Proč nečekat a udělat to hned teď

Vy že jakože máte fůru času? Vás že nic netlačí? Na to, abyste si nechali zhotovit alespoň záložní variantu jako "nouzové dvířka" už bylo u mnohých z Vás pozdě pět momentů zpět sotva postřehnutelných přizvednutím bránice automaticky vysávající kyslík ze vzduchu za účelem jeho samovolné distribuce do všech buněk vaší tělní schránky. Ach ta mnohdy ignorovaná křehkost bytí, vzácnost žití a souhra neustále probíhajících dějů předurčujících náš osud. Stačí být vyčištěný, naplněný a pozorný.

Co si to neustále hrajeme na, sami sobě namlouváme a před druhými předstíráme? Proč všechny ty nám cizí role, k čemu je to vlastně dobré? Domníváme se, že se tak zalíbíme druhým, dokážeme žít sami se sebou, pod skořápkou z rádoby bezcitné tvrdosti si snáz zachováme osobní hrdost, pocit vlastní důležitosti a plni obav z další bolestné (potupné) zkušenosti se radši zatvrdíme a znecitlivíme, abychom se jí tak snad nabudúce vyhnuli, nebo se s ní snáz vypořádali? Ale kde jsme nechali lehkost žití, vděk ze "svobodného" letu, přítomný pocit vnitřní harmonie, pohody a štěstí... Co jsme to dopustili ze sebe udělat, kde je naše "staré dobré" já? Zkusme zadolovat.

Neodkládejte projevení svojí iniciativy, neviďte co zítra, ani nedávejte nejprve přednost konkurenci.

Vsaďme se, že s každým dnem blíž pátku budete opět jinde, bledější, vnitřně vyprahlejší, znaveni životem, zešrotovaní rutinou, energeticky vyčerpání s nulovou chutí k plodné proaktivitě a třebaže druzí naslibují "hory doly", nakonec se po nich beztak "slehne zem". Namísto toho, abyste měli hned "kam sáhnout", nebo měli pravděpodobně dávno vyřešeno a to paradoxně ještě daleko líp, lidově řečeno za pár "šupů", zůstanete akorát tak "na ocet a pospas supů slétajících se nad mršinou", nebo Vás z toho nakrásně "šlehne".

Ostatně... "Pokud se nám někdo vyloženě zalíbí, měli bychom mu co nejdříve projevit svoji náklonnost, ne se znovu zardít, sklopit hledí, projevit nanejvýš afektovaným, poněkud divným, všeobecně odrazujícím chováním převážně zaviněným nízkým sebevědomím, odhodlat se nanejvýš k odevzdanému odchodu a sebe tak nečinně odsoudit k dalšímu odevzdanému vyčkávání, sebemrskačskému doufání a snílkování.

Nikdo nám negarantuje zítřejší probuzení, ani získání další šance k naplnění svého osudu. Rozhodující je vyškrábat v daný moment zbytky zašlého ega, dobře se naladit třeba uvědoměním vlastní hodnoty, předností, spojit se sám se sebou, zachovat si autentičnost kusu sebe, sebrat "koule do hrsti" a "akce střih".

No hlavně klid, i ona totální neakceschopnost či nešťastná teatrálnost odsuzující k samotě tak má možná být, když už k ní dochází. Třeba se první musíme naučit parádně žít a být šťastní sami se sebou, navázat vztah s našim nebeským Otcem, první je potřeba něco pochopit, změnit, vstřebat. Třeba ještě nejsme připraveni na vztah, máme být sami, věnovat se jiným, než milostným aktivitám... Nebo jsme pouzí tragédi, to je taky možnost. Záleží na niterním pocitu každého, cítí-li vyloženou potřebu, měl by každopádně jednat..."