Správný charakter, zdravé vnímání a slušné (vy)chování jest záruka vyrovnanosti, spokojenosti a víc než poloviční garance úspěchu. 

Toto psaní je primárně odkazem ze stránky nebankovní hypotéky, proto první k tématu vztahu mezi jednáním člověka a vyřízením (vypomožení) hypotéky Grand pro něho.

Máme-li k Vám být upřímní, zdaleka ne každému, kdo si řekne o toto financování, je taky souzeno ho nakonec získat. Důvodem mnohdy bývá, jak to říct, no, dobrá - pokroucený charakter.

V druhé části se potom dočkáte vícera podle nás globálně platných pouček. Převážná většina poznatků vychází z výzkumu S. N. Lazareva a jeho dvanáctidílné Diagnostiky Karmy a je okořeněna špetkou vlastní zkušenosti a proseta přes síto vlastní pravdy.


Charakter, to jaký člověk uvnitř je, co preferuje a uctívá je kolikrát onou příčinou jeho odměny, cítí, smýšlí a jedná-li správně. Závist není na místě, prostě to má hold zaslouženě, nebo ho to negativně poznamená, přijde o to... Nemůžete-li mu s tím pomoct, nebo to necítíte, nechte to radši být, než tím negativně poznamenáte sami sebe... 

Na druhou stranu ho nesprávné hlubinné vzorce, dosahování tak lživých výsledků jeho "propočtů" a budování chatrných konstrukcí nejenom že přivádí do zapeklité životní situace, ale taky mu zabraňuje se z ní dostat. Dokud něco nepochopí, nezpracuje, nepřijme, neodstraní, zkrátka opravdově nezmoudří a tato změna tak nepronikne dostatečně hluboko, bude se trápit, k čemuž poslouží zhruba milión a jeden nástrojů. Často jsou nádoby tematicky spojené a platí, že co člověk přehnaně vyzdvihuje, v tom trpí. Peníze, zdraví, psychika...

Naše chování je odrazem našeho nitra, to je náš charakter, pocity, vnímaní sebe, okolní, náš obraz, jeho transformace k lepšímu je podle S.N. Lazareva zárukou pro slasti plnější životní události, respektive to všechno, co k nám přichází z vnějšku. Vnější stav jen zrcadlí ten vnitřní. Bolest zvenku tak značí poruchu uvnitř, dle Pána na jemné energetické úrovni.

Musíme říct, že našim sítem pravdy tato filozofie prochází poměrně hladce, bez větších nesouznění. Navíc to můžeme na 98% potvrdit u nově příchozích poptávajících, se kterými se dostáváme do kontaktu každý den už skoro deset let a můžeme tak poměrně spolehlivě potvrdit vztah mezi chováním (niterním nastavením) a výsledky (vnějšími událostmi).

Věříme, že spoustě lidem dokážeme pomoct, respektive pokud se pro někoho podaří něco řeší, je to výpomoc, zlepšení jeho situace a ne rýč pro vykopání hrobu, pouhý úlovek pro naporcování zisků s investorem, nebo poslední hřebík do rakve. Při zpětné rekapitulaci, tedy pokud jsme se zrovna nenechali naivně "osrat", nutno konstatovat, že doleva pokřivené individuum se nám jaktěživ nepodařilo zobchodovat. Vždycky z jeho chorého nastavení vyplyne něco, co nakonec hatí veškeré snahy. Prostě mu nejde pomoct a jakákoli snaha končí akorát tak strháním dotyčného pracovníka. Prostě chce na sílu pomoct někomu, komu nemá být pomoženo. Samozřejmě, že ho k tomu motivuje výdělek, no kolikrát taky soucit. Jenomže soucítit se samolibým suverénem je akorát tak o průser, vlastní oslabení a zanesení. Takový si možná zaslouží ještě víc seknout, no na to my jsme moc měkcí. Naštěstí jsme si na to za ty roky udělali sluch a kolikrát to vyčujeme po pár prvních větách. Hold když je člověk nakrmený lejnem, je to cítit a těžko to zakryje několika ervejskama. 

Proč to říkáme?

Pro dospění do bodu zdárného získání natolik levných peněž byste totiž měli do určité míry splňovat nejenom "povrchní", úvěrářem hodnocené kritéria jako jsou registry, příjmy, závazky, zástava... Rozhodující je také vykazovat k tomu žádoucí, převážně charakterové vlastnosti, neboli zásady slušného jednání. Jinými slovy, čím víc narušení uvnitř budete, tím spíš se Vám stane nějaký malér. A když ne teď z finanční stránky věci, tak potom z jiné, třeba té zdravotní. Že už vám kolabují oba tyto životní pilíře? Tak to tam někde budete mít pěkný problém. Hledejte a čistěte, jinak vám nezbyde než řešit jeden nepříjemný následek za druhým. 

Na vině padání jednotlivých případů jako střech po nedávné bouři většinou vězí naprostá nemožnost domluvy, katastrofální úroveň komunikace, nebo neschopnost zosobněná nechápavostí, nezodpovědností, leností, či opožděností při získávání a dodávce podkladů ve tvaru k čerpání potřebném. Jindy, "ruku na srdce" jen zřídkakdy z jiných než těchto příčin, je situace natolik zoufalá, že by z ní nenašel východisko ani Jerry prchající před Tomem.

Upřímně je to poměrně strastiplná řehole najít někoho slušného, kdo je současně vhodný do role adepta na propůjčení milionů, neboť nevykazuje známky zatraceníhodného křiváka, břídila, ani tragéda, u něhož je doslova všechna snaha marná. Přestože tato rovnice paradoxně nabývá zcela shodné platnosti i při pohledu okuláry pátrajícího po vhodném hypotečním produktu, zde pozorujeme tuto problematiku z perspektivy finančníka hledajícího člověka kompatibilního s jeho poskytnutím.

Všechny ty nepochopitelné a donebevolající prohřešky, které se klient neobtěžoval dopředu ani zmínit, natož průběžně prokonzultovat, poté působí v procesu vyřízení vyložené neplechy. Ty mají za následek riziko signifikantních nepřesností a prodlev kvůli vytváření prostoru pro náhlé změny v přístupu půjčujícího vinou průběžného  zavádění nových principů, jenž se vzájemně vylučují s těmi starými. Druhotně tak dochází ke ztrátě důvěry, trpělivosti a apetitu. Přemáhání za takových okolností často končí znechucením všech zúčastněných stran z důvodu neuspokojení ani jedné z nich. A toho prakticky vyplýtvaného času k ničemu užitečnému nevedoucímu...

TOP TIP: Chcete-li "vyboostovat" své vyhlídky na zdárné vyhovění vašim potřebám neboli maximalizovat své šance na získání přívětivého financování a to o dobrý kilák, jednejte vždy aktivně, počestně a mírumilovně. Snažte se naopak vyvarovat jakýmkoli záludným, agresivním a přehnaně vypočítavým praktikám. Jakýkoli exces mimo přípustné meze podkopává podané pomocné berle a ve finále tak výrazně bortí pracně dosažené postavení na vlastní nohy, společně se kterým bere za své i vaše zítřejší spokojenost, soběstačnost a svoboda. Prvořadé pravidlo, kterého je rozhodně radno se držet, proto je: budu dobrý. To platí zhruba dvojnásob, skřípá-li to u Vás v určitých ohledech, získat hypotéku tak není otázkou lusknutí prstu a jste svědky spletité splátková situace s urgentní potřebou peněz. Pamatujte, že na prasátka nečeká ani tak pěti-hvězda jako spíš svinčík.


Moralizující odbočka:

A. O tomto směr-udávajícím přístupu píšeme, protože kolem sebe nevnímáme přehršel lidí,  kteří by by o něm byť jen tušili, ještě lépe ho začlenili do svého vnímání a řídili se jím byť zatím jenom vědomě (myslí) a časem podvědomě (automaticky) po proniknutí pravidel do dostatečné hloubky. Přitom podle nás platí, že absolutní privilegování materiálního, respektive jeho naprosté uctívání a zároveň totální ignorance duševního vede ke spoustě zbytečných pokřiveností (zhovadilostí), jejichž vyrovnání (vyhlazení) je tou cestou k lepším zítřkům nejenom nás současných, ale i dalších pokolení (našich potomků).

Dát do co největšího pořádku svůj vnitřní stav, očistit svoji duši a harmonizovat tak vlastní "biopole" má být součásti našich každodenních priorit podobně jako zodpovědné přístup k materiálním starostem, abychom vlastní vinou zítra nezahynuli a to bez ohledu na to, jestli budeme muset zítra nedobrovolně odejít a na bezbolestnou změnu už je vzhledem ke stavu lidstva příliš pozdě. Na progres není nikdy pozdě a každé zlepšení se počítá.

Jít se napít, najíst, vysportovat, zregenerovat, vykonat potřebu, vyčistit zuby, pravidelnou potřebu většinu toho všeho bereme naprosto automaticky. Ale na podobnou péči o svůj vnitřní svět jaksi házíme regulérní "bobek". O tom se nám jaksi zapomněli zmínit, k tomu nás nikdo nevedl, to nás nikdo pořádně nenaučil. A k čemu asi, to by z nás určitě nebyli tak skvostné nákupní vozíky. K tomu máme jakýsi předsudek, bagatelizujeme, z obavy ze zesměšnění se u toho divně ksichtíme, křeníme, třebas jenom z myslí vytvořených předsudků, nastudovaných událostí a zkušeností jiných, jindy nepříliš příjemné vlastní vzpomínky a povzbuzující zkušenosti s "kostelem, jeho návštěvníky a nucenou vírou" projevujeme vyloženou alergii, podrážděnost až despekt. Ale co když je to z toho všeho zdaleka nejdůležitější? Jak má stav našeho nitra asi tak vypadat, když ho roky nečistíme a zanášíme "Bůh" ví, čím vším? Dosti bídně, na záchranu nejednou pozdě, obávám se leda tak násilím vytrhnout.

Boha nezachytíš hlavou, duše je věčná, pocity rozhodují, ostatní pomíjí. Duch je druhotný, tělo terciální. Jakékoli nadměrně upřednostnění, nebo vzniklá závislost na posledních dvou vede k ohrožení prvního, nebo přímo poškození, čehož důsledkem jsou vznikající problémy na zbylých dvou úrovních.

Vnitřní nastavení a z něho vycházející vnímání světa je z tohoto úhlu pohledu naprosto klíčové, začlenění podobných perspektiv do vlastního obrazu může proto mít zásadní dopad na kvalitu našeho života, stejně jako jejich absolutní ignorace, vznikající a neustále rostoucí pomatenost. To první ji může výrazně vylepšit, to druhé naopak zdevastovat. Nahoru, dolů, stačí si vybrat. Už jen otevřenost přístupu v podobě "co kdyby byla pravda byť jen jedna z těchto věcí" může postupně otvírat dveře k tížené vnitřní transformaci k lepšímu, která se vám zaslouženě odmění zkvalitněním vnějších projevů - všemožných aspektů vašeho života. 

Pokud v následném životě dostatečně nedbáme na ono rodičovské či alespoň učitelské "chovej se slušně, nebo uvidíš!", neboť jsme ho neslýchali často, nebo dokonce pro jistotu vůbec, možná ho bereme na lehkou váhu a současně nepatříme mezi "šťastlivce", kteří to mají od "přírody", jsou od narození (či nehody) v jádru zdravě čistí, čestní a z nichž zdatnost, správnost a slušnost vyloženě čiší... Bude nás potom muset vychovávat náš život. A připravme se na poměrně přísné tresty, které budou muset bolet podobně jako facky od vychovatelů, mnohdy ještě mnohem víc. Každopádně by měli spravedlivě odpovídat stupni provinění. Jinak by se to z podstaty povahy mnohých nejspíš minulo s účinkem. Nic není "jen tak", úplná náhoda. I zlo pochází od Boha, děje se zákonitě a přináší nám prospěch. Už jenom nenávidět ho a naopak orodovat jen dobro zavání pomatením, agresí. Jak bez něho - bezbolestně, beztrestně donutit člověka k přehodnocení, přimět ho ke změně postoje, vnímání a směřování ke správnému obrazu? Jak si má asi vážit toho dobrého, zasloužené odměny, když sám ještě pořádně nepoznal to "špatné"? Spíš než se nesmířlivě hněvat na okolí, hodnotit a ukazovat prstem, kdo všechno za to může, nebo nemůže, zkusme spíš zklidnit, přijmout nastalé potíže jako výchovnou lekci "z nějakého důvodu zaslouženou, Vesmírem, Bohem danou, nanejvýš spravedlivou a pro nás prospěšnou", snažme se najít jejich pravou příčinu v nás samotných, co velebíme, v čem přestřelujeme, tím pádem hřešíme a ať se trest zdá být sebevíc krutý, položme si radši otázky typu: "Proč se mně to stalo, muselo přijít do mého života, nebo se s tím opakovaně setkávám, kde dělám chybu, co je ve mně špatně, co vnímám a mám v sobě nastavené natolik nepřípustně, co ve mně chybí, nebo naopak přebývá, k čemu přehnaně tíhnu, nebo co naopak nezdravě zlehčuju?"

Osobní zkušenost je nepřenosná. Aby člověk pochopil, vstřebal a změnil, musí si to kolikrát hold odžít (odmakat, odtrpět, odsrat, vychutnat) sám. Výkon, bolest, úspěch...

Myšlenka, byť opakovaná, je poměrně slabá, pokud ji nedoprovází dostatečně silná emoce, změna není dostatečně hluboká. 

Z toho, co jsme zatím měli "to štěstí" kolem sebe vypozorovat na vlastní oči my, můžeme s klidem konstatovat, že niterní nastavení člověka obracejícího se na nás se svým požadavkem, z velké části rozhoduje o konečném výsledku, tedy naší (ne) schopnosti mu pomoci. Jakákoli niterní pokřivenost, ať už z vnějšku jakkoli kvalitně přehrávaná, nebo naopak spatřitelná na první dobrou, ve finále ústí v nějaký ten karambol, který znemožňuje pomoct postiženému.

To je z toho potom mnohdy promrhání dobré poloviny energetického přídělu na jeden pracovní týden, který mohl být vynaložen do jakéhokoli jiného díla, třeba na daleko vyšší stupnici z hlediska smyslu, kamkoli jinam. Ale tak dobře i takovému na sílu pomocníkovi tak. NE nadarmo se říká: "Nesnaž se házet perle sviním", nebo "neplav proti produ (osudu), zbytečně se nadřeš a velice nic z toho nebude, akorát komplikace" vystihnutelné úderným moudrem: "nechči proti větru, nechceš-li si špičky bot ochcat". A nakonec to tak je, dobrému a připravenému člověku se dá pomoct podobně hladce jako když nožem projíždíte máslem, u jiného aby se člověk nařezal jak "kua příborákem" do měsíc odleženého bochníku chleba. Za odměnu se tak akorát nadře, pořeže a nedá-li si přes všechny varovné signály a nepřízně pokoj, nakonec taky (při)otráví. 

Za ty roky, po spoustě natlučení si, spálení a vydání se, se nám k tomu podařilo zaujmout smířlivé stanovisko. Tlačit to na silu, snažit se všemožně a mermomocí pomoct někomu, kdo není absolutně připravený, koho ještě adekvátně nepoznamenala, neprobrala a nezměnila tvrdá životní lekce, zato si pořád zatvrzele jede to svoje, často doslova doleva pokroucené... To je o regulérní sebe ztržení, zhuntování, záhubu. Z budoucna do přítomna nahodile přicházejí (vyskytují se) různé okamžiky, které všechny snahy hatili a bez jakékoli možnosti ovlivnění je dělali marnými. Buď si to vyloženě mrví sám klient, nebo z vnějších událostí jasně vyznívá, že zatím si na to ještě nepřišel, zatím ještě NE. Snažit se to nesmířlivě tlačit na silu je potom akorát tak o záda, kolena a mentální vitalitu. Výraz v tváří takového pomocníka potom nápadně připomíná strhané zombie, které jakoby na sebe nachytalo veškeré svinstvo světa, teda spíš daného dlužníka. Přehnaný soucit, lítost, touha pomoci, pocítit úspěch a připsat si peníz bez většího smyslu pro rozlišování z hlediska jakési připravenosti, předurčenosti často vede k vytvoření vlastního energetického dluhu, strhání se a navíc nachytání karmických neduhů "nenapravitelného" dlužníka upínajícího na nataženou pomocnou ruku všechnu svoji pozornost, vkládajícího do ní veškeré naděje a aniž by si kolikrát jakkoli připouštěl vlastní vinu a zodpovědnost za vniklou situaci, (ne)vědomky na ni přehazuje svoji vlastní špínu. Jemu se ulevuje, pomocníkovi znatelně přihoršuje a aby toho nebylo málo, když se mu to total KO podaří dotáhnout, nakonec mu za dobře odvedenou práci a vzniklou újmu ani nezaplatí. Vycucá, zaprasí a jakmile je dort hotový, namísto třešničky v podobě platebního poděkování má tu drzost na závěr ještě bezostyšně osrat.

To je potom pohled jedna radost, když není ani na následné odměnění se, udělání si radosti či řádné zrehabilitování. Pomáhání druhým z jakýchkoliv sraček je sic zásluh a obdivu hodná aktivita, iniciativa a záležitost, nicméně pokud si člověk nedá dobrý pozor, je to taky o průser, vlastní poškození a potažmo taky likvidaci. Nehledě na to, že se domníváme, že má-li být člověk v tomto směru dostatečně chápavý, vnímavý a empaticky, musí mít osobní zkušenost, tzn. projít si podobným hnojem, aby se potom mohl lépe vcítit do druhého a být mu celkově nápomocný. Buď je mu to primárně předurčené pro kvalitní odvádění svojí profese, nebo je to pouhý důsledek, tzn. prochází tím, protože je ve styku a přebírá, nebo určitá kombinace. Nikdy neprojít vážnou nemocí a tahat z ní den co den druhé je asi jako nikdy netrénovat MMA a pak se snažit o dělání trenéra. Asi to možné je, no člověk musí mít extra hroší kůži a zároveň být "dobře" odstřižený od druhých, aby se ho to negativně nedotýkalo. Pak je z toho ale tvrdost, apatie a pro jeho "svěřence" "nic moc" uspokojivé výsledky. Člověk by si měl především připustit vydaný podíl vlastní viny na vzniklé situaci, byť jen z principu nepřípustného niterního nastavení, cítění, myšlení a vnějšího přístupu. Potom že musí přicházet výchovné lekce a řešení není přehodit veškerou zodpovědnost za řešení situace do cizích rukou, aniž bych se já sám niterně měnil k lepšímu a z vnějšku dělal první poslední pro zlepšení situace. Jací jsme uvnitř, tak se nám zvenku děje. Z niterního balastu se navenek nezrcadlí regulérní hitparáda a ve znečištěném jezírku nerostou tulipány.

Suma sumárum, pomoct pyšnému člověku, který není ještě nedostal dostatečně za uši, nebo po koulích, chcete-li, nenabyl tak dostatečné pokory, čistoty, vděku, vnímavosti a citlivosti pro okolí, je téměř nemožný úkol. A obráceně lze též prohlásit, že chcete-li se potázat se sobě prospěšným, zkrátka aby Vám bylo pomoženo, přetvořte svůj charakter do co nejpůsobivější podoby to bude možné a buďte nanejmíň dobří, jinak vaše snažení kolikrát stejně bude jen z louže do bláta, spíš narazíte na někoho, kdo vás ještě víc potopí, a i když vám to teď projde, vsadil bych se, že bez skutečného zlepšení vlastního jádra přijde něco dalšího, strastiplného a třeba daleko horšího. K řešení vzniklého problémů přistupujte s vědomím vlastní viny, zodpovědnosti a pracujte na jeho odstranění co nejpilněji, nejpečlivěji a usilujete o  vlastní prezentování v co nejlepším světle. A to nejen pouhými slovy ale i skutečnými pocity a reálným počínáním. Soucit a dobrosrdečnost je krásná a obdivuhodná věc, ale i zde všeho moc škodí. Neznáte charaktery postižených lidí, tak jich přehnaně nelitujte, ani na silu nepomáhejte tomu, kdo si to nezaslouží. Vy to musíte cítit, vidět a on musí být za to upřímně rád a vděčný, jinak nemístným dáváním a bezbřehým rozmazlováním akorát uškodíte nejenom obdarovanému ale i sobě. Někdy má přijít jen bolest a ta má pobýt, dokud si nevystřídá nutná změna... Kdo ví, kdyby naše vnímání nebylo natolik omezené a viděli jsme všechny proměnné, třeba bychom po spatření minulých, či současných myšlenek, pocitů, skutků majících za následek charakterní špínu charakteristickou pro danou skupinu lidí, s nimiž tolik soucítíme pro kruté rány jejich osudu, na ně ještě nakonec vzali bič. Něha, laskavost, milosrdenství, všechno super, no odsud posud. Vyloženým vyčuránkům, kteří se toho snaží zneužít, cukr nedávat. A s tvrdou rukou rozhodně opatrně... Zdravá sebestřednost a vstřícnost, ne sobectví a altruismus. Ďábel číhá v krajnostech, extrémech, rozlišovat podle pocitu.


B. Od mala nám vtloukali do hlavy, jak nám slušné vychování a správné chování zaručí zářnou budoucnost. Nebo, že s ním aspoň dál dojdeme. Už tehdy nám to přišlo lehce přitažené za vlasy, no časem, když jsme se stali svědky tolika pokřivených, amorálních, prázdných skutků ať už jakýchkoli motivačních pohnutek či ambiciózních tužeb, aniž by se jejich konatelé dočkali jakéhokoli okamžitého trestu a naopak to kolikrát ještě vedlo k různým materiálním výhodám, jsme tento princip odsunuli na druhou kolej úplně.

Když něco chceš, musíš si za tím jít. Tvrdě. Nenechat se odradit ničím. Věř. Slýchali jsme potom často z úst různých motivačních řečníků. Rozlišuj, dělej, co cítíš, na co máš chuť, všeho s mírou, odpočívej, buď rozumný, prospěšný, láskyplný, chápavý, milosrdný, nebuď nemorální, bezzásadový, vyprázdněný, odlidštěný a vycucaný kretén, poslouchej ten jemný hlas v sobě, rozvíjej to dobré v sobě... Nikdo velice nezmiňoval... 

A tak se člověk bez okolků dral dopředu hlava nehlava, strčil ji, kam mohl, hlavně si vizualizovat svůj cíl a s vyplazeným jazykem se za ním drát, klidně přes mrtvoly. Nic než výhru nebere, o jim ukáže, až bude žít ten skvělý život! Do té doby nezastaví! Uvnitř se ochlazuje, blokuje, láme.

Otáčí se, za ním potopa, hledá sám sebe, kde nic tu nic, začíná cestu zpátky k sobě, do světla, štěstí, normálnosti, přirozenosti. 

Jde vyrovnaněji, víc vnímá drobné podněty, dělá co cítí, naplňuje ho, rozradostňuje. Při zpětném promítání si totiž uvědomuje, že jakýkoli úlet, přepětí, nebo násilné odtržení ho nakonec dohnalo a stálo nemalou pokutu, která za to fakt nestála. Podraz že v něm vězí ještě dodnes a neustále mu ubírá na vnitřní pohodě. Kéž by to tehdy nedělal. Proč, k čemu to? Jakékoli povýšení, odsouzení, urážky, vzteky, křivdy, zmatky, povrchnosti, závislosti. Všecko špatně.  Zjišťuje, že nejlíp bylo dřív, než začal boj, když byla kdysi dávno ona vyrovnanost, čistota, radost z každé maličkosti a vděk za ni. Ta oduševnělost, opravdovost a zaujatost prostým bytím, která se kamsi vytratila. Hold jiná doba, rychlá, ultra moderní, nepřirozená, neustálý boj, tlak, nepřejícnost. Ale pořád jsme to my, kdo, alespoň z části, dokáže vyčistit kluziště, vystavět mantinely, zavést pravidla, řád a harmonii, nevpustit dovnitř poblázněnost, zmatek ani chuligánství dnešní doby. Pořád to máme ve vlastních rukou, abychom žili jako lidé, s důstojností si zachovali vnitřní originalitu, integritu, jednotu, chuť, radost, vitalitu, energii, nepodlehli všemožným svodům, to dobré v nás upřednostňovali, dávali na odiv a bránili si. Nejsme žádné stroje, jsme individuální osobnosti. Nenechme se semlet systémem, druhýma doplantancama, ani vymoženostma. Žijme si každý v klidu a jak chceme, vybudujme si pevné mantinely, nenechejme se zasáhnout, rozhodit jako papuče a připravit o vnitřní lehkost a pocit bezdůvodné vyrovnanosti a blaženosti. Věřme, že každá naše Dobrota se nám vrátí, nenechejme se zanést, odradit, zhnusit. Soustřeďme se ochranu své čistoty před černotou, děj se co děj. 

Každý jdeme po jiné cestě, naše úrovně poznání se dost liší. Každý neustále máme co pochopovat, přijímat a předělávat. Nechejme druhé svobodně kráčet po jejich cestě, každý jsme vedený, tak pokud jim nemáme co dobrého dát, všímejme si sebe a nechejme život ať je naučí. No netřeba to přehánět, jsou situace, kdy je upřímná výtka prospěšnější než neupřímně míněná poklona. Jednou pro jednoho tak, pro druhého jinak, dělat jak člověk zrovna cítí, hlavně hledat ten střed, spontánně rozlišovat.