíce nerušeného žití. Tito se přitom nemusí zrovna tabulkově nacházet na hranici chudoby. Jejich příjmy sice dosahují slušných výšin, no mají tak značné náklady, že je taková doba dostačující k tomu, aby je několikaměsíční nicnedělání dostalo do bankrotu. Ta druhá, značně minoritní část, která disponuje dostatečnou peněžní rezervou, si může svobodně vybrat. Může si dělat, co sama zrovna cítí za vhodné. Pro tvůrce bohatství to nejspíš nebude tak jednoduché, jsou pod všudypřítomným tlakem pracovního okolí, ale i ti prostě můžou, když fakt chtějí. Zato ti, kdo se „jenom vezou“, nemusí řešit skoro nic. Mám hojnost, dělám si, co chci. O poznání horší to má ona majorita, která na žádný výběr nemá. Té se nikdo moc neptá, co by chtěla, ta prostě musí. Pokud to nechce zrovna zabalit a jít s rodinou jíst kořínky do lesa, nebo se odkázat na státní pomoc. Musí podnikat všemožná, většinou nepříliš příjemná opatření. Máte snad někdo nějaký náramnější nápad? Si to bez nich chvilku zkuste.

pozor na připoutanost k pomíjivému

Člověk se při všem tom žití začne poměrně snadno připoutávat k pomíjivým hodnotám. Když je jimi totálně obklopený, je to poměrně snadné. Jenomže i když mu byly pravděpodobně dány k užívání, má očividně zakázáno udělat si z materiálního nebo duchovního statku modlu. 

Pokud přehnaně ulpí k některému z nich, aby mohlo následně dojít k nutné převýchově, neobejde se to bez "trestu a bolesti". Jak jinak než způsobovanou bolestí donutit k přehodnocení životních stanovisek a přeskupení "poplantaného" žebříčku hodnot? Jak jinak než trestem vrátit chybné počínaní jejímu původci a emoční nastavení jejímu nositeli? Pochvalou ani blahem to nejspíš nepůjde, ostatně o tom vědí všemožní vychovatelé své. 

Už nějakou dobu tomu tak je, že peněžní zaopatření je jeden z těch podstatnějších předpokladů pro prožívání lidského štěstí. Když se přitom nerozpadá zdraví, nebo osudové události a všechno to tak nějak klape a k našemu prospěchu zapadá do sebe, je to báječné. Trpět nechceme nikdo. Bolest nám nechutná. Jak dlouho to potom v takovém stavu dokážeme udržet, toť otázkou. Čím déle v sobě dokážeme udržet harmonii, tím déle. Stejně se můžeme spolehnout jen na to, že ne navždy. Jistojistě vše na materiální rovině jednou pomine, nejpozději s naším odchodem. Ono vlastně každý jeden prožitý okamžik umře a nevratně zmizí. Štěstí, které jsme v něm prožili, strast, kterou jsme zakusili. Zachytit tak ten moment a vypít ho plnými doušky. Vracet se k němu živým vybavením ve vzpomínkách a čerpat z něho radost, ponaučení, zkušenost a navracet se tak k sobě. Neodtrhávat se na sílu od svojí cesty. Vše, co nás potkalo, se tak mělo z nějakého důvodu stát. Reflektovalo to nás samotné, naše já, náš vnitřní stav. Jenom tak se od toho odpoutat, jakoby se nic nestalo, není proto úplně dobré. Ke svým kořenům bychom se měli navracet, je v nich ukrytá pravda, emoce, naše podstata. Tak už jenom z těchto pohledů na každém jednom zažitém momentu nakonec záleží. Hlavně ho procítit. Očistit se od vnější špíny. Být přítomný v teď. Nezahrabávat se přehnaně v myšlenkách, které směřují do předtím nebo potom. Nechat se naplnit. Všichni nakonec máme společný jeden rys a to ten, že jednou zemřeme. Než se tak stane, možná nás na několik posledních let postihne Alzheimer a ani ze vzpomínek toho moc nezbyde. Pravda je taková, že za sto let tady nebude nikdo z nás. Já vím, jsou to jenom slova. Většina si to musí nejdřív prožít, aby jim spadla brada k bradavkám. Předchozí okamžik, který pominul, ten následující, který nás nemine. Všechny ty pocity, myšlenky, činy ve zhruba sedmi miliardách realit, lidských životů žijících svoje životy se na kouli otáčející se v nekonečném vesmíru. Někdo říká, že je to celé souhrn náhod, biologické schránky konající svoje potřeby. Žádné předurčení, vyšší vůle, žádná energie, žádná duše. Na co si nemůžu sáhnout, co nedokážu logicky pojmout, to na to nevěřím, to znamená, že to není. „Umřu a nebude nic!“ říkají. Zajímavé, že je nám dovoleno žít v  nevědomí a přitom se domnívat, že víme všechno. Někteří tvrdí, že se to všechno zapisuje na „vesmírný rekordér“, že je to vlastně jedna přímka, vlak směřující z minulosti, zastavující a nabírající cestující v přítomnosti a pokračující dál do budoucnosti. Všechno je to podle nich spojené a navzájem se ovlivňuje a je zachyceno v našem podvědomí, na duši. Čistota a kvalita této nahrávky potom předurčuje kvalitu naší budoucnosti. Že je možné jejich úroveň zkvalitňovat tím, že se vrátíme do jednotlivých události a takzvaně je očistíme tím, že je budeme přijímat a nebudeme se jim protivit. Jiní to interpretují tím, že Bůh všechno vidí a pamatuje si. V tomto scénáři se to dá nazvat jako protivení Boží vůli. „Bože dej, ať dokážu přijímat Tvoji vůli“ opakují si často. Tvrdí, že za každý přestupek, kterého jsme se na kterékoli z těchto úrovní myšlenek, citů, pocitů a činů dopustili, neseme každý vlastní zodpovědnost. Ne, že by bylo nakonec nevyhnutelně nutné, abychom se v tom přehnaně babrali a za každou cenu se snažili zastávat vůči tomuto nějaký pevný postoj. Nakonec jsou to všechno domněnky a polopravdy vyplývající z názorů a pocitů, které rezonují s každý z nás. Vlastně stačí, když budeme žít dobrý život, mít správný obraz světa a nedopouštět se vyložených pokřivenin. Přehnaně neřešit, prostě pociťuj, přemýšlej a dělej nejlíp, jak to teď jenom svedeš. A pokud si ze svojí minulosti neseš nějakou vyloženou disharmonii, křivdu, nenávist, odpor, zklamání, smutek, zášť, které vznikly jako výsledek pošlapání tvých představ, vypořádej se s nimi, harmonizuj, odpusť, přijmi. Co se stalo, to se stát z nějakého důvodu mělo, ať už je to v jakémkoli rozporu s tvojí představou o ideálu. Taková vnitřně nepřijatá a nezpracovaná kritická událost může být spouštěčem agrese a všechno, co se vám dneska děje, je jejím důsledkem. Vše pochází od Boha. Představte si to jako poškození na filmové pásce, film už možná nepojede správně. Bude tam šum, nedokonalý obraz. Stejně tak pokřivené koleje, trajektorie a pohodlí cestovat vlakem asi tak nebude žádná hitparáda. Naštěstí máme tu moc se jako opraváři k těmto prasklinám dostat a vyrovnat je. Nevěřícímu, absolutně ateistickému člověku to pravděpodobně půjde o poznání hůř, když nenechá Boží milost, aby tyto okamžiky prosvítila světlem své lásky a milosti. 

Nevytvořit si v takovém systému postaveném na peněžním nedostatku závislost na peníze, je docela oříšek. Dokázat nechat je na patřičném místě hodnot a nestát se ve spojitosti s nimi vnitřně agresivní, to je nesmírně náročný úkol. Když se toho kolem nich v životě každého z nás tolik točí, je nesnadné neudělat si z peněz modlu. To se snadno stanou středobodem všeho, stačí pár událostí, představ, tužeb a hle, závislost je na světě. Regulérně je vyzdvihuje nadevše, touží po nich a má je až na prvním místě. Člověk se zakousne, ve svém pocitovém obrazu dá bokem všechno to dobré, láskyplné, nezištné, oduševnělé a čisté, co tam do té doby bylo. Najednou se to celé točí kolem peněz, je pro ně ochotný obětovat první poslední. Paradoxně se děje, že čím víc se uvnitř toho dobrého zříká a je ochotný zradit pro peníze, tím spíš se mu vyhnou. To ho vnitřně rázně rozlaďuje, protože mu toho už nezůstalo nic dobrého, až na touhu vlastnit peníze. Jinak je prázdný, nenávistný, zanesený, nešťastný. A čím víc se mu peníze vyhýbají, tím agresivnějším se stává. Jakýkoli další protest ji spouští ve větším rozsahu a paradoxně je často přinašečem ještě větší chudoby a taky zdravotních problémů. Peníze takovému člověk často leží doslova v žaludku a do reality potom přichází události, které jdou proti jeho ulpění. Snaží se člověka ponaučit, že peníze vážně nejsou všechno, což se dá v dnešním světě přijmout jenom těžko, kór když je člověk do… tak moc chce, potřebuje a permanentně mu chybí. Efektem těchto životních událostí je potom všechno, jenom ne přinesení peněz do vašeho života. Když si má závislý od něčeho odvyknout, musí mu být logicky předmět jeho závislosti odňatý. Odevzdejte tuto vnitřní závislost, ponižte ji, nebo se u vás peníze dlouho nezahřejí. Byste vykulili oči a rozpustili se blahem, vaše duše by tak asi degradovala. Ne nadarmo vykazují ti nejchudší tu největší závislost na penězích. Se vám radši zakousnou do hlavy, než aby vás nechali je o ně připravit. Ve svojí malosti si toto neuvědomují, že dokud v této pocitové tendenci budou přestřelovat, tím spíš se jim budou vyhýbat. Čím víc s tím budou uvnitř bojovat, aniž by navenek reálně prováděli konkrétní opatření, kroky a činy… Tím ožebračující události je budou v životě potkávat, dokud se z toho doslova nedoserou, nepustí před všechnu tu bolest tuto tužbu, neodevzdají ji Bohu k nohám a nepromění ji v nezištnou lásku. Je potřeba učit se nepoměřovat všechno k penězům, dát je na zdravý žebříček, umět dát, obětovat, složit životní zkoušky, abyste dokázali opravdovost takové změny. Tehdy budete možné vás obradovat peněžní hojností.

Těch několik výjimek, které dokázali odolat a nelpí na penězích, má většinou svého pomíjivého „bůžka“ v něčem jiném. Jenom horkotěžko se najde člověk, který je jakoby úplně čistý. Je jenom otázkou, v čem a jak moc přestřeluje. Všichni jsme hold jenom lidé, chybující a hříšní. Hroutí se Vám vztahy? Proklínáte, odsuzujete, nenávidíte některé lidi? I tady fungují stejné zákonitosti, stejně jako i u dalších duchovních aspektů v podobě intelektu, ideálu, duchovnosti, morálky a mravnosti, spravedlnosti. Ulpívat se dá i na pocitu pravdy, vlastní nadřazenosti, nebo snaze nahradit Boha a řídit vlastní osud. Ve vlastním zájmu bychom se měli od všech duševních nánosů očišťovat. Člověk se často domnívá a obává, že tím o něco přijde, že tak bude jakoby na silu změněný, „znásilněný“. Potom ale s překvapením zjistí, že v této mlze z balastu doteď žil a že teď naopak konečně procítil, poznal a pochopil. Že je naopak úplnější, šťastnější a celkově ve všech aspektech lepší člověk. Jakoby byl doteď otrok, kterého vypustili na svobodu. Ne nadarmo je možná psáno: „Já jsem cesta, pravda a život. Kdo ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.“

Povinnost pravidelného placení

Nevyhnutelné výdaje se dneska na člověka sypou ze všech směrů. Navíc disponují zvláštním nadáním pro neustálé opakování se. Už jenom tento samotný jejich aspekt je dosti svazující. Vzbuzuje to pocit jisté dezorientace. „Vždyť sem to přece zaplatil zhruba před týdnem!“ Člověk by za to byl ochotný pomalu položit svůj život. No při pohledu do diáře se zděšením zjistí, že už se i nemotorný měsíc stihl otočit kolem svojí osy, že je chudák zase o měsíc starší. Člověk se v tom nepřetržitém shonu nestačí divit, jak to sviští, sotva stíhá rozpoznávat jednotlivé týdny. Prostě jede, dokud je benzín nebo porucha, potom z donucení zastaví. Užitečným pomocníkem je nám v tom akorát tak hlavní z přišlých faktur, kterou máme zrovna zaplatit. „Aha, tak to už je zase 15., splátka hypotéky je tady, že to sakra zase uteklo. Bych řekl, že sem ji urovnal tak před týdnem.“ Občasné radostné euforie střídají deprese z promarněného času.

Střepat alespoň částečně tu platební zátěž ze svých beder elegantním způsobem umožní nastavení trvalých příkazů. Bankovní účet za vás sice nenaplní potřebnými číselnými hodnotami, aby neustále bylo z čeho odečítat, no bez nutnosti zapojení vaší pozornosti dokážou pravidelné výdaje samostatně a poslušně uspokojovat. Stačí zadat jen tři hodnoty: danou částku, která má odejít, přesný den, kdy se má tento peníz vašeho účtu strhnout, a číslo účtu, v jehož prospěch má být uvolněný. Potom, dokud příkaz nezrušíte, nebo na účtu nedojde „kredit“, to celé probíhá naprosto automaticky. Nemusíte vynaložit jedinou špetku vašeho času a energie. Hůř se to řeší u výdajových položek, které se nevyzpytatelně mění ať už svojí výší nebo termínem úhrady a tak dopředu nemůžete vědět, v jaké výši nebo kdy, vás poctí svojí návštěvou. Robotické placení tak lze nastavit čistě na „základní výši“ a zbytek potom ručně doplácet, což, přiznejme si, postrádá smysl, když člověk stejně musí provést všechny úkony a tak se vztahuje na ulevení si pouze od těch konstantních. Vaší jedinou starostí je, aby na vás po přihlášení na váš účet „svítilo“ na obrazovce dostatečné množství čísel. Ostatně pro co jiného dneska člověk žije, než prakticky pouze pro plnění virtuální stránky ciframi. Jakmile se nominální hodnota použitelného zůstatku blíží nule, velice rychle to pocítí. K urgenci určené zprávy mu plní email, sms i poštovní schránky. S patřičnou důležitostí mu oznamují, že na jeho účtu nebyla dostatečná hotovost, že nedorazila potřebná platba, že má neprodleně provézt dorovnání. „Ale nepovídejte, opravdu?“ Když se opovažuje „pár dnů“ nezareagovat, vyvolávají mu všemožné „inkasní a posléze vymáhací“ organizace, které zaměstnávají většinou ženské pohlaví, jejíž hlavní pracovní náplní jako by bylo „být otravná a ostrá svině“. To mu to potom mobil na stole vyzvání jako santovi sobi, nebo jakoby někdo nedopatřením dal jeho číslo na linku ústředního operátora úřadu prezidenta republiky. Čím častěji to zazvoní, tím více se v něm probouzí pocit vzdoru, že to „prostě nevezme a basta“. No svůj efekt to plní, protože v něm s každým jedním zmeškaným hovorem roste touha po klidu a zároveň s ní i podvědomá snaha sehnat peníze potřebné k uspokojení dlužné pohledávky. „Hlavně ať už dají pokoj!“.

necejtím nohy ale dejchám

Nejhorším je potom dotaz: „jak se máš?“ Odpovědět se dá buď „ale jo, dobrý“, nebo při troše snahy o neodbytí a zároveň upřímnost: „Jak to jenom říct, jakoby všechno dobrý, může být daleko hůř, tak je potřeba být vděčný, no upřímně i daleko líp, ale nechci si stěžovat.“ První verze je vhodnější, protože, upřímně, nikoho to stejně moc nezajímá. Každý má svých starostí tak akorát po řídnoucí vlasy. Usmíváme se, snažíme se být silní, stateční. Vlastně už ani pořádně nevíme, co je to upřímný smutek, pláč. Někde to v nás chcíplo a ani toho nejsme v té prázdnotě schopní. Stejně tak ale neumíme cítit ryzí radost. Plácáme se někde v poloprázdnu, říkáme tomu život, ale přitom si uvědomujeme, že tomu něco chybí. Nevím, kdo to v nás zabil. Jakoby to byla nějaká vakcína dnešní doby. Nepřidávají to společně s hormony do těch kuřat, ošizených sladkostí, nebo přírodu likvidujících nerecyklovatelných lahví s vodou? Něco co nás uvede do letargie, polo splátku, co v nás vypne lidské, vyřadí emoce stejně jako voltaren bolest. Protože od opravdovosti, přirozenosti a dětské neposkvrněnosti máme mnozí dosti daleko. Nějak si ten den odjedeme, na druhý den, nebo ještě tentýž před spaním se vyrovnáváme s blbými náladami, depresivními stavy, nenaplněností a prázdnotou. Dokud jakože jedeme, tak se to dá. Hlavně pořád něco dělat. Potom, když se zastavíme, je to horší. Chvilku se to ještě dá, ale potom nastupuje nudění. Ani pořádně si odpočinout už nám nejde, dolehne na nás únava a tak těch pár dní volna spíš prospíme, nebo progeníme se zakaboněným výrazem. S rodinou se delší dobu nedá mluvit, nějak to tam vrže, že to radši necháváte bez povšimnutí, kámoši už nejsou, nebo to není, co to bývalo. Nezbývá než nekonfliktní a upřímnější samota. Jakou aktivitu dělat, aby byl při ní člověk radostný, cítil se naplněný. Zajde na nákupy, tenis, fotbálek, do fitka, kina, kostela? Potom už se těší do práce, aby zase jel a byl naplněný euforií z činností. Krutá pravda dnešní doby je, že většina lidí nemá z života od pondělí do pátku skoro nic. Prostě čučí do počítače, řídí, nebo jsou zalezení ve fabrice u rutinní činnosti. Ti šťastnější běhají schůzky, nebo opakují nějakou činnost do zblbnutí, aby v ní vynikli nad ostatními. Přitom volají, dopisují, mailují. Na klid dneska nemají nárok, ani jakoby ho nepotřebovali, oni prostě jedou. Fetují endorfiny vypouštějící se při dělání, smutná součást dnešní doby. Když se zastaví, čučí jako mumie. Už se začínají pomalu smiřovat s tím, že z této honby přejdou až do důchodu, nebo přímo do rakve přímo. No a co mají asi tak dělat, doba je to naučila. Se jako mají zastavit a nechat to být? A jinak jste v pořádku?

Joo, moct si tak užívat vlastní život. Cestovat, poznávat, potkávat, naplno a svobodně prožívat různorodé okamžiky. Dalo by se to nazvat jako svobodný život.  A ten chce snad celých 6.8 ze 7 miliard lidí. Ale kdo tady zůstane jakoby fungovat, celé to potáhne a bude jakoby sloužit menšině, která si chce taky žit „nad poměry“? To víš, že jo. Nemáš ani peníze na život, natož tak na nějaké užívání si. Chceš si to moct dělat po svém? Si vydělej dostatek peněz, jinak můžeš svobodě volby v tom, co a kdy budeš dělat, akorát tak zamávat. Teda pokud tím nemyslíme to, kterou popelnici a kdy si půjdeš prošustrovat. Dnešní rozdělení společnosti na jednotlivé „ekonomické kasty“ se příliš neliší od „středověku“. Několik králů, místokrálů, šlechty a panstva, potom hodně venkovanů (střední třídy) a taky lůzy. Jenomže tak, jako o tom dřív rozhodovala převážně krev, tomu dneska velí peníze. To se dá považovat za štěstí, protože ty se při dostatku šikovnosti a krapet toho štěstí dají vydělat. Urozenou linii předků a jejich krev kolující v našich žilách si vykouzlíme jenom horko těžko. Prachy na konto ještě jo, ale krev do oběhu? Neproveditelné. Nicméně je potřeba se připravit na to, že dostat se z nižšího postavení „neurozené krve“ do vyšší ekonomické třídy není ani dnes, stejně jako tehdy, ani zdaleka nic snadného.  Se budeš muset jinak kousnout, projevit patřičný talent a nemálo toho obětovat, aby se to zrovna tobě povedlo. Kór když na té cestě nechceš být konatelem podlé, nepoctivé a škodící činnosti. Naopak by ses rád živil něčím zábavným, smysluplným a pomocným a zároveň si to mohl dělat po svém. „Uhmm a třešničku by si na dortíček pán nedal?“ K poskočení o stupínek výš bude nutné překonat spoustu nakladených překážek. V zájmu těch nahoře se přece musí udržet tam dole, takže se žádné velké poskakování dít nebude. Kór na dnešním trhu, kdy po tom touží každý. Nikdo se nechce smířit s podřadným postavením. Přitom všeho je všude přebytek, že se v tom ani pořádně vydělat nedá. Ti, kteří přišli dřív, si to zabrali, vystavěli barikády a nazdar vy čutkaři tam dole, nikdo na vás není zvědavý. Se domníváte, že jste se zrovna vy narodili pro velké věci, co? Čím vás to na těch školách krmili?! Tak teď pojďte pěkně zpátky na zem. Prásk! Čím se odlišuješ, co nám obětuješ navíc? I když se teda ve jménu „snadného“ výdělku člověk nakonec přece jenom rozhodne pro tu „podřadnou a snadnou“ činnost plnou lhaní, škůdcovství a podvodů, i v té ho bude schopno nahradit dalších sto, ne-li tisíc podobně lehkomyslně smýšlejících a hladových jedinců křičících „bez námahy vzhůru pro miliony!“. Ale aby systém fungovat, potřebuje přece stádo, pokud možno permanentně šlapající součástky ve stroji. Žádné „poléhávače a nicnedělače za vodou“, z těch velice nic není a ještě si z té nudy začnou vymýšlet kdejaké „šulíkoviny“ a dělat problémy. To víš, že jo, radši je pěkně zapřáhneme, ať je přejde chuť na takové toulky! Tady to pěkně přiškrtíme, zregulujeme, omezíme, zvýšíme administrativní a certifikační zátěž, aby měli pořád co " co „na práci“. Neměli čas ani na svačinu, dokonce se ani v klidu zastavit, nadechnout, zamyslet… Zkus si v tomto ještě tak vydělat dostatek peněz,  abys tvé sýpky překypovali hojností navíc a mohl sis díky dostatečné finanční rezervě konečně začít užívat život, neboli “chillovat, vegetit“, žít podle svých představ.

V hlavě vyvstává představa jízdy na snad nikdy nekončícím kolotoči. Sotva se člověk dotočí, vyprázdní obsah žaludku a už se zase točí a nohama i hlavou v převážné v povětří, všude jenom ne na zemi. Nenaskýtá se mu jiná možnost, než to dokolečka zkoušet, nastupovat a vystupovat. Naděje, že se mu podaří situaci zastabilizovat ještě na tento měsíc (ne-li tento týden či pro dnešek), umírá jako poslední). Natož aby se z toho těžkého mínusu dokázal vyhrabat a žil si poklidně v plusu. Na slastný okamžik je mu dopřáno kochat se nevídanou cifrou na svém účtu, jenomže potom přijde řada na pravidelné placení. Už už nadechuje sladkou vůní toho vlastně zaslouženého nicnedělání, zavírá notebook a balí si plavky do batohu. Taak poslední refreshnutí emailové schránky a bum než se stihne podruhé nadechnout, už mu v hlavě prolítá "hovada, jak to že tak moc a tak brzo, kde já na to jenom sakra…" V rámci automatického zvyku otevřít ještě SMS na něho vyskočí další upomínka a kdyby náhodou i přesto k té vodě chtěl, pro jistotu se ještě v Messengeru dozví, že má zítra narozeniny sestra a pozítří svátek otec. To už vnímá jako dostatečné znamení shůry a motivační podněty k pokračování v další práci. Batoh i plány odkládá do rohu na dobu neurčitou a, jako už zhruba stokrát předtím, směřuje své myšlenky i činy k jedinému cíli: vydělat v co nejkratším čase co nejvíce. Alespoň tolik, ať není přes víkend o chlebu a na oslavách má v ruce aspoň něco a nemusí se cítit jak úplný lůzr. Ty faktury budou muset počkat do pondělí, ne-li pak do pátku. Aby toho nebylo málo, tam mu k tomu všemu dosloužil mobil, v autě nejenom že kontrolky svítí jak hřbitov o dušičkách, no už i rezerva hlásí mínus, přičemž začíná dostávat podezření, že se nad ním i auto radši slitovalo a dočasně se spokojilo s palivem značky vzduch. Ani to kafe s cukrem už nezabírá proti hladu tak jako dřív a bez cigaret a tam těch potřeb se obává, že už to taky dlouho nepřežije. Jedna platba, druhá, třetí, bum prásk, po klidu je raz dva. Kde na to všechno asi tak promptně sežene? Nejednou se přistihne, jak s precizní posloupností zadává do vyhledávače dva příkazy: adresa nejbližší zastavárny a orgán bez kterého se člověk dokáže obejít. Jenom co si s vydatnou dávkou úlevy zaplatí jednu výdajovou položku, už v něm vyvolává křeč druhá, která mu „jen tak“ mimoděk přistane na „stole“. „Haló, zaplať mě, tady jsem. Ne to mě zaplať, přišla jsem dřív. To víte, že jo, neprodleně zaplať mě, mám z vás nejkratší splatnost a nejhorší opatření, pokud tak urychleně neuděláš, uvidíš ty škody, které ti napáchám!“ S notnou neomaleností na vás křičí jedna přes druhou a ani jedna neumí projevit patřičnou dávku trpělivosti. Umí to být vskutku vysilující, mnohdy až na regulérní zbláznění.  Dokáže to plnit plíce úzkostí a ledviny strachem stejně mistrovsky, jako výčepní velmistr sklo pivem. No jednoduše strhujícího cosi. Člověk se chvíli domnívá, že je všechno v pohodě, že to zvládá, užívá si pocit letu, dnešního vítězství a pozítří rup. Nedokáže vstát ani z postele, projevuje odpor ke všemu, je zralý akorát tak na úplné odstavení nebo minimálně půlrok nerušeného nefakčenkování. To za to fakt stála ta neustálá zaneprázdněnost, pro kterou se kolikrát tloukl do prsou a na jejímž základě se s hrdostí odlišoval od druhých, podřadných jedinců. To pálil, až to přepálil. A i ten, kdo šel takzvaně krokem, maximálně lehkým výklusem, ho nakonec předčil na celé čáře. Na výsledkové listině totiž skončil v závodě zvaném život daleko vepředu. Ne nadarmo se říká, že život je běh na dlouhou trať. Čeká nás na něm celá spousta zkoušek a protivenství. Bude to celé daleko náročnější, než se domníváme. Kdybychom to všechno dopředu věděli, asi se zastavíme a dál ani krok, "já to balím".  Nejhorší, co může člověk udělat, je přepálit to hned ze začátku. A vy jste se nezkušeně "zakyselili" a odpadli někde v půli cesty. A aby toho nebylo málo, ještě jste z něho měli kulové. Moudřejší a vlastně nakonec i výkonnější, užitečnější a šťastnější je ten, který to nehrotí, nesprintuje, nekokrhá, naopak kráčí s mírou a poctivě odvání svoji práci v čase k tomu určeném. Jakmile se dostanete na hranu svých možností, nebo mu na hodinkách odbije konec "směny", knížku zvanou „pracovní život“ nemilosrdně zavírá a svůj čas, energii a pozornost začíná výhradně věnovati těm zbylým, životně důležitým věcem. To aby se mu to nekontrolovaně nebortilo, bylo v rozumné rovnováze. Že má ještě nejsou energii? No bude se mu hodit i na zbylé aktivity! Že ten chce to a tamten ještě tamto? To bude muset počkat na další pracovní sešn! Ignoruje euforické účinky z všemožných motivačních pouček pro instantní úspěch, které mu striktně přikazují "konej hned a do poslední špetky sil, nic neodkládej!" Má v tom svůj systém, nepřináší na oltář práce, úspěchu, moci, obdivu a peněz neustálé neúměrné oběti v podobě nenásledování svého srdce, odkládání svých duševních potřeb, nekonání prostých, nezištných a smysluplných skutků, které naplňují čímsi nepopsatelným stejně jako sbírání zážitků, poznávání nového a prožívání štěstí, navazování kvalitních vztahů, které život nenásilně přináší. Brát život, jak přichází. Nedává radosti „Sbohem“, neodkládá opravdové žití na potom, neustále nepřemýšlí, cítí, netutlá v sobě onu duševní touhu poznávat a žít, která se neodkladně dere na povrch ve většině z nás. Dává na zvony, který mu někde uvnitř bijí na pozor. "Co když žádné zítra už nenastane? Co když to za měsíc, nebo rok už nepůjde? Není nejpříhodnější čas udělat to teď, nejpozději tento víkend?" Udělejme si svoje a bez ohledu na cokoliv si mazejme dělat radost, ať z toho daru života taky něco máme. I když chápu, že některým se to dobře říká, ale asi nevědí, co to znamená mnohdy prostě muset, zkrátka nemít na výběr. 

všudypřítomná prodchnutost potřebou peněz

Dokud kapitálového kreditu nemá člověk nabyto dostatek, nemá v dnešním světě nárok na svobodné a klidné žití. Teda pár chvilek si pro sebe snad ještě stihne urvat každý z nás. Budeme „chtě nechtě“ muset, pokud se nehodláme zbláznit, nebo totálně zdecimovat. Ti, kteří si s námi z vrchu pohrávají jako by to celé byla počítačová hra, jisto jistě dovolí, abychom na to následné „přemáhání“ alespoň trochu zregenerovali, polízali si rány a do pomyslného vědra nabrali aspoň trochu těch energetických zásob. Ať nejedeme pořád na dluh. „Kousek víkendu a pár svátků, jenom ať si trochu vydechne, to je výměnou za fungující jednotku jednadvacátého století přijatelná oběť. Pořád lepší než mít na krku vyřízeného, zhuntovaného a nefunkčního chcípáka. Ještě tak krmit zkrachovalého. Ale no tak, to by už snad i stačilo, pojď pěkně nanovo, hurá do procesu, šup, hop. Nebuď naivní, snad nečekáš, že za tebe někdo to platidlo naloví? Za co si pak asi tak pořídíš všechnu tu potravu, sítě, přepravu úvěry či nájemná, inkaso? Co dáš na oplatku za všechny ty věci k plnohodnotnému životu potřebné a náklady na odpočinek, hobby?“ A co když je potom jeden chlebodárcem mnoha? Když na něho spoléhá početná rodina, nebo k tomu ještě zaměstnanci ve firmě? Zastaví a je s ním „amen“. Všechny dosavadní snaha jde s lusknutím prstu do kopru. To tam někde pár těch sil snad ještě vydoluje. Není jiné cesty, nulový prostor pro diskuze a polemika. Nebo se má všeho vzdát, vytroubit do světa svoji kapitulaci, dožadovat se pomoci po úřadech, škemrat u spásné jednotky peněžní pomoci, potulovat se po ulicích, otevírat zařízení na odpadky, nebo jít zrovna bydlet do lesa? Což o to, sám by to možná ještě překousl, ale druhým to snad nemůže udělat. Taková ostuda, zklamání. To radši pojde. To jsme si mysleli, tak sebou koukej švihat ty šmudlo. Abychom uvedli věci na pravou míru, nikdo netvrdí, že vykonávat toho světa tvůrce tam nahoře je snadná robota. A kdo ano, toho bych tam na den posadil, aby si zešedivěl. Určitě to není tak jednoznačné a pevně věřím, že ne každé rozhodnutí je podložené jenom mocí a penězi, ale někdy také blahem nás všech. Že bez všech těch na oko „zákeřností“ by to jinak nešlo, že se to takto hrát prostě musí. Když se to tak děje, rozhodnutí a čin žádného z nás nevzniká jen tak, vždy to má nějaký důvod, vnitřní prapříčinu. Podíváme-li se na to touto optikou, z nějakého důvodu tomu tak má být. Můžeme to hodnotit, kritizovat, odsuzovat, můžeme se z toho nervovat, pohoršovat a hroutit. No pokud s tím nedokážeme nic udělat, není lepší se tím zbytečně nerozlaďovat a řešit věci, které ve svém životě ještě ovlivnit můžeme, a vykonávat je, jak nejlépe dokážeme? Ono z venkovního pohledu většinou všechno vypadá tak jednoznačně, snadně a proveditelně. Hned je nám jasné, jak by to mělo být. Usmát se a udělat „pf, pche, no jejda“. Značně horší to začíná být tehdy, kdy to člověk dělá sám. To je potom akorát tak „no do…“.

Pomůžu si dluhem

Co jiného zbývá, když už na digitálním ukazateli vašeho bohatství nezbývá dostatek té „kešovice“ ani na to, abyste na účty dodavatelů mohli rozposlat jednotlivé cifry, které se rovnají cenovkám všem vniklým nákladům za odebrané produkty a služby. Nejde ani popsat, jak rádi byste si od všech ulevili a měli od těch dotírajících „uháněčů“ pokoj. Vždyť hned, co peníze dorazí, okamžitě vše platíte. Rozhodně se neřadíte mezi chronické neplatiče, vždyť jdete na hranu svých možností, jenom abyste si mohli všechno v krátkém čase zaplatit. Ten pocit, že jste s důstojností dostáli svým závazkům a všechno máte urovnané je pro vás úlevou k nezaplacení. Tak k čemu je všechno to uhánění? Co máte dělat, když zrovna není z čeho zaplatit? To by je vážně zabilo, kdyby počkali, až bude? To se kvůli tomu musím draze zadlužit, neúměrně riskovat, prodat ledvinu, nebo udělat sousední benzínku? Říkáte něco jako: „Čestné, že vám to zaplatím obratem, co se mně potřebný obnos připíše. Z předchozích přišlých peněz jsem ještě musel dostát svému slibu jinde. Ale teď jste na řadě vy!“ Nezbývá, než zatnout zuby, dál makat, čekat a doufat, nebo…

Se nesměle zadlužovat. Moudře činí ten, kdo se tomuto snaží zarputile vyhnout. Ten, kdo si dal celoživotní předsevzetí vyvarovat se jakýmkoli dluhům, bude v životě pravděpodobně značně svobodnější. Pokud se mu podaří uzavřít ve svojí hlavě onu výhybku, která vede k tomu, že když na něco není, tak si na to hold půjčím. Kdo dokáže předstírat, jako by žádná možnost dluhu ani neexistovala a zároveň bez něho přežít, kdo si vytvoří dostatečný odpor a zábrany k zadlužování, oceňoval bych to v dnešním světě medailí nezadluženosti, ba to dokonce považoval to za hrdinský čin. Jenomže to by to nemohlo být všem ku prospěchu. Půjčujícím a především ekonomice, která dokáže držet lidi zkrátka mizernými platy, zároveň jim prodávat produkty a služby na všemožných trzích a ještě více je zotročovat povinnými splátkami.

Ze všeho nejvíce je však na vinně sám spotřebitel, protože se nechá zlákat, obalamutit, strhnout. Nechá se zblbnout s davem, lacino omámit mamonem. Touží po nastolení životní úrovně, na jejíž dopřání si nemá vydělaný dostatek vlastních peněz. Vydělat si dneska důstojné množství peněz, aby si člověk mohl dopřát vše, „na co jenom pomyslí“, je nesmírně složité. Člověk musí mít vyvinutý dostatečný smysl pro disciplínu, soudnost a v neposlední řadě jakousi odolnost. Ideálně když má ještě vyvinutý šestý smysl k pokornému a moudrému rozlišování. „Na to teď nemám, tak nebudu dělat na sílu haura a radši to pojmu jako motivaci k výdělku. Až si dokážu vydělat dostatek peněz, půjdu a udělám si radost.“ Jsou-li nákupní cíle příliš vysoké, je potřeba si zároveň připustit, že k tomu nemusí dojít nikdy a brát to s klidem. „Bylo by to pěkné, ale tak když nebude, neposeru se z toho.“

Jenom tak se totiž podaří na tom zbytečně neulpívat a nejít „za každou cenu za tím bavorákem“. Asi sami cítíte, že všechny ty oběti, které budete muset položit na tento „oltář“ mohou být naprosto neúměrné. Pak do něho nasednete, pár dní se možná radujete a potom byste si to nejradši „hodili“. Možná si alespoň uvědomíte, že štěstí člověka může spočívat i v něčem jiném, než v materiálních cetkách. Možná ho prodáte a peníze raději uplatníte na sbírání zážitků, požitků a vlastní svobodné žití. Nebo možná postoupíte na vyšší stupeň a budete s nimi chtít pomáhat potřebným. Nebo půjdete ještě dál a své naplnění najdete ještě někde jinde. Začnete se soustředit na samotné kráčení po cestě, aby bylo naplněné, probuzené a smysluplné. Necháte se vést za jediným moudrým majákem v dáli. No ať už váš život bude muset být protkán jakýmikoli událostmi a zkouškami, uvědomíte si na své cestě nespočet věcí a minimálně stejně tolik jich nakonec přehodnotíte. Přes všechny ty útrapy, nebo možná právě díky nim, se stanete pokornější, vyrovnanější, mírnější, láskyplnější, chápavější, tolerantnější, vstřícnější, štědřejší a otevřenější.

Ale ať už se nakonec nezadlužíte díky jakémukoli zaujatému postoji, pořád je to v drtivé většině případů ve finále lepší, než tak udělat z naivní jistoty o růžových zítřcích. „Teď sice není, ale má brzo přijít z toho, navíc budu přece dělat ještě tamto to a hlavně už konečně pořádně zamakám!“ To je všechno pěkný, no zítra tomu může být z milionu důvodů jinak. No jestli vám to někdo umožní, klidně se pro mě za mě zadlužte až „po střechu“. Ostatně ještě existují osobní bankroty, kde sice zpeněží vaši nemovitost, ale alespoň vám odpustí až 70% ze všech dluhů. Proti gustu žádný dišputát, že jo.

Skoro všechno má svůj protiklad, omezení i konec. 

Na jednu stranu může být rozumné zadlužení užitečné, alespoň vás to do budoucna donutí se otáčet. Postavit si dům na hypotéku, nebo zakoupit ekonomicky výhodný objekt, to ještě považuju za zcela přijatelné dluhy. Financování nákup smysluplných a ziskových objektů může být samozřejmě ekonomicky rozumné rozhodnutí.

Je jasné, že ani v tomto případě nemůžete dopředu vědět, jak to celé dopadne, jestli na splácení bude nebo nikoli. Zde stačí učinit vnitřní závazek a z něho plynoucí odhodlání, že uděláte, co bude ve vašich silách, abyste takový svůj závazek dostáli. Dům vám mezitím bude sloužit, stane se domovem, středobodem nejenom vašeho života, útočištěm a úschovnou před světem. Jen vašim místem klidu, radosti, a třeba taky práce. I kdyby se to nakonec v něčem prostě „posralo“ a na splácení nebylo, pořád vám za tu dobu oplátkou přinesl mnoho užitku. A mimoto, nájem byste stejně platit museli i tak. Možná o něco více, možná o něco méně, to není podstatné, peníze „vyhodíte z okna“ tak nebo tak. Zastavenou nemovitost taky můžete prodat a pokud nemáte vyloženě smůlu a od vašeho nákupu trh s nimi neprošel korekcí, cenovým propadem, zároveň nedojde k přehnanému navýšení dluhu pro jeho nesplácení, nejspíš docílíte i zisku. Pořád je dluh krytý něčím, co je možné zpeněžit, vrátit ho a s trochou štěstí si něco vydělat. Nízko úročené dluhy, které jsou uplatněny na smysluplný účel, kam se nákup užitečných nemovitosti za rozumnou cenu jednoznačně řadí. Stejně tak považuju za jednoznačně oprávněné, když financujete pořízení ziskové nemovitosti, která ještě k tomu všemu vydělává měsíčně víc, než je splátka dluhu a zároveň má delší setrvačnost funkčnosti, než je splatnost dluhu. Když nemovitost roste na ceně v rychlejším tempu, než ve kterém se navyšuje celkový přeplatek na dluhu, nebo je zaručené, že vám svým provozem bude po celou dobu splatnosti vydělávat víc, než kolik dělá splátka dluhu, dá se takové zadlužení pochopitelně odznačit předponou „zlaté“.

Totiž než abyste si dopřáli „zasloužený“ oraz, který byste už za normálních okolností dávno měli, tak si prostě ještě máknete. Potom je to žádoucí „motivační faktor“ a pokud jsou dodržené výše specifikované okolnosti, dluh je dobře úročený a zainvestovaný, nemám absolutně nic proti.

špetka osobní zkušenosti

Sám jsem toho vzorným důkazem. Hypotéka na baráku ze mě mačká i poslední zbytky sil. A abych řekl pravdu, přestože je moje příjmení v tomto ohledu poměrně příhodné (Maček), tato extrakce mně zdaleka ne vždy bývá po chuti. Často totiž způsobuje, že vyloženě musím, i když zrovna vůbec nechci. Jakoby všech těch ostatních nákladů nebyl dostatek. Teď si nechci hrát na chudáčka, no byly mnohé situace, kdy se podařilo sotva pokrýt ty v podnikání, natož aby zůstal dostatek na ty osobní. Potom se to tak nějak přelévalo, jak to zrovna okolnosti dovolili. Rozhodně nic moc podmínky pro citlivější povahy toužící po odsud posud, pořádku a potom klidu "alias oddělám si svoje a čistá hlava". Tady si tento stav musí jedině tak navodit předstíráním, respektive uzavíráním svojí představivosti všem těm negativním scénářům. "Trošku si nalhat, nepřipustit pár věcí, naladit se na pohodovou a pozitivní vlnu a držet se na ní co nejdéle". Zavání to lehkými příznaky psychopatismu a lze čelit mnohým podezřením z šílenství, teda pokud se to potom někde nakonec reálně posere a provalí. Do té doby ten domnělý klid na okolí působí. Ať už se snaží sebevíc, člověku někde tam uvnitř zůstane povědomí o tom, že je to hraniční, toho se prostě úplně nestřepe a tak akorát tak pokrčí rameny a půjde. Ten úsměv mu na tváři asi dlouho nevydrží.

Celkově je to spíš neustálý tlak způsobený povinnostmi a upřednostňování zrovna víc hořícího. Potom, když už je toho nad hlavu, se to prostě musí zavřít bez špetky kontroly nad většinou věcí. Člověk se to prostě musí učit zavírat a nechat na určité doby být, aby se v tom nezbláznil. To ho učí pokoře, vděčnosti a nutnosti jakési důvěry až odevzdanosti. Prostě nějak podvědomě cítí, že kdyby se měl pořad o něco starat, zajímat, strachovat, tak ho to zabije a připraví o spoustu zbývajícího prostoru pro štěstí. A tak to radši s důvěrou odevzdává, zavírá dveře za vším dobrým i špatným a prostě to nechává na určitou dobu být.

Udělat si v tom svůj systém a řád není v některých oborech vůbec nic jednoduchého Ale jde to a možná právě to je klíč k úspěchu. Dělat, co nás naplňuje, baví a považujeme za důležité z dlouhodobější perspektivy, díky tomu se pozitivně odlišit od konkurence a zbytek věcí, které nás spíše nebaví, omezují a nebo považujeme v celku za ne tolik podstatné, dokázat delegovat na správné osoby. 

Zpětný pohled na život potom doprovází poměrně prázdný pocit, že sem toho z posledních let moc neměl. Naplněný pocit z plna prožitého života by mě asi, muset zítra opustit tento život, příliš nekonejšil. A co ta úzkost, která v pravidelných intervalech plní plíce, když si uvědomíme očekávané náklady. „Kde na ně všechny sakra jenom asi tak vezmu?!“. Nemluvě o strachu taktéž pramenícího z nedůvěry k vlídnosti svých zítřků, který se prodírá do ledvin jako závan ledového větru, usazuje se zde jako pára v hrnci a akorát tak odebírá na jejich energii a naší životní síle.

Je to o neustálém a trpělivém ladění, no nesporným kladem je, že to všechny tyto výdaje permanentně nutí, o tom žádná. Člověk má potom na vybranou, buď to může zabalit, nebo si zvyknout, že většina jeho života bude právě toto. A snažit se o to si v tom rozpoložení libovat. Aby si z toho odnesl minimální negativní poznamenání, vydržel to co nejdéle a tím třeba konečně uspěl, položil konkurenci na lopatky a jednoho dne to byla "Amerika, Alpy, žůžo a bájo".

Už už bychom se nejraději oddávali pracovní zahálce, prováděli aktivity, na které máme chuť, které nám dodávají pocit, že taky skutečně žijeme. No pouhé pomyšlení na neúprosně se blížící splátku nebo jiný povinný výdaj nás od oddychu rychle odradí. Tento zvýšený a nepřetržitý tlak je možné kulantně zaobalit do jediného slova, kterým je dospělost. "Vítej ve světě dospělých, cucáku." Je nespornou pravdou, že právě ten nás učí být obezřetnější, prozřetelnější, pokornější, silnější, moudřejší, smělejší a tak dále. Tyto zásluhy se mu rozhodně nedají odepřít.

Osobně ho taktéž druhotně podezřívám z hatění radosti ze života, urychlování stárnutí a prachsprostému přisouvání smrtelné postele. Pokud se tomu člověk příliš poddá, nedodrží zdravý odstup, nedopřeje si odpočinek, ztratí duševní zdraví, je na prášky, ani jeden z těchto doprovodných jevů ho nejspíš nemine. No jak jinak by ho to dokázalo dokopat do roboty, než že to bude tlačit ze všech stran? Že by to jako roztomile poprosilo jako pejsek žadonící o ranní vyvenčení (otevření dveří) a když byste se neuráčili reagovat, hodilo by to koutu a šlo si taky lehnout? Jakoby záleží od postoje, i takový je možné vůči všudypřítomnému nátlaku zaujmout, no je otázkou, jestli by nás to v té posteli nezasypalo nadobro.

I drahocenný diamant vzniká nepřetržitým tlakem z obyčejného uhlíku. O poznání horší je, když z toho v některé z fází přijdeme o zdraví, rozum nebo samotný život. To je z toho sice neocenitelná zkušenost, ale taky „bezcenná bižuterie“.

Nezbývá nám než doufat v hladké uplacení a brzké spláchnutí vzatého dluhu. Tyto prosby ale častokrát nebývají vyslyšeny, peněžní pohroma se na nás zčistajasna vynoří a je sotva tak na potravu, natož na mnohdy několika deseti tisícové platby . Jako bychom si snad museli projít nějakou zkouškou odolnosti a potřebovali tuto zkušenost, ze které potom budeme moct čerpat nejenom pokoru. Představa o čemkoli totiž bývá většinou podestřena rouškou naivity a ne nadarmo se proto všeobecně tvrdí, že až reálná zkušenost je do určité míry k nezaplacení. V myšlenkách se domníváme se, jaké to asi tak je, ale až si situace reálně prožijeme a máme tu čest ji patřičně procítit, teprve už víme. A většinou bývá toto osobní poznání poněkud překvapující v tom, že obnáší značně bolestivější či naopak radostnější zážitek, než jsme se původně domnívali, když jsme i tom jenom přemítali, spatřovali to ve svém okolí a hodnotili svým neznalým okem. A tak se nakonec nejednou přistihneme, jak znenadání kloužeme na hraně platební propasti a se závratěmi čučíme do temnoty jejích hlubokých očí. Zpětně potom nejsme schopni identifikovat prapůvod, díky kterému jsme se do ní nakonec nezhroutili. Rádi bychom se posléze tloukli do prsou a před ostatními dělali formu, že čím vším jsme si museli projít a s jakými těžkostmi jsme se dokázali vypořádat. Nicméně si radši netroufáme ani odhadnout, kolik svatých nám muselo být zasláno na nadnášení, přidržování a ochranu, že ke zřícení a volnému pádu nakonec nadobro nedošlo. Někteří to přesto rádi dělají a zásluhy si připisují čistě na svůj vrub. V pořádku, jak asi tak můžou vědět, že… A jak to vlastně můžu vědět já?

Jenom Bůh ví, co bychom bez všeho toho zvýšeného tlaku vlastně podělali. Třeba jenom s mírou, chutí a svěžestí to, co máme a zbytek netlačili na sílu a zbytečně tak netupili pilku. Třeba bychom v důsledku toho vedli spokojenější život, neboť bychom se mohli soustředit pouze na smysluplné a naplňující aktivity a rychleji se přiblížit k prožívání větší „dokonalosti“. No že něco můžeme, ještě nic neznamená a není k ničemu, pokud si to neuvědomíme a nezačneme dělat. Je tak dost možné, že bychom svůj čas investovali akorát tak do dělání „chujovinek“. Planě to prožili, neplodně prohýřili, pořádně nevěděli „z které do které“ až by z toho nebylo „nic moc“. Žádný pořádný plod naší práce a nakonec ani poloviční spokojenost z pracovní flow. Ta nám sice zpětně mnohdy připadá jako zabitý čas, ale ve skutečnosti tomu tak není. Člověk ke tvor stvořený k neustálému dělání něčeho. Mám pocit, že čím je starší, tím to platí dvojnásob. Potřebuje být povětšinu zaneprázdněný, aby nepodléhal nepříjemným psychickým stavům. Zároveň mu to přináší pocit vlastní důležitosti, po které uvnitř tak prahne. Jakmile ji ztratí, často zeslábne, onemocní a umře. Dospívající by se měli učit ustupovat z pozic narůstajícího vlastního egoismu a potřeb po vlastním prosazení, uplatnění ve společnosti a občas jim dopřát tento pocit už čistě pro jejich dobro. Pořádně si užívejte, dokud jste mladí, potom, pokud se „nějaký nedopatřením“ nadobro nezaseknete v některém svém věku, už na to nebude nejenom čas, ale paradoxně ani chuť.  

Když to shrnu a zamyslím se nad tím, spíš by z toho v mém případě byla ta druhá verze. Takže ano, jít dopředu, vystavovat se tlaku, řešit zapeklité životní úkoly, vypořádávat se s prekérními situacemi, zodpovídat otázky je v životě vesměs k dobru. Bez řádného tlaku hrozí, že se nepohneme z místa. Člověk je ze svojí podstaty pohodlný tvor, který nedělá, dokud vyloženě nemusí. Nebo alespoň na značně poddimenzované obrátky. Takové nastavení si hold většina z nás nese od přírody, někdo více, někdo méně, každopádně dobrovolně se vystavit tlaku plynoucího z oprávněného dluhu například v podobě hypotéky na vlastní bydlení je z tohoto hlediska v absolutním pořádku. Pokud to samozřejmě celé dává „hlavu, patu“ a dokážeme se z toho nadobro nezhroutit a nenapravitelně poškodit.

U mě to celé naštěstí přišlo ve fázi, kdy už sem po všech těch „problouděných“ letech vyloženě toužil po středobodu vlastního vesmíru. Vypadnout z toho centra a neustálého střetávání lidí, odizolovat se a moct si nerušeně dělat svoje ve vlastním domě, mít se kam vracet… Ta představa byla jako sen. Svůj díl na tom nese to, že jsem znamením býk, který je „tak trochu“ solitér a k jehož štěstí je disponovat vlastním zázemím žádoucí. V tom čínském sem ale zároveň šibalská opice, která potřebuje většinu času akci, poskakování a pobíhání, k čemuž se jí hodí publikum. Teda ne, že by to nemohla dělat i sama, ale to není ono, že jo. A tak se to mezi sebou tak trochu bije a období, v něž převládá akorát tak aktivita spočívající v občasném trhnutí hlavou pro chvilkové odehnání much, střídá to po akčností prodchnuté.

Nevěděl sem, jak moc reálným tento cíl je, moc sem tomu vzhledem k okolnostem nevěřil, ale díky tomu, že se mně naskytla příležitost koupit pozemek, který pro mě byl naprosto srdeční záležitostí a navíc za super cenu, zásluhou dobrého přiznaní sem dosáhl na hypotéku, které byly tou dobou nabízené s lukrativním úročením, navíc sem dostal jsem pár směrodatných znamení, které mě (jakožto ascendent ve váhavé váze) dodali kuráž, jakoby říkali, máš to v osudu hochu, běž do toho, pořádně mákni, dobře to dopadne, uvidíš. A tak sem prostě šel krok za krokem, ať už se to celé jevilo jakkoli nereálně. „Tak uvidíme, co z toho bude, aspoň bude jízda, při nejhorším… no každý musíme zemřít.“

Tehdy jsem svoji cestu úspěchu a materiálního zabezpečení ani v dáli neviděl a spíš naopak se snad všechno po příjmové stránce hroutilo... Znáte tu tendenci posledních let, která zavání likvidací drobných živnostníčků a naopak náborem řadových zaměstnanců do fabrik, která jim působí značné komplikace na všemožných frontách. Navíc jsem si nebyl tak docela jistý, že to, co mně vydělává, mě jakkoli naplňuje, spíš sem byl přesvědčený o opaku a odhodlaný na tu srdeční cestu narazit. A že bych byl ochotný dát všanc dalších pět minimálně let makáním mimo barák, abych vydělal na barák a pak ve chvilkách volna mimo spánek pracoval na baráku, to sem taky rozhodně nemohl říct.

Chtěl sem si v nich ještě aspoň trochu užívat, minimálně sportovat, aspoň trochu poznávat nové, relaxovat a ne se stát otrokem vlastního bydlení. Stejně v něm pro vlastní spokojenost stejně dlouho nevydržím. Budu chtít akci a ne čučet mezi zdmi. Věřte tomu nebo ne, každý den skýtá spoustu chvilek, v nichž zažíváte násobnou intenzitu spokojenosti kdekoli jinde, než zavřeni v jakkoli přepychovém zámku. Vypadnout ven, procházet se a dívat kolem sebe, pobíhat městem, vyřizovat rutinní záležitosti, civět v parku „do blba“, náhodně potkávat známé a vést krátké konverzace klidně na „busáku“. Všechny tyto a spousta dalších prostých úkonů, které vám už přišli otravné, vám začnou chybět a po chvilce izolace považujete za výjimečné a báječné.

To celkově nejsou moc příhodné podmínky pro vzatí si zavazující hypotéky a vstoupení do dospěláckého světa, vím. Nebylo to snadné rozhodnutí typu „mám slušný a jistý příjem, můžu si to v pohodě dovolit“, nebo „zarobil sem milióny, pár z nich nebudu postrádat“. Abych byl upřímný, určitá nejistota na cestě přetrvává stále, pořád tak trochu tápám, poletuju ve větru, pátrám a chytám se „kde čeho“. No zároveň už bydlím skoro rok a zatím to celé nějak vychází. Mám-li být objektivní, rozhodně se hodní předpona „o chlup“. Nebo spíš chloupek? Ženský, lícní a značně podvyživený. A tak je otázkou, jestli neskýtá příhodnější označení spíše sloveso „prochází“. Zkrátka na to škrábu, kde se dá, pořád je to zanedbatelný tlak ve srovnání s tím, kterému dokáží čelit jiní. 

když máš, tak můžeš, když nemáš, tak musíš

A tím se, dámy a pánové, dá shrnout ona obrácená mince zadlužení, dokáže to mnohdy nutit k nejenom nadměrně vyčerpávajícím ale taky značně zotročujícím aktivitám, od kterých byste si bez splátkového tlaku dali pohov.

Duše chce plesat a věnovat se smysluplným aktivitám. Chce se plnit nenásilným prožíváním života.

Pudy si ho touží naplno užívat, poznávat nové, družit se. Nad to se však tyčí dva majestátní půdové stožáry: sebezáchova a pokračování rodu. Podstatou druhého zmíněného je odjakživa uplatnění pohlavních orgánů, kdežto synonymem pro sebezáchovu je v dnešním světě peněžní zabezpečení. Proto pro dosažení tohoto stavu někteří odvádějí přímo nadlidský výkon, uspokojují tak totiž svůj od přírody nejsilnější pudový zájem, který v podání mnohých přerostl v téměř neukojitelnou závislost. Člověk je obdařený schopností ovládat své pudy, čímž se prý zásadně odlišuje od zvířat. Pro duchovní růst bývá tato schopnost přímo žádoucí. Říká se jí půst.

Svaly si zase říkají o zapojení do procesu, žádají jakoukoli pohybovou aktivitu, prahnou po fyzické práci, přičemž je jim poměrně jedno, jestli to bude u manuálního a prospěšného dělání, nebo pouhé sportovní aktivity typu: procházky, proběhnutí, posilování, kola, plavání, fotbalu, tenisu, ping pongu, golfu, boxu nebo jiného individuálního či kolektivního sportu. Tělo chce zkrátka naplňovat podstatu, ke které bylo stvořené. Chce se hýbat, vyluzovat onu lepkavou tekutinu z kožního obalu, za odměnu vypouštět endorfiny do těla a tak podobně.

Hlava chce být aspoň na chvíli vypnutá při filharmonii jakéhokoli takového pohybu, nebo přepnutá z jedné hemisféry do druhé při četbě, vytváření čehokoli nového, učení, psaní, malování, nahrávání, poslouchání, pozorováním, nebo pouhým „čuměním“ do blba či zcela nenásilným proplouváním myšlenek po kůře mozkové.

JENOMŽE.

Za žádnou z těchto „srdečních“ aktivit, které vám způsobují blaho a z dlouhodobého hlediska jsou pro vás jednoznačným přínosem, nejste nijak placení. Už je to tak, bez ohledu na kvalitu provedení kterékoli z těchto aktivit vám nikdo nezaplatí ani halíř. Nejenom že tak budete odvádět danou činnost na zcela dobrovolné bázi, vy to ještě budete muset dotovat. Minimálně vyčleněním si dostatečného času, často taky peněžními injekcemi. Teda ne, že by i na tom nebylo něco uspokojivého, není to právě o tom, dokázat dělat věci taky „jen tak pro potěšení“? No jo, ale na ty nákladové položky by se taky hodila ona energie v podobě příchozích peněz, o tom žádná. A tak to děláte čistě pro vlastní radost a posilu, peníze vyděláváte jinde. Jenom málokterému šťastlivci se podaří tyto nádoby spojit. Možná jenom tomu, kdo dá prostě peníze, kalkul a mysl bez ohledu na okolnosti na druhou kolej a do popředí dá emoce, zapálenost, vášeň. Vypne hlavu a jde doslova za srdcem. V praxi tak prokáže, že není závislý na penězích, že na jejich úkor dokáže obětovat a hle, ony přijdou a ještě k tomu z aktivity, kterou miluje. Nadále uplatňuje svůj dar, naplňuje potenciál, pomáhá ostatním, což ho samo o sobě obohacuje a ještě si za to odnáší pěkné peněžní příjmy. No není takový scénář „kule rvoucí“?

Než se tak stane, musíte na takovou trať nejdříve narazit. Mnohdy to vyžaduje poměrně náročné pátraní, pokud k tomu člověk není vedený od „plenek“ a když se v mládí rozhodovali, co dál dělat, živit se tenisem, právničinou nebo doktořinou byla pro něho jasná volba. Pokud to naopak člověk nechává náhodě, vždyť co by se stresoval, je teprve na střední. Uteče to jako vyplašený pes a najednou se přistihne, jak se mezi dvacátým a třicátým rokem svého života mermomocí snaží najít svůj životní směr a zkouší, co se dá. Při zjištění, že na něho nikdo nečeká, ani není příliš zvědavý, že to nejspíš nebude ani zdaleka tak na pohodu, jak se původně naivně domníval, se mu akorát tak otevírají potící žlázky, bortí jednotlivé deziluze.

Nakonec mu nezbývá, než se smířit s daným stavem, který ve svém nitru považuje za prázdný, nebo se dál potit, dokud se nedostane na stezku do skvělého světa, ve kterém bude moct mít za živobytí to, co ho naplňuje a nebude to muset pouze ležet na vedlejší kolejí jako volnočasový koníček. Ze všeho se sice časem stane rutina, celé to trochu omrzí, no víte, jak to myslím. Nemuset něco dělat jenom kvůli penězům, navíc mnohdy natolik bídným.

Základním předpokladem pro to, aby se takovou zábavnou aktivitou mohl začít živit, je najít ji a začít ji vykonávat. A to, pokud si to člověk „nenarýsoval“ už zamlada, chce odhodlání, odvahu a píli. A taky bude muset prokázat sklon k vytrvalosti, odolnosti a schopnosti překonávat protivenství a překážky. Může počítat s tím, že dosáhnout něčeho sám, to nebude poklidná procházka parkem. Kdyby byla, mohl by si jí poklidně kráčet každý, no ne? Bude to vyžadovat úspěšné složení hromady zkoušek, překonání podobného objemu překážet, opakovat danou činnost do zblbnutí, vydržet a pokud možno polevovat co nejméně. Nenechat se odradit kritikou, posměchem a částečným neúspěchem. Prostě se pokorně držet i a úkor jiných únikových příležitostí držet svojí cesty, i když to zrovna není žádný extra výdělečný trend. Neočekávat rychlé výsledky, jako se spíš držet starého poctivého „kolik toho odpracuješ, co do hry vložíš, to se ti vrátí“. Nevím, kdo to řekl, vím, že to platí.

z trochu jiného soudku: přehnaná empatie, ochuzování o pozitivní energii, vyložené přebírání balastu, slabé sebevědomí a sebeláska

Pro mě je taky základním pravidlem nečučet ve „skrytu duše“ na druhé, nechat se jimi neustále ovlivňovat, podřizovat se jim, odvádět od svojí cesty. To přináší svobodu. A teď nemám na mysli pouhé "jenom tak na oko, skrytě sám před sebou", ale skutečné vnitřní oproštění se od cizích vlivů. Člověk často žije v domnění, že se nachází v tomto rozpoložení, ale pravá pravda je přitom taková, že žijí svázaní svým okolím. Přítomnost druhých v nich vyvolává křeč a jakoby povinnou automatickou přetvářku. Přepnou na autopilota a jedou si svoji verzi. Poměrně nedávno jsem si uvědomil, že i já k nadměrnému nechání se ovlivnit okolím nevědomky lehko sklouzávám. V mém případě ani ne tak z toho, že by mě druzí tolik zajímali, jako spíš z jakési zvědavosti a potřebě po neustálé akci. Vysvětluju si to čínským znamením opice a její povahou potměšilého šibala. Jakoby se ve mně v přítomnosti druhých něco přepnulo a ať už se takový stav dá definovat jakkoli, rozhodně to nemělo nic moc společného se zachováním přirozenosti a vlastního neotřesitelného postoje, jako spíš ztotožňování se s pohledem druhých a jejich (pro mě neosobní) energetiky. Jako na přepínač se ze mě po chvilce rozhovoru se stal někdo trochu jiný. No asi to máme každý, ze zdvořilosti třeba při rodinných sešlostí, ze zištnosti při obchodních schůzkách nebo ze strachu při střetu s "ochrannými" složkami. Jakožto ascendent ve váze mám prý slabý projev vlastního ega a kvůli tomu sklony lehce sklouznu k přejímání těch cizích. Tímto si alespoň tento stav tak trochu vysvětluju. Když si nedám pozor, mám sklony dostávat se tak trochu mimo sebe a nepříliš snadno odolávám energetice druhých. Skutečně v klidu a sám sebou jsem potom hlavně sám, jinak prý často podléhám "tlaku" okolí a podvědomě zrcadlím „emoční stav“ druhých. Jakkoli zvláštně to zní, částečně na vinně je určitá míra přecitlivělosti. Na jednou strachu tak člověk dokáže vycítit, když je něco v nepořádku, aniž by dokázal přesně identifikovat příčinu. To se dá považovat za výhodu, dokud se s tím cizím neztotožní, nenechá se zasáhnout, ovlivnit v negativním slova smyslu. Buď to tak skutečně je, nebo se a tím jenom ztotožňuju po přečtení tohoto horoskopu. Jiní jedinci zrovna s tímto nebudou mít takový problém, když jim mají dostatečně silné ego, druzí je moc nezajímají a dokážou si tu svoji vnitřní „emoční integritu“ zachovat za všech okolností. Zase budou strádat na jiných frontách. Třeba u nich bude potřeba daleko silnější životní bolest, aby se v nich podařilo rozbít nějakou škodlivou deziluzi, kterou s hrdostí nebo nevědomky zaintegrovali do svého životního obrazu. Každý máme něco, s čím je potřeba se vypořádávat. Život je škola. Bez nutnosti průběžného moudření by to asi byla nuda. Pomocnou pomůckou proti tomuto může být primární zaměření na sebe. Dokázat si zachovat svůj středobod a soustředit se na svoji cestu a zachování svého emočního rozpoložení, než se nechat neustále ovlivňovat okolím a hrát různé zbytečné role. Osobně se na toto začínám poslední dobou soustředit, abych dostatečně slyšel svůj vnitřní hlas a dokázal si zachovat svoje skutečné já. Abych zbytečně nepodléhal vlivům z okolí. Možná to znáte, přijdete někam naprosto happy and free, druzí na vás nepřirozeně čučí, hrají si svoje role, na vás tato přepálena pozornost do okolí přeskočí dřív, než odbije pátá minuta v takové společnosti a i když se sebevíc snažíte zachovat si své přinesené emoční rozpoložení, najednou brány vaší osobní obrany povolí a přestože jste původně přišli naprosto vyrovnaní sami v sobě bez špetky přehnaného zájmu o druhé, než se nadějete, čumíte kolem sebe úplně stejně jako ti druzí kolem. Někdy vás k tomu přiměje zdvořilost, potom zvědavost, jindy zase jakási zištnost. Každopádně vás to v přehnané míře spíš odvrátí od vaší cesty a unaví, že rychle utíkáte do samoty, abyste si „odpočinuli“, nebo možná spíš znovu našli sami sebe. Pro názorný příklad v praxi nemusíme chodit daleko, stačí si skočit do fitka, na kolo, zaběhat na stezku, nebo se vydat mezi skvadru známých lidí. Jakoby se v člověku po chvilce strávené ve společnosti něco přepnulo, začal se chovat podle vlastních "starých" vzorců, nebo se nechal "strhnout" okolím k přizpůsobování těch jejich. Nakonec to není nic hrozného, zasportuje si, podruží se ve společnost, z toho všeho má zpětně dobrý pocit. Jenom ho trochu mrzí, že se nechal připravit o část vlastní přirozenosti, autenticity a energie. Místo aby z ní neochvějně vycházel a dával ji na odiv, spíš se nechá strhnout k přizpůsobování druhých. Co to tam zase nacvičoval... Jiným tato pozornost vyloženě vyhovuje a naopak z ní načerpají silu a motivaci pro lepší výkony.

Někteří se tváří, jako by se špetka štěstí nenacházela v nich, ale neustále ho hledali někde venku. Prostě většinou čumí kolem sebe. Toto jejich zaměření evokuje, jakoby byly přesvědčeni o tom, že se zdroj jejich osobního štěstí nachází mimo ně samotné. Jakoby tím říkali "Kuk, ve mně není nic moc zajímavého, můj život je nudný, v očích moderního světa jsem zbytečný. Hledám pomoc, někoho lepšího, silnějšího." S takového nastavení hledají pomoc venku, ať už jako únik ze svojí prázdnoty, nebo pomoc z okolí. Hledají hrdiny kolem sebe, které by mohli orodovat. A časem větší ubožáky, kterých by mohli opovrhovat.

Z příčiny pocitu vlastní méněcennosti a nízké úrovně sebelásky potom cítí neustálou potřebu dokazovat něco druhým. Tento mindrák v nich vyvolává touhu se nad ně povyšovat. Nebo pro ně znamená pomalu "chuť na sebevraždu", pokud jsou náhodou sami před sebou ještě více ponížení. Často je na vině přísná výchova a přílišná kritika. Člověk se přestane mít rád, považuje se za něco míň, to se zakoření hluboko vevnitř a nese se s ním celý svůj život. Bez toho by toho tolik nikdy nedosáhli, to je nejspíš pravda. Hlavně díky tomu jsou schopni podávat tak heroické výkony a přinášet tak velké oběti pro dosažení něčeho a dokázání si. Kvůli tomu ale nemají nikdy dlouhodobější pocit opravdového vnitřního klidu a štěstí. Potřebují se hnát za dalším triumfem, dokazovat si a léčit vnitřní bolístku. Alespoň na moment být druhými obdivováni a sami před sebou dostatečně dobří. Vidíme to ve všech sólových výkonech napříč businessem a sportem. Všichni ti tenisté, cyklisté a kulturisté, kteří prokazují pro druhé "obdivuhodnou" ochotu dostávat se pravidelně za hranu přirozených lidských možností, toho dosahují převážně kvůli měřitelné, kriticky nízké úrovně sebelásky a sebevědomí. Je potom vtipné, když prohlašují, jak si svými výkony doslovně dohánějí své sebevědomí, že teď je jejich herní sebevědomí na vysoké úrovni. Jenomže to jenom tak lehce hladká to osobnostní s katastrofálními hodnotami. Vzniklo z neustálého popichování, pohrdání, posměchu, porovnávání a soupeření s druhými, nebo neustálé kritiky od vychovávajících rodičů, trenérů. Jsou jím neustále pocitově vydíráni. Vlastně je to na citové rovině tak zubožilo, udělalo z nich trpící chudáky, kteří cítí permanentní potřebu sobě a druhým dokazovat, proto tak tvrdě pracují, podstupují takové rutinní dřiny, přináší takové oběti. Ten pocit "pohonění" si pošramoceného sebevědomí je pro ně k nezaplacení. Obětují pro to daleko víc, než člověk sebevědomí, který si spíš řekne "Ts a stojí mně neustále podstupování tohoto za to? Ne nestojí, kašlu na to. Věci budu dělat pro radost." Kdežto bývalému tlouštíkovi, který byl všem na základce pro smích, nebo obětí šikany, si vytvořil natolik silný mindrák, který ho teď žene za úspěchem v kulturistice a vizí "být největší na světě", pro kterou je ochotný obětovat prakticky vše (zdraví, vztahy, žití), tomu to za to stojí. Stejně jako zápasníkovi pro překonání protivníka v kleci podstoupit všechny ty muka. Tenistovi mlátit dokolečka a do úmoru míček za míčkem, aby zvedl triumf nad hlavu. Někteří tomu říkají soutěživost. Otázkou je, z čeho ve skutečnosti pramení. Pravá a hlavní příčina je pravděpodobně to, že ono zostuzené, ponížené a ublížené děťátko uvnitř nich zůstává, včetně všech těch nezahojených ran a při pohledu do zrcadla ho nutí dřít víc a víc. Vyrovnat se dřívějšímu ideálu a ukázat všem těm, co pochybovali, že oni na to mají!

Místo neustálého a klid nepřinášejícího nahánění by se měli každý den zastavit před zrcadlem a říkat si: "mám se rád takový, jaký jsem, přijímám sám sebe" a třeba se při té příležitosti na sebe usmát, představit si tam to poznamenané malé dítě. Třeba přijdou slzy, vzpomínka na to trpké vyvolá emoce, která proces dohnání vlastního sebevědomí jedině urychlí. Vyčistí a zharmonizuje se to. Stejně tak může účinkovat cílená modlitba. Potom se ve vás něco automaticky změní, přepne a najednou už nebudete muset. Připravte se na to, že už nejspíš nebudete tak "draví" jako předtím. Jenomže život bude podstatně šťastnější, když nebudete cítit surovou vnitřní potřebu a neukojitelný hlad po neustálém dokazování něčeho někomu. Dokážete si dovolit "jenom tak" žít pro naplnění vlastního štěstí. Jestli se toho obáváte, že tak nepůjde naplnit vaše cíle a raději si tento mindrák rozhodnete ponechat jako určitý "motivační motor", to už záleží na vás. Mějte na paměti, že nakonec prý budete počítat vzpomínky na naplněné vztahy, šťastné okamžiky a životní zážitky. Ne na neúměrné oběti a mnohdy poněkud plané záblesky pomíjivého úspěchu. 

Jiní možná jen hledají své místo ve společnosti. Měli by si urychleně uvědomit, že štěstí se nenachází vně ale leží přímo uvnitř nich. Že proto musí primárně v sobě objevit tu jiskru a talent a trpělivou prací ji rozvíjet. Že jim stejně v okolí nikdo s ničím podstatným moc pomoct nemůže, že si každý musíme žít svoje životy a budovat si to čistě vlastní obětí. Že čím víc toho "vložím do hry" a obětuju, tím víc toho budu mít. Že existuje přímá úměra mezi úrovní vlastního života a kvalitou vnitřního stavu a čím víc bude ta druhá vyšší, tím bude ta první lepší. Nebo možná hledají naplnění ve vtahu, kamarádství, které by je podrželo, dodalo jim sílu a pocit naplnění. No jste si jistí, že jste na to při takovém vašem nastavení připraveni? Nedošlo by k poškození druhé strany, nebo jak by sama musela asi tak vypadat?

Potom stačí nedát si dostatečný pozor, přestat na chvíli vycházet tam někde ze svojí pohrudnice, nebo si nechat okolím vzít svůj vnitřní "vibe". Najednou se sami podíváte do sebe, a kde nic tu nic, zdrojnice vlastního klidu a štěstí je vyschlá, načež vyschnutí se dostaví taky do dutiny ústní. Najednou nemáte kde brát "sami sebe", prostě se v zájmu druhých jaksi přizpůsobíte a nějak si to tam odehrajete, lépe řečeno odtrpíte. Že byste do prostoru přinesli něco extra dobrého z vlastní zahrádky, to se říct nedá. Jak byste asi tak mohli, když jste nechali druhé(ho) do ní vletět a zamknout ji zevnitř na závoru a sami teď čučíte venku s prázdnou. Jakoby nešlo primárně o její obhospodaření, obohacení, abyste si to celé sami užili, dobře si zasportovali, udělali si dobrou náladu, vyčistili se, naladili a načerpali na další pracovní výkony. Ne, neustále vás to nutí v rámci vžitosti a přehnané empatie hrát hru druhých. Podvědomě si možná říkáte něco jako "o mě tolik nejde, radši se jim přizpůsobím, hlavně ať jsou spokojení". Jako byste se obávali upřednostnit sebe, hájit svoje zájmy a dát svoje ego do popředí. Nebo vám takové "soupeření" přišlo zbytečné. Nechcete potom řešit problémy, protože jste si udělali po svém a někoho tím třeba ranili. Když si to odehrajete tímto způsobem, možná budete druhým akorát tak pro smích, ale budou si připadat jako vítězové a vy budete mít klid. No necháte se tím zasáhnout do takové míry, že z toho nakonec není vaše dobré sportování si, udělání si dobré nálady, vyčištění a naladění na další pracovní výkony jako spíš podvědomé přizpůsobování se okolí.

Že vám takové stavy vůbec nic neříkají? Tak pardon, nejspíš budete dostatečně silní egoisti, kteří to svoje naopak dokážou šířit kolem sebe a ovlivňovat jím chudáky přehnaně empatické jedině. Nebo jste prostě ze svojí přirozenosti správně nastavení lidé se zdravě silnými hradbami bránícími vaši osobnost. Jenom tak něčím se nenecháte ovlivnit, poznamenat, vyvést z míry. Necítíte přehnanou potřebu přizpůsobovat se druhým, v tomto směru je vaše obrana prakticky neprolomitelná, vaše vnitřní nastavení vám nezpůsobuje podvědomé defekty a díry do paluby, obrana proti vniku nežádoucí vody účinkuje dostatečně. Blahopřejeme ke zvnějšku téměř neotřesitelné emoční integritě. Pravděpodobně vaše problémy nebudou pramenit z vlastní přecitlivělosti, sklonům k upřednostňování druhých a přejímání jejich za vlastní. Posílit hradby, aby je kameny přicházející z vnější neprolomili, může pomoct dostatek odpočinku, celkové energie, odmodlení přehnané empatie a taky prosba za posilu. Čím objemnější energetický obal kolem sebe máme, tím složitější je logicky jeho prolomení jeho obrany. Prostě je silnější a tak dokáže déle odolávat. Ostatně stejně jako ty hradby. 

Člověk si tak dokáže snáz uchovat sebe a nebýt jako nějaká prašivá měňavka. K čemu je to potom dobré, že v jádru jste naprosto báječní a neškodní, když na sebe berete všechny ty role, vyčerpáváte tím sebe a svoje okolí akorát tak matete ? K ničemu. Zachovejme si sebe za každou cenu. Nepřeskakujme na takové to "chi chi, ťu ťu". Máme toho v sobě dobrého až až. Ať je naším heslem: "Přirozeností vpřed!" a kontrolní otázkou "Jsem dostatečně opravdový?". 

Pokud nebudeme zakořeněni ve svojí unikátnosti, nebudeme mít dostatečně silný vnitřní ostrov, necháme se neustále unášeni po hladině podle toho, kam zrovna zavane proud. Není to potom celé nějaké prázdné a zbytečně nesourodé, nechybí tomu smysl a užitek? Budeme příliš slabí, protože si nepostavíme svůj vlastní ostrov, nevybudujeme dosti silné já a necháme se pořád někam unášet. Dokud se zdravě neuzavřeme, nevytvoříme si uvnitř jasné hranice, necháme se ochuzovat o energii, která nám byla svěřena k naplňování našeho poslání a prožívání vlastního štěstí. Ne abychom ji z přehnané empatie porozdávali do svého okolí jako bychom říkali "ty chudáčku ještě nemáš? na tady si vezmi moji" Nakonec nám to nebude pro užitečné ani příjemné, protože to bude postrádat originalitě a skutečnosti. Pro druhé pak budeme zdrojem energie, nádobou na vysypání svých vlastních balastů, nebo podivíny, kteří jsou pokaždé tak trochu jiní, pomatení, nevyrovnaní. To se přenese taky do našeho soukromí, které bude postrádat náboj. Odevzdáme tolik do prakticky cizího okolí, že si potom z blízkých spíš budeme brát. Aby toho nebylo málo, přebereme tolik negativního, že to na chudáky v rodině "vyblujeme", i když mají s pravou příčinou našich depresí nebo vzteku společného jen pramálo.

Nechat se zotročit cizími rolemi je prostě slepá ulička. Dokud si to neuvědomíme a nepodnikneme žádoucí kroky vedoucí k uzavření svých slabých míst, nebudeme moct zplna prožívat svůj život a naplňovat svůj potenciál. Tím netvrdím, že člověk musí být hned na sílu a přehnaně apatický a mít všechny a všechno na háku. To by byl druhý extrém i když lehce se k němu přiblížit klidně můžete. Apatický člověk má totiž tendenci spíše brát, než že by druhým dával. Což alespoň na energetické rovině jednoznačně platí. "Z toho si nevezmeš ani za zlaté prase", čemuž je konstantní energetická aura důkazem. No sklon k empatii nám byl dán z nějakého důvodu a dokáže být v mnohém dobrý. Dokážeme se vcítit do druhých lidí a situací, nezištně dávat, podvědomě pomáhat. Problém nastává ve chvíli, jakmile to s ním začneme přehánět, přehnaně se podřizovat druhými, omezovat na osobní svobodě a obírat nejenom o životní energii (síla, štěstí, osobní výkon). Je potřeba rozvíjet svůj pocitový obraz, na prvním místě mít zachování své přirozenosti, jádra, hodnot, na těch to potom stavět a dávat je raději „na obdiv“ i za cenu "překvapení, rozhořčení nebo přímo rozezlení" druhých. Nehrát nikoho cizího, nebrat na sebe jeho role a kvůli nikomu se v tomto směru nezpronevěřovat. Lazarev radí "snažit se být materializovaná láska". No jakoby upřímně, s mírou, ne na sílu, abychom se přehnaně nekřenili a na úkor toho nevyčerpávali. Je dobré si uvědomit, že naše zásoby jsou v tomto směru omezené a pokud nebudeme průběžně čerpat z neomezené zdrojnice, přijdeme o své zásoby, začneme se dostávat do deficitu a budeme muset jít na dluh. Takový deficit se neblaze podepíše na mnoha životních frontách. Soustředit se na to, co dokážu ovlivnit a zastávat k tomu "vřelý" postoj. Přes všechno to zlo důvěřovat v dobro, přes všechnu tu špínu vnímat raději čistotu. Ostatní s důvěrou odevzdávat a pokorou přijímat. "Důvěřuji ti, děj se vůle Tvá."

Sám jsem na to poměrně slabý kus, takže jak říkám, mně na to zabírá pravidelné soustředění, opakování si vlastního upřednostnění a modlitba. Ať už mám kolem sebe prakticky cokoli, možná stačí nemít to v okolí výš než Boha, ale zároveň se přehnaně neprotivit tomu, co je nám s každým jedním nádechem a výdechem do života přinášeno. Naopak se neustále učit dokonale to vnitřně přijímat, být za už jen  takový plicní pohyb vděčný a ke každému okamžiku vědomý, protože se to děje z nějakého důvodu.  Pokud se považujeme za "věřící", tak snad to všechno pochází od Boha. Nebo jenom část, jenom to dobré? To zlé je něco, co Bůh nedokáže zachránit a pochází od zlého ďábla? Kdo ví. Lazarev říká, že ďábel je jenom biblické vyobrazení. Že ďábel leží v lidských krajnostech a vše zlé se nakonec děje pro nějaké vyšší dobro. 

Víra v některých z nás často nestojí ani za zlámanou grešli. Nedůvěřujeme, protivíme se, strachujeme se. Jakoby nás při pohledu kolem sebe opouštěla veškerá víra v to, že vše se děje z nějakého vyššího záměru, natož že o nás bude dobře postarané. "Jo, že skončíme v nebi je pěkné, ale nikdo nechce strádat v tomto životě! Co já vím, co se pod tím skrývá, že se vše děje v můj prospěch?! Ta Boží logika je odlišná, když je to v prospěch mojí duše, nemusí se to nutně ztotožňovat s mým materiálním blahem. Je to celé nějaké vachrlaté, já musím dělat nejlíp, jak dokážu. Postarat se sám!" Většina, pokud si teda připouštíme přítomnost "něčeho víc", to často bereme jako občasné svatouškování na neděli. Je to pro nás často takové to ostýchavé pro obavu z hanby před druhými a jejich podezření z podivínství pouhé připuštění si někde ve skrytu duše. "Pár andělíčků, modlitbiček a podivných lidí v kostele". Odmodlí si svoje, nežádoucně zažadoní a jdou si to pachtit po svém bez špetky víry a důvěry přenesené do vlastního života.

Jaký postoj k tomu zaujmout? Je to vůbec nutné, nestačí, když budu správně žít? Pokud to tak cítíte a dokážete, tak určitě stačí. Když máte to štěstí na dostatečně dobrý životní obraz a neničíte si ho nějakým defektním uvažováním, cítěním, žijte, jak nejlépe dokážete a neřešte. Přijít na příčinu bude žádoucí, až v tomto směru vznikne nějaký problém a bude žádoucí přijít mu na "kořínek". 

Rozhodně není v tomto směru žádoucí jakékoli:

-> vyčleňování se vůči druhým ve svém okolí, nestále kritizování, souzení, povyšování, ponižování, odsuzování

-> odstřihávání se od svojí reality, úplné ignorování, potlačení nebo protestování toho, co všechno se nám přihodilo, nezpracování a nepřijetí jako vyšší vůle

-> přehnané protestování proti nastalému nebo příchozímu, přehnané pachtění, divné choutky, vznikající poblázněnost, nenormálnost 

Jakýkoli extrém v chování je alarmující. Stačí být správný, přijímat život a opravdově ho žít. Ponížené povyšovat a povýšené ponižovat. Dostávat se do neustále vyrovnanosti, harmonie. Být v souladu s prožitým životem, vracet se ke kritickým událostem, přehodnocovat je, přijímat jako Bohem dané. Odstranění minulých blokád povede k lepšímu proudění budoucího života. To, jak to chceme my, je jedna věc, jak to má a musí z nějakého vyššího důvodu být, to je věc druhá. Ve svém principu nejspíš důležitější.

Vnitřní nepřijetí prožitého a protivení příchozímu je velký průser. Vezme se vědomě na té vlně, nekopejme proti proudu, pokorně přijímejme, co do naší reality přichází, nenarušujme čistotu daného okamžiku a harmonii toho všeho. Potom to celé do sebe začne mnohem líp zapadat. Z hloubkového protestu jsou akorát tak blokády, které nadále působí špatnosti. Vyčistěme si minulost, přijímejme přítomnost a nežeňme se přehnaně do budoucnosti. S procítěním přítomného okamžiku postupujme postupně.

optimální postoj

Ti slabší, jako jsem třeba já, se u toho všeho ale potřebují občas taky zastavit. Dát se do klidu, zrelaxovat, vycentrovat se, naladit, uvědomit si a nabrat síly a směr na další cestu. Někteří, kteří možná dokážou permanentně fungovat minimálně na 80 ti procentní obrátky výkonnosti a jsou si jisti, že je to zanedlouho neodstaví, to potom celé považují za lenost, nebo přinejmenším zbytečnost. Ale oni nemůžou vědět, nejsou odění do vaší kůže, mají potřebu přehnaně pokukovat po ostatních realitách, hodnotit to ze svojí značně omezené perspektivy, pošklebovat se, když se nedaří, pochlebovat, když to konečně šlape. Tak to zkuste přijmout, zachovat si vnitřní vlídnost, moc neřešit, neurážet se, nevpouštět si nesnášenlivost dovnitř, vezměte si z toho svoje, třeba trochu té zdravé motivace a jinak to berte ze zdravou rezervou. Navenek můžete dodatečně potrestat, odstřihnout se, no vevnitř by mělo zůstat příjemné teplo, ne křeč a blok. Stačí, že uvnitř cítíte, že potřebujete změnit svůj život, jít za daným směrem a svým srdcem. Nikdo za vás na té cestě nepůjde. Nikdo za nás náš život nebude žít tak, aby to bylo krásné. Může jít sice s vámi, pomáhat, bavit, aby cesta líp ubíhala, ale ani jeden krok za vás udělat nebude moct. Proto je dobré se soustředit hlavně na sebe, svůj pokrok a připravenost. A jakože velké „drsňáctví“ nebo „úpadkářství“ jste snad nadobro nechali v mládí. Stejně to celé pochází z přehnané potřeby po vlastním vyzdvižení, kdy se člověk na sílu snaží odlišit od ostatních. Vlastní pýcha pak velí domnívat se, že jste jako lepší než oni. Tak už to konečně zpracujete. Ano, vy jste lepší, ano, vy jste to měli tak těžké, to druzí nemůžou vědět. Ano jste hrdinové, chuďátka, dál se dojímejte, litujte, velebte. Ano, však to mějte všechno u prdele, neustále dokazujte cosi komusi. Nebo se na to už konečně vyserte a nadobro se od toho oprostěte. Uvědomte si, že každý si prochází těžkostmi, hold jsou součástí života každého z nás. Nakonec každý se snaží dělat nejlíp, jak v daný moment dokáže. Že jsou někteří lidé hrozné skety, o tom žádná. No vás se to až tak týkat nemusí. Je jich tolik, že byste neřešili nic jiného. Vy už to konečně zpracujte, očistěte se od všech těch sraček, buďte pokorní, vědomí a vlídní k sobě i ostatním. Vycházejte ze sebe. Máte v sobě unikát, neignorujte ho, rozvíjejte ho, vycházejte z něho a dejte ho na odiv. Ale s potřebnou pravou pokorou, nepřestřelovat v ničem, jinak se vám to začne brzo hroutit.

Nakonec nikdo nemůže vědět, jestli z té vášně třeba jednou nebude pěkný a stabilní přivýdělek, nebo nosič regulérního bohatství. A není to nakonec jedno, když vás to dělání tak baví? I kdybyste tím jenom odpočívali, přicházeli na jiné myšlenky, dělali něco konečně s radostí, na co se celý den těšíte a díky čemu se dokážete oprostit od té rutinní a nezáživné pracovní aktivity, abyste ji potom byli schopni vykonávat efektivně, s žádoucí kvalitou a nemuseli se z toho hnusit a hroutit.

Nikdo se nemusí bát, vy si moc dobře uvědomujete, co se stane, když nemáte dostatečný peněžní přítok nebo rezervy. Víte, že nebude na splátku hypotéky, nebo v horším případě na jeden ze zbytečných, spíše z marnotratnosti vzatých dluhů. Mimo to se začne peněžní nouze nepříjemně projevovat na všemožných životních aspektech. Potrava, pohyb, požitek. Zapomeň. A hádejte, co bude následovat, když párkrát nezaplatíte? No objektivně uvidíte, komu ten „váš“ domeček ve skutečnosti patří. Najednou na vás vykoukne skutečný majitel a vám nezbyde, než dluh vrátit, nebo prodat nemovitost a najít za ni adekvátní náhradu.

Když se na to podíváme kolem a kolem, nezpochybnitelným negativním dopadem jakéhokoli zadlužení potom je, že odkládáte různé srdceryvné aktivity napotom a dennodenně kolikrát až do zblbnutí opakujete rutinní úkony, protože jsou pro vás tím přinašečem peněz. „Za radost tě tady nikdo neplatí, tady si to nezáživně odmakej a pak si dopřej chvilku oddychu.“ Vy nemáte na vybranou, peníze vydělat musíte. Jste tlačeni neustálým peněžním tlakem. A tak si říkáte „první práce, potom zábava“ přičemž se k ničemu netváříte skeptičtěji, než že by se v dnešním světě dalo živit něčím, co by pro vás bylo naplňující a zábavné. Že byste třeba navštěvovali svoji práci jako volnočasový kroužek a odnášeli si odtamtud spoustu zážitků a pozitivního naladění? Že byste se do ní jako těšili, při jejím vykonávání se rozzářili jako „jaderný reaktor“ a jedinou hodinu v ní strávenou jste neoznačili za promarněnou? Jeden by si řekl: „Nebudu se tady oddávat nereálným představám a zbytečně se trápit nad něčím, co nemůžu mít. To je pro pár vyvolených, většině nezbývá než otročit v nezáživném povolání.“ No něco pravdy na tom je, ne každému se to podaří. Když ani pořádně neví, co mu jde, co by ho tak asi bavilo. I tak je uměním učit se pokorně „hrát s rozdanými kartami“. Vycizelovat z toho, co to jenom pustí.

Potom je otázkou, co je výmluva a co předurčený osud. Někdy člověk bojuje s něčím, co tak má z nějakého důvodu být a je pro něho samotného nejlepší. Jindy je potřeba pro to, aby se mu podařilo najít lepší cestu, nutné opustit tu stávající, udělat pár kroků do neznáma a opustit zažité. Schopnost zariskovat spadá pod ochotu obětovat. A čím víc toho pro daný srdeční směr obětuješ, tím spíš se ti v něm podaří dosáhnout úspěchu. Někdo to zachycuje rčením „je bláhové dokolečka opakovat stejné věci a přitom očekávat rapidní změny“. Jiný zase říká, že je potřeba učit se vystupovat z komfortní zóny. Až potom se nám začnou naskýtat příležitosti ke kochání se novými obzory. V realitě to znamená, že musíte být schopni opustit zajeté koleje, zkusit něco nového, vystavit se riziku, zaberanit se a vyrazit neprochozenými stezkami. Poznat sebe, svět a něco darem daného v něm vykonávat. Dosáhnout dostatečného poznání, objevit své nadání, zapálení pro směr. Známe nespočet příběhů, kdy to jeden zanedlouho zabalil, nebo jenom snil, doufal, no nějak zapomněl konat. Nebo prostě touží po dělání něčeho, co nemají dané z vrchu, nedokážou se tím prosadit nad ostatními, být natolik originální a plodní, aby je to dokázalo uživit a tak nezbývá, než to dát na vedlejší kolej, nebo od toho úplně opustit, jít takzvaně z kola ven. Každý obor je z dlouhodobé perspektivy prostě jenom pro pár top hráčů, zbytek má holt smůlu.

Obecně si ale říkám, že když budeme naslouchat svému vnitřnímu hlasu, necháme se bez větších protestů vést, tak ten současný stav tak má z nějakého důvodu být. Skoro každý přece děláme, jak nejlíp dokážeme. Každá jedna myšlenka a každé jedno rozhodnutí každého z nás v každém jednom okamžiku přece nevzniká jen „tak pro nic“. Někde se to tam „vevnitř vzalo a vyplulo to ven“. Člověk, který věří alespoň v nějaký stupeň předurčení a nežije v přesvědčení neřízeného chaosu, právě toto nazývá osudem. Kdyby osud (stvořitel) nechtěl, aby se do nás takový signál „dostal“, nestane se tak. Vše stojí a padá na vnitřním hloubkovém (duševním) stavu jednotlivců, skupin a národů. Když projdeme opravdovou vnitřní změnou k lepšímu, potká nás v budoucnu báječnější blahobyt. Zvenčí se prý totiž jenom zrcadlí náš vnitřní stav.

Ideálním je bezesporu stav, kdy máte vydělané a výdaje zredukované natolik, abyste pro peníze už nemuseli nic a mohli si tak dělat, cokoli chcete. Druhý vyhovující formát je vykonávat výše zmíněnou zábavnou profesi a za to být průběžně slušně placen. Jinak vám potom nezbývá, než mezi všechny ty neoddiskutovatelné povinnosti tlačit alespoň krátké ústřižky úlevných aktivit, které „kéž byste tak mohli dělat nonstop“. Ani s takovou touhou to není dobré přehánět a ignorovat fakt, že všeho moc škodí. Člověk se ze svojí přirozenosti rychle přejí a přestane si vážit. Z neustále opakované aktivity, ať už je zprvu jakkoli záživná, se časem stane rutina a tak trochu zšediví, zevšední. Předpokladem pro lidskou spokojenost je dělat a poznávat nové věci. Tak kdo ví, jak by to nakonec celé dopadlo, i kdybyste získat 100% svobodu, nebo měli tu čest pracovat v tom, co milujete. I když teď máte „ukřivděný“ pocit, že vás současná pracovní aktivita omezuje a brání vám v objevení té opravdové, zábavné a smysluplné cesty. Tak to změňte, nebo se smiřte. Upadáte do lehké deprese, když si představíte, že váš život zítra skončí a vy se tady trápíte s natolik nezáživnými blbostmi. To jste si ho teda moc neužili. Ale při otázce, co byste asi tak dělali, ani přesně sami nevíte. Rozhodně ne za těchto především finančních okolností při všem tom okolním nátlaku. Možná byste to jenom probrečeli, propili, nebo narychlo objeli své blízké. O poznání víc byste neprožitého života mohli litovat, když byste díky finanční hojnosti a svobodě měli na výběr. Ale i z něho se může nakonec stát akorát tak upíjení se z planého a nenaplněného života někde na Karibiku. Ale ať už byste své kroky v očích brzké smrti směřovali kamkoli… Pokusy o úniky ze všední nudy jinak naplňující a zábavné pracovní činnosti jsou poměrně příjemné starosti. Pořád je to o poznání lepší verze, když se podaří takovou cestu objevit a kráčet po ní, než se muset trápit v nezáživném zaměstnání, v němž ze sebe nedostanete ani kousek talentu, neuplatníte ani špetku svého nadání, nerozvíjíte svůj dar, pocit naplnění a ocenění se vám vyhýbá jako neplatící dlužník, natož abyste si připadali důležití, užiteční, nápomocní. Jdete si to odpracovat, vyměnit spoustu hodin svého života za spoustu stovek korun českých a pak přežíváte, jak se dá. O tom nemůže být sporu.

vyvarovat se zadlužování

I když hledáte svůj směr, nebo na něm poctivě pracujete, v přebytku pracovních povinností je to celé na hraně zachování si soudnosti a zbláznění se. Dokud se tomu člověk prostě nepoddá, nepřestane nad tím zbytečně lamentovat, neodevzdá svoji budoucnost s důvěrou k nohám správce a neřekne si „co se má stát, to se stane“, „ať se stane, co se má stát, ať to dokážu pokorně přijmout“ a prostě nedělá, „co se zrovna dá“ a jak nejlíp to jenom dokáže.

V tomto směru má zadlužení dvě zmíněné protichůdné strany. Může to být ku prospěchu, když k tomu přistoupí člověk s rozumem, nebo se v průběhu k tomu riskantnímu a nevyzpytatelnému tlaku přidá „trocha“ toho potřebného, neočekávatelného štěstí. No může z toho naopak být nepříjemný tlak, nutnost neustálého omezování se a nakonec naprosté finanční ztroskotání, předlužení, navyšování dluhu a platební neschopnost. A i když ten tlak má své světlé stránky, vždy to chtě nechtě tak trochu zotročí. Ale to ostatně umí i nájem a jiné nevyhnutelné výdaje, pokud reálně hrozí, že na ně nezbude. To je jasné.

Je nicméně chybou… Pořídit si vytouženou věc, na kterou nemáte, zadlužit se kvůli tomu a naprosto přitom vypustit z hlavy úvahy a obavy z toho, co bude potom. Jakoby snad bylo stoprocentně jasné a od správce budoucnosti nějakým lejstrem garantované, že vždy budou peněžní rezervy dostatečné na splácení… „Naivně“ se domnívat, že vydělat na splátku bude hračka. Podlehnout planému dojmu, že potom musí být zákonitě líp, nebo nejhůř stejně dobře, jako je teď.

Pro jistotu si raději připusťte si fakt, že se situace může vždy zhoršit, ať už teď očekáváte cokoliv. Kolikrát se vám už stalo, že jste s něčím suverénně počítali, ale nakonec z toho bylo akorát tak „suché z nosu“? Tak se nedopouštějte znovu té chyby, že budete počítat s holuby na střeše, ale ne až těmi v hrsti! Vždycky nakonec můžete pár minout a zbytek hejna vám odletí z dostřelu. Třeba rovnou do teplejších krajin. Budoucí okamžik nemáme nikdo jistý, i když jsme si tomuto „přeludu“ za ta léta žití navykly. Jakkoli se proto spoléhat na potom zavání regulérním průserem, protože budoucí stav se může od našeho očekávání drasticky odlišovat. Závažná ekonomická rozhodnutí proto raději dělejme na základě už dosažených výsledků. Nestavme je příliš na domnívání! Věci se nemusí odvíjet, jak si představujeme. Přes zklamání z promarněné investice se snad ještě přenesete, no pokud se pro to „nechutně“ zadlužíte, už nemusí pomoct ani nadupaná vzducholoď. Drahé, luxusní a tak do určité míry zbytečné věci kupuju ze zásady jedině tehdy, kdy na ně mám vydělané. Ne zítra, za měsíc, ani ve snu ale TADY A TEĎ.

Zadlužení se snažte vyvarovat všemi dostupnými silami, dokáže totiž být dosti zrádné. Pokud je jiného zbytí, volte jinou variantu vyřešení. I když člověku nejednou proběhne hlavou pomyšlení na půjčku, kterou by si dokázal ve finanční nouzi ulevit. Chytá ho „mlsná“, chce si to urychlit. Oběť, kterou výdělek vlastních peněz vyžaduje, není ochotný podstoupit. Je to tak snadné sáhnout po cizích penězích. Jenomže ten někdo za to bude chtít v budoucím čase zaplatit další nemalé peníze. A ty potom bude muset někde vydělat. To znamená, že bude nejspíš v budoucnu dát ještě větší oběť. A bude toho potom schopný, když nebyl teď? Jenomže člověk má často tendenci upadat do poněkud naivních představ, stavět si „vzdušné zámky“ a v záplavě sebejistoty nepochybovat své růžové budoucnosti. „To nějak půjde, dobře to dopadne, vždyť už je to na spadnutí.“ Říká si nejeden. No nikoliv pro nic za nic se říká, že zajíce by měl počítat až po honu. Taky že holuby by měli být v hrsti a ne na střeše, když je chceš mít na hostinu. Teď mám, tak můžu. Ne že snad budu mít, tak teď už můžu. Kolikrát mělo něco být a místo toho hovno? Velké oči a nakonec nic. S oblibou potom člověk říká jak u hazardu „ku… těsně, o jedno“ a nakonec jím akorát tak prolézají výčitky jako neodbytní červy a oči mu zůstanou pro pláč.

Ale co zbývá, když někdy to čekání v nabídce schůdných možnosti už jednoduše není, žádné jiné řešení menšího odporu? Když máš, můžeš, když nemáš, musíš. Jenom trochu, brzo vrátím. Tím historicky nemalá pohroma ve spoustě realit začala. Jenže potom pochybělo znovu, ku podivu je potřeba další peníze. Výdaje si klidně rostou, ale aby se totéž dělo i s příjmy? Těm se nahoru nějak nechce. Naopak se součet všech přišlých peněz nebezpečně blíží těm vydaným na nevypustitelné výdaje. Natož aby tak zbývalo na vracení starých dluhů. Člověk rád zapomíná a postupně podléhá sklonu k nevděčnosti.

„Co bylo, to bylo, už je to pryč. Je potřebné pochopit a přijmout to, co bylo. Do zdravé míry tak vypustit to, co už nedokážeme změnit, abychom tím nebyli nadměrně zatížení na další cestě. Nevlečme sebou ty cihly zbytečně. Učme se brát život takový, jaký je a přijímat věci takové, jaké přicházejí.“

Řídit se takovým krédem je často bývá nanejvýš vhodné. Hodí se u spousty situací, jako třeba u nešťastného rozchodu, nesmířené smrti nebo jakékoli jiné „tragické“ životní události. Někdo tomu říká: „přijímej Boží vůli“.  

Jenomže u dluhu alespoň ta první část nějak neplatí. Ten tady s vámi bude, dokud ho nezaplatíte a vypouštět si můžete akorát tak draky na podzim. Navíc pokud ho nebudete platit, bude mít tendenci zvětšovat svůj objem asi jako muchomůrka po průtrži.

řešení kritického zadlužení

Sněhová koule se pak nabaluje a sněhulák s výrazem hodným hororové postavičky v horní kouli nabírá na objemu. Nezastavitelně se tak děje, dokud člověk ve svojí hlavě nepřehodí tuto náhradní výhybku, která ho od „kousnu se, tvrdě zamakám a vydělám si“ vede spíš k vše usnadňujícímu „no tak co už, si na to prostě půjčím“. Dluhy rostou a i jejich úročení nabírá na vzestupné tendenci. Trajektorie je přitom nebezpečně podobná té, po které se po odrazu pohybuje jedinec na houpačce směrem od země. Píše se tak jeden ze zbytečnějších a tím pádem taky smutnějších příběhů, ve kterém se člověk ocitne ve stavu nešťastného zadlužení, se kterým si už není schopný nadále poradit. Možná má pocit, že za to nemůže, celý svět se proti němu spiknul. Nebo se tím alespoň vyhýbá vlastní zodpovědnosti. Vzpomínku na to, jak mohl tehdy máknout a obejít se bez té věci vzaté na první dluh radši potlačil hluboko do podvědomí. Stejně jako fakt, že to byl právě on, kdo jako pomýlený podepisoval jednu úvěrovou smlouvu za druhou. No, celé je to tak dávno. Jakoby to bylo v mlze. Rozumím, to prožití traumatické události někdy dělá. No teď je teď, je potřeba vzít zbylé „koule“, které zbyly, „do hrsti“ a postavit se vzniklé situaci čelem. Před tím, čeho se dopustíme, jenom tak neutečeme.

Ve všech těchto fázích je vhodné vyřídit si levný konsolidační úvěr, kterým se to všechno zaplatí a sloučí v jeden schůdný. Za ideální se dá ještě považovat, když se při té příležitosti zrovna přiberou další peníze, aby byla rezerva na horší časy. Hlavně musí být poplacené všechny dluhy, které jsou dražší než tento konsolidační úvěr a ideálně i nabyté peníze na všemožné současné záměry, aby už nevyplouvala na povrch potřeba se nadále zadlužovat. Toto období je potřeba uzavřít jednou pro vždy. Jakmile předlužení překročí zvládnutelnou mez, začne docházet ke skluzu se splátkami, které s okamžitou platností spouští kolotoč uplatňování k horších vymáhacích opatření ze strany věřitelů a k tomu určených společností. Těmi je mimo běžných pokut za prodlení třeba taky zavádění zesplatnění a uvalování exekucí, kdy už může být pozdě na „honění bycha“ a šance na důstojné žití místo ponižujícího živoření vezmou za své společně s nadějemi na získání pomocného konsolidačního řešení. Pokud člověk nemá možnost zástavy nebo prodeje nemovitosti, těžko se potom takový stav řeší, protože pro získání bez zástavní konsolidační půjčky už má hroznou nejenom současnou bonitu ale i kondici platební historie. Která společnost asi tak přijme rizika spojená s půjčkou bez zástavy pro takového člověka? Vždyť důkazy o slabosti jeho finanční inteligence platební morálky snad nemůžou být jasnější. Že jste se do toho dostali cizím zaviněním? No kdybyste to alespoň zvládali doteď rozumně splácet místo spoušti, která zbyla. Kdo si asi tak vezme „na triko“, aby půjčil bez zástavy? Nikdo. Pomyslným „hřebíčkem do finanční rakve“ je potom finální stav, ve kterém už nechce půjčit ani jedna z nebankovních, mikro půjčkových společností, které jinak půjčí snad úplně každému. Je to vaše situace? Už jste natolik předluženi, že pomalu každé z nich dlužíte? Tehdy nezbývá, než se uvrhnout do platební neschopnosti a vznést požadavek na ochranu před věřiteli některého z insolvenčních správců. Ať už je fáze kterákoli, první se nám ale klidně ozvěte. Insolvence není žádný med a navíc v ní nejspíš bude zpeněžena většina vašeho majetku. Pořád jsou slušné šance, že dokážeme objevit mnohem pohodlnější úvěrové řešení.

Financování nákupu "nepostradatelných" a cenných věcí

„Jak si být člověk potom schopen při všech těch přemrštěných cenách ještě navíc ze svého mizerného platu průběžně ukrajovat tolik, aby si dokázal bokem uspořit tolik, že by si mohl dovolit pořízení některou z hodnotnějších věcí movitých jako je slušný mobil, pořádné auto, natož pak nemovitých v zastoupení důstojného bydlení?

I kdyby dokázal bokem odkládat celou třetinu z příchozího výdělků, pořád by mu to zabralo asi tak polovinu produktivního věku. A to ještě v tom lepším ze scénářů, ve kterém stojí po jeho boku relativní štěstěna a ne, aby se tak ještě přihodilo nějaké neštěstí jako je nemoc nebo nezaviněný výpadek příjmů. 

Ale že by si nejeden dokázal takové věcičky ve svém životě představit. Kdežto jiný se bez nich jednoduše nedokáže obejít. Tak co si na jejich pořízení půjčit peníze? To by snad byl i hřích toho nevyužít při všech těch úrokových slevách, jež se vztahují na půjčky použité k pořízení některé z těchto věcí. „Takový dluh se přece dá považovat za opodstatněný. Se podívejte, kolik lidí ho má a nikdo kolem toho nedělá žádný „cirkus“.“ K tomu se dá říct jedině přirovnání se skočením do studny, které každý nejspíš zná. Nicméně:

  • potřebuje-li je nevyhnutelně a urgentně ve svém životě a počkat tak zkrátka není možné
  • nemáte-li možnost jejich nákup financovat penězi z „bezúročného“ zdroje
  • dosáhnete-li na bezpečný a bezproblémově uplatitelný úvěr

tak je v pořádku, když si za přípustných splátkových podmínek půjčíte. Nenechte si namluvit, že dluh nedokáže být dosti zrádný. Uvažujte pečlivě a moudře.

Chodit do práce pěšky, nebo plýtvat za přemrštěný nájem? Když ke všemu podobnou měsíční platbu by obnášela i hypotéka a to byste si paradoxně lebedili v daleko důstojnějším bydlení? Dokážete doložit slušné příjmy a registry nejsou žádné fiasko? Chcete se konečně usadit, mít svůj domov a středobod vašeho vesmíru? Dostala se vám do cesty příležitost koupit lukrativní nemovitost za podstřelenou cenovku? Dá se s přehledem pronajímat za víc, než kolik bude splátka hypotéky?

Tak na co čekáte, směle do toho.