Poslání projektu versus předsudky vůči němu

Nejeden jedinec by si řekl: „Pche, to zní docela vtipně, když to říká nějaký DůmDluhů? Kdo ví, kolik lidí už draze zadlužili, poškodili, nebo zlikvidovali?!“ 

Je na vině pro některé děsivý název projektu, nebo tíhnutí k předčasnému vytvoření vesměs negativních předsudků?

Chcete získat financování s příjemnými náklady, ale odradí vás ten strašný název? Nebo si přejete, abychom vám pomohli z průseru, do kterého jste se dostali, ale ze stejné příčiny raději nepoptáte? Nebo ještě lépe na vletíte do spárů škůdce s líbezným názvem? Tak kdo je tady potom děsivý… Nebo nechcete pro jistotu nic, ale bez obrázku o všem, i když značně zkresleném, se zkrátka neobejdete? Raději to nechte být…

Takovým těm okamžitým rozumbradům… Rádi se staví do role soudců a oplývají onou zázračnou schopností přesného úsudku už na první pohled nebo doslech mnohem dřív, než si něco konkrétnějšího ráčí sami zjistit a mnohdy dokonce podléhají touze rovnou odsuzovat k věčnému zatracení, aniž by disponovali špetkou osobní zkušenosti, by se mohlo hodit vědět alespoň to, že…

Popis a smysl naší práce povětšinou nespočívá v ničem jiném, než se ty nevýhodné dluhy, které si poptávající nasekal, snažíme nahradit jedním a levnějším. Nebo ho naopak odvrátit od znatelně nákladovějších alternativ úvěrování. Zajistit mu zkrátka dle zadaných preferencí to nejméně nákladné financování jeho záměru, které je na trhu za platných pravidel k dostání.

Převážnou většinu poptávek našich klientů tvoří právě tyto oddlužovací operace. Ty ve zjednodušené podobě obnášejí snahu o nalezení celistvého nápomocného řešení pro jednotlivce, kteří nás oslovují se slovy: „nabrali jsme si spoustu drahých půjček, jejichž přehnané splátky nám ubírají z většiny našich příjmů, dokážete nám s tím pomoct?“, nebo „chceme zafinancovat tento záměr, je to vůbec možné, dokážete to, jaké by byly náklady“? 

Takže ne, vážně nikoho nezadlužujeme likvidačními mikro úvěry, ani nepřipravujeme klienty o jejich bydlení prostřednictví nebankovních hypoték či jiných pochybných produktů s gigantickým navýšením.

Zohledňujeme zájmy poptávajícího, řešíme jeho celkovou situaci, bereme v potaz jeho budoucí dobro a snažíme se vždy dostat co nejblíže k ideálu v rámci očekávaného vyřešení jeho situace. Řešíme pouze v případě, že se nám ji podaří výhledově zkvalitnit, nebo raději dáváme ruce pryč. K nějakému přikrmování se na finančních marodech tak fakt nedochází.

Když se dostaneme hloub k pravé příčině takového jednání, musíme si popravdě přiznat, že nemáme potřebnou náturu na poškozování a levárny. I když by si potřebnou tvrdost nejeden vyčůraný jedinec beze sporu zasloužil. Jsme nejspíš až moc měkcí, nezbývá než mnohdy souhlasit. Takové individuum však většinou bývá natolik slizké, že s ním nejde lautr hnout, ani kdybyste chtěli a jakkoli sebou mrskali. Kromě žaludku však na to nemáme ani potřebnou kuráž. Naše schopnost poměrně realistické představy ústavních i karmických dopadů takových náporů a nečistot je pro nás, přiznáváme, příliš děsivá.

Na jednu stranu nás občas mrzí, že tak nedokážeme pomoct zdaleka každému, nebo unavuje a brzdí, protože nedosahujeme natolik zajímavých zisků. Na tu druhou spatřujeme uspokojení v tom, že si to zásluhou naší práce nehodí nejeden člověk a taky že můžeme s klidným srdcem dlouhodobě fungovat. I když je stejně spíš otázkou času, kdy po nás někdo v tomto systému skočí i přes všechny ty snahy o zachování se z dlouhodobého hlediska správě, minimálně morální podporu a ideálně i finanční výpomoc tolika uspokojeným poptávajícím. Nevím, proč mě zrovna napadá „komu není přáno, tomu není pomoci“. 

Stejně tak upřímně nevím, jak moc se tím patří prsit, kolik skutečných zásluh to obnáší. Na konci dne je zdaleka nejpodstatnější to, jestli jsme mu dokázali sehnat peníze a nějak zlepšit jeho finanční situaci? Když ne, tak si to stejně nakonec některý hodí. Tak co nakonec z toho, že jim ty likvidační úvěry natloukli jako hřebíky do rakve druzí?

I když se to na druhou stranu dá tak trochu připodobnit k situaci, kdy i přes zásah a snahu doktora zemře pacient na otravu pozření pokrmů prodchnutých chemikáliemi, které se do nich pro vlastní ekonomický užitek neštítili naládovat druzí. Asi se nedá takový doktor, který jinak vynaložil možné maximum svého nasazení do snahy o pomoc takovému pacientovi, považovat za viníka. No kdo přes všechny ty snahy a oželené zisky ví, kdy a za co po nás kdo skočí a stejně skončíme.