Placení za služby na dumdluhu.cz aneb proč to vlastně celé děláme?!

Ach ten neduh dnešní populace: hluboce zakořeněná neochota peněžně odměnit druhého pramenící z neustálého počítání penízků, potom jejich přehnaného uctívání a nakonec hluboko vryté averze k nechání se o ně připravit, neboli škudlím, kde se dá.

U některých jedinců jakoby z toho vznikala záliba a oni se v tom špekulování a vyhýbání zaplatit vyloženě vyžívali. Prostě si ho nedokáží odpustit. Jak se jim nepodaří vyhandrkovat slevu, nejdou domů, alespoň ne spokojení. 

„Co jste to právě řekli, já že mám něco platit? Často následují pazvuky vyřčené do tmy typu: uch, ach, och, eee, kqq, que, které automaticky doprovází sklopená hlava, zarudlý výraz v tváří evokující spíše přišlápnutou holeň, nebo spíše jednu ještě ostýchavější tělesnou partii umístěnou mezi třísly, na sílu hraný úsměv a automatický spuštěný mechanismus přetvářky, jako by o to nešlo, "peníze nejsou problém, chápu, že z něčeho musíte žít", přitom se v závitech obratem roztáčejí obrátky na 118%, jak by to tak mohlo jít ošulit dřív, než na zádech vyrazí pásový opar a žaludek poctí svojí návštěvou nejeden vřed. 

Křeč, křik, blok, úprk nebo lest. Pořád dokolečka. Přitom je to každému prozíravějšímu nad výsost jasné, ještě než zákazník stihne vítězoslavně pronést plynulé souvětí, že s tímto budou problémy. Ještě totiž ani nepromluví a už šrotuje, jak by s tím co nejvíc vypekl. Neuvědomuje si, že na podprahové úrovni je toto jeho lpění cítit na hony daleko a spíše se dříve či později dočká zrcadla. Prahne po braní klidně za cenu poškozování ostatních? Bude mu bráno a škozeno. 

Tak se dámy a pánové pozná takzvaný člověk peněžně závislý a to v tom horším slova smyslu, neboť na penězích jsme do určité míry závislý všichni, jenomže tento až moc do hloubky. Označení otrok peněz není ostatně od věci. 

Nikomu se nechce platit. Alespoň ne víc, než kolik musí. Penězovod tekoucí do kapes většiny je žalostně přiškrcený. A to se na to svoje málo tak nadřou... 

"Aby několik šťastlivců mohlo dělat velké věci, musí drtivá většina přežívat."

Aby si v takovém systému neudělali z peněz "malou" modlu, nestali se na nich vnitřně závislí a nepřipoutali se k nim, to vyžaduje nemalou dávku čistoty, usebranosti a správné orientace.

Přitom je to jediná cesta, jak je lze zdravě získat a bezpečně udržet, aniž by výměnou za ně museli zákonitě přijít neblahé následky.

Jenomže to si spousta lidí neuvědomuje, což má za následek panickou třesavku při jejich první zmínce.

Vypíná se v nich jakékoli lidství a pokojnost, zakousnou se a jdou přes mrtvoly jako narkoman bránící svoji poslední dávku heroinu neostýchající dopustit se amorálních až nelidských křiváren.

Peníze mají tam někde v sobě suverénně vyvěšené na tabulce hodnot až někde na první příčce. První prachy a pak to ostatní. "Chi chi, sranda, někomu jakoby to bylo vtipné, promluví, zavibrujete, zachvějete se, zatočí se vám hlava, utvrdíte se v regulérní připoutanosti a radši utíkáte, než to na vás stihne přeskočit, div že při tom nevyprázdníte obsah žaludku.

Nechápejte mě zle. Nutné rozlišovat extrém a zlatý střed. Je pochopitelné a jaksi přirozeně vrozené, nebo alespoň vžité, že člověk nerad platí víc, než kolik musí. Nikomu se nechce přeplácet a „zbytečně“ tak přicházet o složitě vydělané bankovky, jejichž nabytí se neobešlo bez spousty mnohdy nejenom osobních obětí. Někdo si rád připlatí za luxus, druhý ne, ale jen málokdo touží po tom zaplatit za stejnou věc o poznání víc, než kolik by zaplatil vedle v obchodě.

To ještě považujeme za přijatelnou mez, no řeč je zde o lidech, kteří začali tak moc hledět na vlastní zájmy a orodovat vlastní peníze, že to při jejich placení regulérně vypadá, jakoby si snad kolikrát dříve raději nechali devětadevadesátkrát provrtat kolenní kloub, než aby prostě zaplatili to, co po nich obchodník žádá. Prostě to přehánějí, ženou do extrémů, ale to už tak lidé závislí dělají. Všechno jakoby bylo moc, nejlépe kdyby tak nemuseli zaplatit vůbec nic. A že to pro to rozhodně udělají první poslední. A to teď pomiňme fakt, že někteří z nich už vážně neví, co by si za svoje služby a zboží řekli, no pořád máte tu možnost, zajít nakoupit vedle, pokud se domníváte, že to tam půjde pořídit levněji. Problém nastává tehdy, když to jinde za větší pakatel prostě nepořídíte, nebo by vás to stálo spoustu jiných, třebas časových výloh a daný statek přitom potřebujete. Ale hold upachtěnost na peníze vám nedá, abyste se přeli s prodávajícím o požadované peníze, nebo jste přinejmenším při placení pociťovali nepříjemné vibrace v žaludku, sucho v krku doprovázenou celkovou neochotou vydat ze svého potřebnou hotovost. Podle těchto prvních příznaků poznáte, že jste možná právě přehnaně závislí na penězích, že máte tuto pomíjivou hodnotu ve vašem žebříčku výše, než by bylo zdrávo a že vám proto leží někde ve vašem žaludku. Ve vašem vlastním zájmu by mělo stoprocentně být, abyste se této závislosti zbavili, neboť stejně jako každá jiná vám i tato ubírá na svobodě, štěstí i zdraví. K tomuto oproštění se ve vlastním zájmu jednoznačně přispívá fakt, že to vypadá, jakoby „někdo vesmírná pravidla“ nastavil tak, že lidé přehnaně se pachtící po nějakém pomíjivém statku, ať už materiálním, jako v tomto případě, nebo třeba duchovním, budou o něho automaticky připravováni, neboli se do jejich života budou dostávat události a lidé, kteří budou v přímém rozporu s jeho hojností. Nakonec je to naprosto logické, vždyť jedině odloučením od „věci“, na kterou si člověk vytvořil závislost, se ji dokáže definitivně zbavit. A k tomuto kroku je buďto „dokopán“ bolestí, která je mu kvůli ní postupně působena, nebo tak zavčasu učiní dobrovolně, neboť má správně poskládaný žebříček hodnot a ví, že to, co dělá, není správné. Pociťuje stud a chce se změnit. Být dobrý člověk. Zkrátka a dobře, dokud jí nedá tam, kam patří, nebude mít klid. Nutno konstatovat, že vzhledem k vývoji ve společenském systému, který má sklony spíše obyvatele drtit pod váhou výloh a neustálém nedostatku peněžních prostředků vzhledem k jejich pravidelné potřebě, nebo vytvořeným přepísknutým tužbám takových lidí nebezpečně přibývá.


 Z toho plyne, že žebříček vlastních hodnot je daleko důležitější, než si většina uvědomuje.

Právě o ten tady, jak to tak vypadá, běží a o moudrosti jeho poskládání, z něhož vychází naše následné směřování, to tady celé je.

Za správnost budeme v celkovém důsledku odměňovaní, za pomýlenost naopak trestaní. 

Když to budeme přestřelovat s nějakou pomíjivou věcí či hodnotou, stane se akorát to, že se bude vzdalovat a aby toho nebylo málo, přicházet bude pravý opak. 

V její souvislosti budeme spíše svědky různých vlastních nepříjemnosti, bolestí a trpících "aha momentů", které budou přicházet za účelem našeho očištění. 

"Jenom ať se mu to pěkně zhnusí" bude si přitom možná říkat správce vesmíru.

Tak si tu svoji přehnanou peněžní upachtěnost užívejte, nechejte si pro ně vrtat menisky a když v jejich souvislosti bude přicházet další utrpení do vašeho života, nedivte se. 

Nebo změňte pohled a dejte tu závislost pryč. Zbavte se jí jednou pro vždy. Podaří-li se vám to, vsadím se, o co chcete, že budete lehčí, šťastnější a nakonec taky (""paradoxně"") daleko bohatší. 

Důvod?:

"mít tak feťák nepřetržitý přístup k fetu, brzy se ufetuje k smrti."

Co s tím?:

ponižte svoje orodování peněz, dejte tuto hodnotu na místo, kam přirozeně patří. 

Čím začít?:

třeba tím, že bez vnitřních protestů někomu po právu zaplatíte za práci, kterou pro vás vykonal. Po právu si je zaslouží.

Pokuste se přitom nekřivit (na obličeji i na duchu), jako když chčije kanec, naopak se snažte zachovat přirozené proudění a pozitivní emoce

Potom, dokážete-li to přepolarizovat pocitem a potvrdit skutkem, bude vaše kletba zrušena. Už od pradávna se ne nadarmo říká: "Nauč se dávat, nechtěj jenom brát. 


Klidně můžete začít také tím, že nám zaplatíte za odvedené služby, díky kterým jste se dostali ze šlamastiky...

Budeme jedině rádi. Nejenom že si tím finančně pomůžete, protože bez příslibu výdělku nebude práce, navíc se tím alespoň částečně odblokujete. 

Nechcete na sobě v tomto ohledu pracovat, domníváte se, že jste v této situaci nezaviněně, nebo si to nedáváte do souvislostí?

Vaše volba, vaše věc. Karma je zdarma. Jednou vás to na něčem sežere.

Nepodaří-li se vám snížit závislost na prachy a srazit je z trůnu svého obdivu, poklonkování a chtíče, budete kvůli tomu biti. 


 

Na co tím chceme tak trochu navázat, je že… Pro mnohé to možná bude znít dosti groteskně, ale za svoji práci očekáváme odměnu. I když by si to většina očividně nadevšechno přála, vyslovení „díky a nazdar“, bonboniéra, stejně jako jiné nepeněžní a mnohdy předstírané formy vděku, nelze ani z daleka považovat za přípustné. Musíme pokrýt nemalé náklady. Všechno dneska stojí peníze. Za využití služby se platí.

Přestože jsme se doposud mnohokrát nacházeli v rolích zadarmo hrabajících kuřat a kvantum práce jsme vykonávali bezplatně, lépe řečeno ztrátově, nelze to zdaleka označit za optimální a nadále udržitelný stav. Spíš, než že by pramenil z našeho dobrovolného rozhodnutí, bylo na vině přímo alarmující množství pokrouceným povah poptávajících.

Jenomže takové množství lidí v sobě nese zhoubné známky alarmující neochoty zaplatit, došlo u nich ke zbudování regulérní blokády způsobující panický odpor k této aktivitě. Toto zablokování má pravděpodobně příčinu v závislosti na penězích. Ochota zaplatit za slušné jednání, sounáležitost a výpomoc povede nejenom ke zlepšení finanční situace, ale také k odblokování a správnému energetickému rozvoji. Naopak je s politováním nutné poznamenat, že neochota a zatvrzelost nejspíš nepovedou ani k jednomu z toho.

Jak si z hodin základů ekonomie jistojistě vybavujete, je dneska k ekonomickému přežití jednotlivých subjektů na trhu dosahování ziskovosti zcela nepostradatelnou součástí. Minimálně ve výši potřebné na průběžné pokrývání nákladových položek, bez kterých se vykonávání těchto podnikatelských aktivit neobejde. S takovou nám reálně hrozí, že velmi rychle dohrabeme. A to nebude pro nikoho znamenat nic moc dobrého.

To bychom se s takovou museli urychleně zařadit mezi čekatele na čerpání dotací evropského fondu, neodkladně se zapsat do programu pro peněžní podporu problematického a předluženého obyvatelstva, nebo se zúčastnit tendru o státní veřejnou zakázku nesoucí název „vytažení vydatného peněžního trnu ze zadnice obyvatel Čech, Moravy a Slezska“. K tomuto neuvěřitelnému milníku nám stačí už jen jedna poslední maličkost! Jak jste si již ostatně soudě dle posledně jmenovaného sousloví stihli sami pravděpodobně uvědomit. Museli by nejprve existovat.

Ano, už to nemůžeme nadále skrývat a musíme se Vám upřímně přiznat k jedné pro některé opodstatněné samozřejmosti, pro jiné však neuvěřitelné hanebnosti! TATO PRAVDA MUSÍ KONEČNĚ ZPOZNAT SVĚTLO SVĚTA.

Rádi bychom po všech těch letech taky někdy vydělali nějakou tu rozumnou korunu nad rámec všemožných výdajů. Ano, už je to tak. Chceme jít do plusu, vytvářet si dostatečnou rezervu a moct si z ní aspoň občas svobodně užít života. Abychom byli konkrétní, tak přímo prahneme po tom uspokojivém pocitu, že jsme dosáhli úspěchu, pomohli člověku, který nám je vděčný a zároveň si vydělali slušný peníz.

Pro některé je to, nechápeme, něco opovážlivého, nehorázného až neskousnutelného. Ale nadále už s tím nedokážeme žít, dopouštět se neustálého namlouvání dokonce i sobě samým, že jakoby vydělat si pro nás není důležité. O to nejde, hlavně pomáhat! Některé to nejspíš udiví, jiné dokonce roznítí, ale nežijeme s našimi rodinami v lese a neživíme se kořínky. I když to byla moje vize, než mně začalo rašit první ochlupení, nějak z ní časem sešlo.

Když už tím tolik z nás tráví tolik hodin ve dni a dní v týdnu a obětuje tolik z přidělené energie, která je na úkor tolika životních radostí investována do vás, tak ať jsme za to odměněni. Jak jste se právě dozvěděli, neplatí nás unie, stát a z dobrého pocitu se taky nenajíme.

Co tak říct závěrem? Jestli vám to přinese klidnější spaní, nebo vás toho zásluhou minou žaludeční křeče či pásový opar mající příčinu v nutnosti po zásluze nás odměnit za dobře odvedenou práci několika penězi… Slibujeme, že získané peníze smysluplně přelejeme do vlastních výdajů na přežití, rozvoj a zábavu.

Mějte toto na paměti, než se odhodláte k zaklepání na masivní dubové vstupní dveře Domu Dluhu. Než zde požádáte o peněžní pomoc, pokuste se smířit s tím, že za ni budete muset v případě zdaru zaplatit! Jinak prosíme promenádovat si to přímo o dům dál a ušetřit tak nejedny hlasivky a nervy.