and reality check:

"Na čem si jinde vylámou zuby, my v pohodě schroustáme, zatímco se proděraví a zataví jako by vypadli z oka ementálu, vytvrdnou jako beton či herkules, melou z posledního napodobujíc přitom výraz pana presidenta hlavu jak meloun a celí hoří jak vatra či dekret základních práv a svobod, se my pomalu rozehříváme a právě jejich definitivní vyhoření dovolí časem vyniknout našim přednostem. 

Zatímco oni hned ze startu na sílu vytasí všecky trumfy z rukávu, dávají na odiv i to, co ani nemají a uměle oslňují svými květy, které jim co nevidět odhnijí, jsme my v tomto jako poupátka chryzantémy, do krásy vyrosteme a své skvosty druhým ukážeme až po nějakém čase čistě coby odměnu za zásluhy, nebo jako boubelka to nejlepší skrývající pod povrchem..."

Každopádně to, co Vám alibisticky naslibují, my balisticky doručíme a přesto Vás po kapitalistické stránce vyjdeme ve srovnání s nimi minimalisticky, tak snad ještě nejsme zas tak strašní.

Srovnatelné asi jako exces vs. excel, kecy vs k věci, pomóc vs pomoc, fanatické vs fantastické, utopie vs tutovka, Máček vs Maček, mrčet vs mlčet, či sráč vs rváč.

Činy za 10 let hold jen tak nepřed(ch)čí, viz čipy, džípy či džíny z Číny rok 2012 a teď.

Jen ještě neházet perle sviním, svaté psům, chytrým napovídat a hloupé nakopávat.

PS drobet toho povyšování ciže egotr(vt)ipu snad ještě svedou stráviti...


Ilustracia: Původní zdroj = z důvodu rozmazání nám neznámý, snad i podobně bezkonfliktní. Zachycený objekt = osoba právě "tupě tlemící, čili čumící do blba", kochající se krásou okolní krajiny a zázrakem různých, v ten moment se dějících dějů, přičemž má možná úplně prázdno a jen čeká na ten správný impuls, pozastavuje se nad ptákovinami, oddává mírné sebereflexi, čili rekapitulaci svého dosavadního pozemského putování a hodnocení stávajícího rozpoložení své současné inkarnace. Možné místo: na molu spíše u jezera než u moře, možná kdesi v blízkosti Štrbského plesa. Výstižný popisek = ako by istotně a naozaj trefně povedali aj naši bratia Slováci: možno si za všetko možeš aj ty sám, lebo si ako frekventovaně užívaná a dávno nevynesená kadibudka, vnútri zaplněná fekáliemi naozaj až po prkénko a páchnoucí čímsi nelibovým na sto honů...

Přesně v místě jejich kolapsu jsme připravení převzít štafetu, na laťce v pro ně zatím rekordní výšce, kde by sotva vyskočili s pomocí trampolíny, si dáváme první pokus, tam, kde se cítíme komfortně, by oni fofrem zkoprněli, volně dýcháme, kde by se už dávno zadusili, kde padají na držku a celí vyklepaní řvou z plných plic se teprve začínáme pomalu soustředit, na biceps zvedáme po deseti opakováních to, co mají naložené na benčpres celí rudí a hrdí z dosavadní maximálky a i přes jištění se jim pod tíhou všech těch deka podlamují ruce v loktech, a když už vyflustle opouští cvičící zónu, se teprve dostáváme do aerobní zóny, provozní teploty a přitvrzujeme, v páce jako bychom snad přetlačovali vzduchoprázdno, po svých běžně ujdeme, kolik ještě neujeli na kole, na kole nadrženě urazíme vzdálenost, co by oni ledva dali na motorce a ještě to jaksepatří omrčeli, do posledního patra za mírné námahy vyvlečeme to, s čím by zůstali celí uřícení bezradně trčet s vyhřezlou plotýnkou na první etáži, zatímco trumfneme trasu stupněm náročnosti na horolezecké stěně odpovídající tak 8C připomínající přitom veverky, nebo zajíce běžící po rovné zemi, oni dají sotva 5A s pěti pauzami a odřenýma nejen ušima vypadajíc přitom jak velbloud ve vodě či tučňák na skále, rozdíl v rozevření nůžek zachycující rozdíl našich znalostí od těch jejich je ještě propastnější než mezi manikůrními a zahradnickými, či u studentů těchto dvou stupňů na základce..

Hlavně že když se buď posmívají, pomlouvají, nebo podkuřují, předstírají nezájem, znechucení, nebo to prostě jen polehčují (bagatelizují), jakoby o nic nešlo, to samo, my prostě jen proplouváme, staráme se o svoje rozpoložení a prospěšnost, sem tam se přemáháme, vybíjíme a dobíjíme baterku přirozeněji a samovolněji než elektro či chytrý mobil..

Uplavat co my už jsou asi po třiatřicáté utopení, zatímco neurvale tlačí na pilu jak smyslů zbavení naprosto KO produktivně do durch zhuntování, až ji zlomí, sami se pořežou a pak naříkají, pravidelně putují za mantinel sebe obětovávání všemu možnému, přirozeného řádu věcí, přičemž kolem sebe máchají jak smyslů zbavení při plavání kraula z posledního proti silnému odlivu a zachovávajíc tak zhruba stejnou vzdálenost od pevniny, či se od ní celí zoufalí ještě vzdalují, my si paradoxně pracujeme podle vlastního pocitu, jedeme pohodičku pěkně na prsa, bez přehnaného podléhání komu a čemukoliv, tvář si přitom opalujeme nad vodou, vesměs odevzdaně a stejně s chutí se jí oddáváme, klidně necháváme unášet proudem, sáláme pokoj, čerpáme síly a trpělivě čekáme na jeho otočení, a suma sumárum jsme stejně dál, tam dřív a svěží ready to go, jedeme si freestyle jak na prkně, děláme si triky, které chceme a kdy na ně máme chuť, oni celí to upocení tlačí na sílu jak klíny a stejně nic, ztracení, nepředurčení..

Týmové sporty jim jinak v realitě jak nám nejdou ani na počítači, ve vyspělosti hry mezi námi vězí doslova propastný rozdíl asi jakoby váleli za mladší přípravku a my juniory, pročučet za počítačem a očima připoutanými k displeji co my v čistém podobně jak Kajínek za mřížemi zpětně těžce frustrovani z všeho toho prošustrovaného času, tak se jim vypálí a zaklíčí do židle či skončí v Kroměříži...

Zato zcela jistě by u nich propukla na první pohled postřehnutelná osobnostní porucha, celková anti lidská fobie, nutkavá potřeba po odříznutí, všeobecná averse a apatie, nebo zjevné šílenství jak vyšité po tolikerém vyslyšení všelijak naladěných, povětšinou úzkostlivých klientských hlasů a spatření vesměs utrápených či upachtěných obrysů tváře, že to nemají šanci postíhat, natož se od nich nadobro oprostit, ani do konce své přespříští reinkarnace, kdyby se na ně taky tak nalepili, zježili by se jim chlupy od věnce až po zátylek, a ty od ofiny po kořen navěky zplihli, sami pak celí sklíčení jak na rozlučce propadli fatalismu jak vepři a ne tak aby si ještě zvládli zachovat špetku té vitality a toho smyslu pro humor...

Za svůj krátký život jsme vyzpovídali víc lidí z těžkých finančních hříchů a trablů jak kdekterý postarší kněz z těch duševních, a neboť udělovat rozhřešení nám alespoň prozatím nepřísluší, žehnali jsme, kárali, trestali a především usilovali o přímou materiální výpomoc, jak se jen dalo, celkově jsme jich stihli po mentální stránce vysvléct donaha víc jak mentalista, kabinka, inspekce či sprcháč, stali se ušními či očitými svědky vícera prekérních situací, smutných a na hlavu postavených příběhů jak sestava sanitky či chirurgové na urgentním příjmu a nezachytit tak to všecko na vlastní smysly, neuvěříme jim ani zdálky jak Tomášové..

Mít oni tutéž čest a k tomu při toliké snaze čelit tolika křivárnám, křivdám a romáckým tahům a přitom od skoro žádného Roma, že zlatý Rom, Kalousek a křivák, zklamáním, levárnám, podlostem, neschopnostem, lenostem, že by z toho celí sklíčení už nevyklíčili ani nevykličkovali do konce svých žití, vyhrabávali by se z toho zhuntovaní a zdecimovaní dlouho jak postkomunistická země po pádu komunismu či přehnaně pyšný a připoutaný milenec po odkopnutí a ignoranci od svého miláčka, dávali by se do kopy jak po těžkém kovi průběhu, byli smutní víc jak mládež po filmu s tragickým koncem hlavního hrdiny, dávno by jim popraskala srdíčka samým žalem, vlasy by jim dřív vypadaly jak splihly, oči měli čistě pro pláč, s okamžitou platnost přestali věnovat svoji pozornost tolika pí a ko navíc total mimo sféry jejich moci, vlivu, kontroly, dosahu, dopadu, vážili si všeho jako by měli co nevidět zkapat, konec viděli vzhledem ke stavu společnosti docela blízko, ke druhým by už tolik úcty a respektu nechovali ani zdaleka, zapomínali na slušné vychování jak na jejich jména a stáli o nová kamarádství asi jak o peskování, potraviny se silně projímavými účinky, návštěvu kontrolora či neoblíbeného rodinného příslušníka, fungovat tak reálném světě doslovně rčení nechat si druhými pít krev, už by z nás byla jen kost a kůže celí vyschlí na troud, či muset tak čelit tolika klientským vrtochům, manýrům, gestům a gustům jak my, zůstali by nadosmrti víc doplašení jak kuny z na plné kule ohulené plašičky, mít tak každodenní harmonogram celkově rozmlácený jak mističku z porcelánu, rozházený jak papuče na štědrý den, několikanásobný otec těsně před porodem a dlouho po něm, režim spolehlivý asi jak předpověď počasí a rozvrh horkotěžko organizovatelný jak u dělníka linky, kontrolora kvality, jejího garanta a zároveň operátora v jedné osobě, který se převážně bezvýhradně a náhodně podřizuje tomu, jak se zrovna kdekdo vyspí, kdekomu zachce, a na co mu ještě zbývá sil, aby se zítra nesesypal, být taky tak vytáčení jak horká linka, ve styku s více ojebávači jak prodavač v zastavárně či hotovci v herně, muset se vlastníma rukama prohrabat setinou odpadu než by našli jeden diamant, rychle by ztratili všechnu víru v dobro lidstva i jeho osudu, odevzdaně se mu odevzdali jak kojenec klínu a prsu své matky, lpěli čistě na jeho čistotě jak pedant na čase, s jistotou by nedokázali identifikovat sever, polohu své hlavy či příjmení matky za svobodna, to velké machrování a utahování by je vmžiku přešlo, vystřídalo ho spíš podlehnutí čirému pobláznění jak jen ztrátě soudnosti, zoufalý, podťatý pískot i šílený, zdecimovaný výzor, a chlupy by jim stály nejen v nose, to samé muset tak zamítnout víc o úvěr žádají(doní)cích lidí jak pojišťovny těch o proplacení pojistné události jako bychom snad byli limitka od lamba, na níž se čekají dlouhatánské fronty, ale nakonec se dočká jen pár vyvolených, vyslechli tolik smutných hlasů, osudů a storek podobně jak linka bezpečí a důvěry, že by nesvedli zastavit proud slz do konce svých dnů a být tak bez šance jim po peněžní stránce pomoct podobně jak onkologické oddělení po té zdravotní, nebo namlet tak svými hubami (do) naprázdno (a) pomalu víc jak přežvykováním vlastní stravy, víc slov jak jejich kávovar zrnek k následné degustaci a stejně se tím po všem tom štěbetání, do něho vynaloženého energetického výdaje víc jak v reaktoru štěpením i toho časového než svým štěňatům společně s vnoučaty a přinejmenším roztrojením osobnosti zavánějícím rozštěpení pozornosti na padesát a půl stran v jedné půlminutě v ideálním případě si pro jakžtakž zvládání vyžadující minimálně tři trojníky a nakonec se tím dopachtit podobného výsledku jak candát z posledních sil sebou mrskající na prkénku či Tom uhánějící Jerryho, neboli natřepat tak toho tolik co my při vyřizování obchodních záležitostí a ze všeho toho vyčerpávajícího žvanění mít za odměnu akorát tak hromadu odpadu, že by nad ním pracovníci mega smeťáku lamentovali, remcali, nemělí ponětí, kam s ním, a záložku select x zaplněnou tolika definitivně nedořešenými případy jak akta x a rozdělanými jak hrubá stavba pracemi, jede a cvaká jim huba až do hallelujah, k němuž by se shodou okolností začali neprodleně po zastavení, zotavení z rozpadlé deziluze a zpětném ohlédnutí, čili rekapitulaci tím docíleného výsledku shodně uchylovat a to dosti vehementně, při dalším navolávání by na to schválně nemysleli, nebo si ničím podloženě vyjma pár sotva postřehnutelných změn čili naivně namlouvali, že u další várky se jim už zaručeně zadaří lepší vyřídilka, převážně aby nemuseli jí kopat kanály okamžitě. Totéž rozčarování, zhrození a zhroucení, by je zajisté potkalo, kdyby si předtím za svůj život byli bývali dopřáli asi tolik trvanlivějších momentů výhradně věnovaných ničím nerušenému prožívání osobní blažené Ameriky, že by jim vlezli tak akorát za malíčkový, předevčírem až do polštářku nešikovně zastřihnutý nehet, pozornost měli ve většině z nich roztříštěnou do vícera směrů jak střepy rozmláceného talířku, spíš pro jistotu byli v permanentním zápřahu jak bojoví oři či mravenci trpící nespavostí, méně svobodní jak repliky novodobých otroků a každý sebemenší přísun volné energie okamžitě vráželi do roboty jak roboti, bez jevení známek větších energetických a emočních výkyvů jak perpetuum mobile, efektivní pomalu jak umělou inteligencí řízená strojní výroba, dospaní jak dělníci po noční směně strávené na lince, fokusovaní na to svoje jak jestřáby, klidní jak chronický neurotik, od narození skotačiví, šibalští a mazaní jak opice, oni ještě daleko víc odrzlí, dokonce i oplzlí akorát s jedním docela zásadním rozdílem, a sice že žádné opice nejsou... To by zčistajasna bylo víc zlomených psychik, pocitů ublížení, hluboko zakořeněné zapšklosti a touhy po mstění jak od neurvale zavržených, přecitlivělých milenek pomýleně pomalu počítajících s oltářem a malýma...

Kvůli surové upřímnosti, záměrnému přezírání trendu a plavání přímo proti jeho proudu na prosté bárce z možné pravdy, kterou pomýlené a přelétavé stádo nepříliš valně a poněkud zaslepeně vnímá coby nehoráznou lež, nepokoru a drzost asi kvůli separování se, jakémusi vyčnívání a neztotožňování se s jimi čerstvě vsugerovanými myšlenkami a od velkého bratra převzatými názory, jsme se vědomým porušením snad milionu pravidel pro úspěšnou propagaci a vypouštěním svobodo myšlenkových hesel pro prodej čehokoliv seksi asi jak bombarďáky či gatě do zvonu a podobně jak ony i cenzurované, neb jdou v rozporu uhlazenou, nemastnou neslanou a hlavně nikoho nepohoršující celosvětovou i proevropskou (podtrženo systémovou) politikou, jimiž jsou přímo prošpikované "kontrolní algoritmy" většiny vyhledávacích, mediální činnost regulujících a nežádoucí (netematický) obsah banujících robotů ze zadání nemajících příliš v lásce a tak i znevýhodňujících obsah takto veřejně se prezentujících dobrodruhů, připravili o bezpočet poptávek a tím pádem i profitu, navíc chceš-li před publikem kór tak utrápeným uspět, platí krom klasického předstírej jednostrannou jednoduchost, dobro činnost i srdečnost víc než kdy jindy nepřehnané sebevědomí spojené s notnou dávkou soucítění, podobně zepsutého rozpoložení a stejno vlnného nazírání na okolní dění, ideálně buď naladěný na tu jejich jeblou vlnu, opovaž se vyvyšovat, hýřit přehnaným sebevědomím a pozitivismem, vymykat se z rámců jejich představ, to smíš jenom trošku, aby si tě vůbec všimli, uvěřili, že si na jejich straně a k tomu ne takový krizák, abys neměl tu moc zlepšit ten jejich všivý život.... Ale stejně nás, jak už to tak bývá, paradoxně zrovna ti největší ulízanci, závisláci, přetvářeči, prospěcháři, strkači hlavy dop..ísku, házeči noh na ramena při první horší (sráči), třepá, kecá ala ťápá listi, permanentní podržtašky, plašiči, huli a honi brci, podlézači, pohůnci alias poskoci, vyhlášení prostituti a vášniví oblizovači cizích genitálií dokolečka vykonávající činnosti triviálněji repli(dupli)kovatelné jak kakání, celí doplašení u toho víc jak opět kupříkladu ty kuny z plašičky, hrající to velice chutňucce na jistoty a bezpečí jak kandidát či pojistka přitom čučíc čistě na vlastní okocení, zpětně osočují, jak kdyby sme byli největší hrdopyši, zlouni, zbabělci, ulhánci, egaři, ješiti, manipulátoři a kdoví kdo eště všecko. Hlavně, že když šlo do tuhého, začala jim padat všechna ta zácpa na pokrývky hlavy a právě v ten moment měli možnost se vzepřít, projevit svou hrdost i testosteronové mačo vlohy a tvrdý odpor, ztuhly jim akorát řitní stahovače, aby se náhodou neposrali, a hrdě drželi pevně jak věšáky v předsíni, no spíš toaleťáky či štětky v držáku, takže při bitvě jich fakt nebylo a po velkých kapitánech ani stopy, čili vidu či slechu... A ještě stíhali nenávistně štěbetat jak šulíni, v partii poučovat a šikanovat druhé nezaujaté jak hlouček žáků, štěkat po svých spoluobčanech jak rozčílené čivavy za plotem, a to je teď velkého divení a mrčení, když na hlavu postavená, heroická opatření proti něčemu začínají páchat tak stokrát větší škodu než chudák to, proti čemu prý měli původně sloužit, a že to ani zdaleka nevypadá na konec všech jejich destruktivních dopadů, jako spíš začátek konce... To je to teď, kdy je to všude samé sladké a chlast za hubičku, reklama na přípravky s pro změnu antidepresivními a nikoliv erektilními účinky, coby drobné záplaty na nervy rozházené jak střepy z rozmlácené skleničky po zemi aspoň na chvíli zalepila hubu tomu stádu než se jim definitivně zhroutí, nebo konečně vydají do ulic, zrazu samý vyvalený pant a nářek na nesprávných hrobech, místo aby ten svůj hnus vysílali tam, kam právem patří, skutečným viníkům a osobám, kteří se tomu pozdvižení a neštěstí vědomě či pomateně přičinili, zas ho perou na pár politiků a jinak sobě rovné, teda na ty ještě šťastné, čili relativně zabezpečené. S takovou se jim co nevidět vydají po krku a majetku... To bylo velkého ukvapeného souzení, haurování, strachování, a teď, když není ani na chleba, který je navíc tak dvakrát tak drahý, je z toho akorát těžká schíza, To se člověk může uvarovat a upravdovat, ale stejně se mu dostane vesměs posměch, pohrdání a odsuzování, a pak se mu všechen ten hrot otočí akorát tajný obdiv, zatímco oni zrazu fasují facky od reality jak od klička, pěna u držky jak u zpěněného koňa, brada spadlá jak vrata od chléva a růžová líčka jak dívčí pi..., pardon, barvička.

V neustálém riziku jak povodňová oblast v období dešťů, zvyklí na různé tlaky jak večerní čištění zubů, sám kartáček, parostroj či papiňák čili tlakový hrnec, radši a naschvál přehlížející všechny ty možné hrůzy, neustálé ohrožení a potenciální blízkost konce jak kožní výrůstky či mniši, úplní ignoranti či psychopati radši naladění na jinou, o mnohem víc jak jen cosi veselejší frekvenci jak anténa vysílačky či rádia na vlnovou délku Evropy 2 z Proglasu, přesto prosti všeho poklidu kolikrát i při přijímání potravy či vykonávání potřeb, nonstop se vyskytující na pokraji sil jak ukňouraní ztroskotanci či čivavy, přirozeně zatížení jak dětské kolo zápasníkem sumo či kolečka traktorem, nervová soustava zdravě vytěžována přenosem neuronů jak součet všech dopravních uzlů ve špičce auty přemísťujícími populaci z práce do práce a zboží z výroby do prodeje, pod neustálou palbou často prakticky neovlivnitelných a přesto životně důležitých okolností jak Ronaldo pod tou výkonovou a mediální či mariňák v poli, klíčových věcí absolutně mimo kontrolu víc jak stonásobně víc jak těch přímo pod ní, ve střehu a plné polní jak chuděry srnky vyplašeně pelášící před po výstřelu a krvi lačnícími, obdivuhodně vyzbrojenými, v křoví se krčícími myslivci, hrající vabank jakoby nám doktor včera sklesle oznámil mega smutnou zprávu a spíš živůtek než život nám měl utéct před očima za týden max měsíc, ale neměli ani vindru, veškerý energetický příděl vrážíme do pracovní činnosti jak mitochondrie, prahnoucí po pořád lepším, pohodovějším žití a zážitcích pro sebe a své blízké okolí pomalu jak nymfomanka po lofasovi či odkopnutý krizák po "své" princezně, ženoucí se za nimi takřka bezhlavě jak smyslů zbavení hotentoti, poletující povětšinu času někde v oblacích a po návratu do reality hlavy vyčerpané z takřka nepřetržitého přemítáním furt nad čímsi jak šelka po big sejls, postupně obsazované cizím balastem jak přírodní prameny a vodní zřídla po vyschnutí planety lidmi a vodní krizi, zabahňované jak bažina či horák po projížďce po dešti a zaprasené pak jak plech po pečení, už v úterý navečer vyždímaní jak hadry po (se)praní, odvaření jak broskve v konzervě, pomalu se přiklánějící k názoru, že hen dva pracovní dny by aj bohatě stačili...

Nechtěně se stáváme středem neláskyplného hodnocení ba přímo proklínání ze strany naprosto cizích lidí alias vševědů i všeumělů jak nároďák po debaklu, olympionik těsně pod bednou či červené políčko na šipkách, prošpikovaní jím skrz naskrz jak při lukostřelbě ze tří metrů, před očima se ze vší té energetické těžkosti točí jak Prátr z centrifugy, smráká jak při setmění v pralese a hvězdičkuje jak jasná noční obloha, huba vibruje jak umrtvená analgetikem, sucho v ní ve jak finále heroického shazování či při sušce na kocábu po velkolepé chlastačce, přesto pevně držíme na svém místě jak nástěnné držáky na bicykl, po vyčištění a seřízení se vracíme se na své pozice jak ony po závodech.. Jinak permanentně přepnutí do jiné dimenze jak intergalaktickým čudlíkem, šťastní jak blechy za každý bez větší úhony do 20:00 přežitý den, ochuzení o normální život a jeho krásy jak dnešní potrava o původní živiny v ne moc super marketu či tvarohový dortík o skutečný tvaroh, a jen Bůh a hrstka vyvolených ví o co všechno nechtěně a proto nevědomky obohacení, neustále hledající chybějící štěstí, rovní jak včera vybroušené fošně, pomalu vyspělejší jak účastníci srazu válečných veteránů, spolužáků po padesáti letech, babince a osazenstva domu seniorů pospolu, bezvětrní jak nedávný hurikán na jižní Moravě, rozhrkaní jak pouťové hračky při zátěžovém testu, harmoničtí jak hrůzostrašně rozladěná harmonika, rozlétaní jak vrabci po zimě či hospodské lítačky ve westernu, životní styl zdravý jak neustálé sezení, konzumace dávno prošlého či dočerna spáleného masa, opotřebovaní jak pětapadesátiletý plpoš samá brázda, překombinovaní jak masokombinát či kýčovitá čmáranice, životy zvenčí jednotvárné jak krychle, monotónní jak D dur, v jednom kole jak pekárna či pikožrůt, dny "dík" tomu letí jak mesršmit a splývají do sebe líp jak chladné barvy či vodka s džusem, zhruba od úterý zoufale upírající svůj zrak na neděli jak kdejaký zajatec na své propuštění na svobodu, ochuzení o kusisko osobního života jak dlouholetý trestanec, těšíc se na víkend a den volna podobně jak na happyend, čekajíc na něho jak na samo smilování, tlačíc na hodiny zbývající do započatí jak nepojízdné auto či početí, o páté v pátek úleva jak kráva jak kdyby z lidstva spadla ona sama a k tomu obtěžkána tunou a půl kameniva plus kovadliny, kdy u většiny konečně nastává volnost a blažené pocity s ní spojené, rozvzpomínají se na své lidství a že vlastně žijí život, a že je to odpřáhnutí ku cítit, jak začne vyvěrat ta značná radost kdesi z hlubin soláru, hlavní vlna pocitové svobody a pohody však vypukne až v sobotu kolem 4, neb i přes tu se vzhledem k nedávným událostem a tlaku jak v papiňáku stále více člověků ještě nervózně plahočí..

Ale tak alespoň si většina z nich ještě nenechala vzít den sváteční, pomní ho světit alespoň pokojem, v neděli se zastavují a nedělají. To pak člověk cítící se konečně zase jak člověk a ne nadutá koza vzdává chválu Bohu za to Blaho, jak za radostné osudové okamžiky, extrémně ceníc ty prchavé časové úseky, kdy se konečně většina stáda dožene, dodělaní lidé dodělají a začnou si dělat, co a s kým chcou, dají druhým pokoj, věnují svému životu, žijí ho podle sebe, samovolně zapomínají na ty hrůzy všedních dní a dokonce se přitom tváří docela lidsky a přátelsky, jak lid za starých dobrých oduševnělých časů, ten klid ve vzduchu je cítit hmatatelně jak vůně fialek, že kdyby vás v ten den vypustili měsíc zavřené z nory, musí vám být na první dobrou jasné jak facka, že je to neděle, a já potřeba si plnými doušky užít to blaho, načerpat z něho, než zase přijde 0:01 pondělí a započnou nanovo ty hody neurotismu, bujarého, štěstí a pocit borectví a letu přinášejícího rozstříkávání přes víkend nastřádaných energetických rezerv, jejich úterní vybíjení zbytků, dotažení nadrženě rozdělaných nápaditých projektů a už o poznání zhoršená, byť pořád ještě jakžtakž obstojná originalita, iniciativa a kvalita odváděné práce, ve středu přejetí jak f(r)etky po fest profetovaném fesťáku, včil to chce zas čil jak cip, kruhy ze zase nevyspání vyčuhující nad lícními kostmi zpod popraskaných žilek zrudlých a zpuchřelostí zalepených očních důlků jak alergických na pil kazících kukuč a jinak celkový výzor a mozkový výkon ala unga bugna gif, regulérní dojezdy, čili projevy nedostatku čeho všeho, kritická úroveň baterky, opotřebování a zanesení po dvou dnech takřka nepřetržitého provozu, výplody jedna velká mizérie plodící akorát frustraci, depresi a sklíčenost, spíš nefakčenko na styl aspoň do čtyč dělat že dělám, přirozené řvaní si těla o odpočinek, z radosti z blízkosti víkendu jakžtakž uspokojivě odfungovaný, snad i různými relaxačními aktivitami proložený čtvrtek, a pak už je to na spadnutí, pěkně se nám to rýsuje, poslední ladění naplánovaných aktivit, či jen polykání slin z ponechání všeho vlastní chuti a osudu, tak už poď na max, vytlač ze sebe ten zbytek, už se není na co šetřit, v pět už vypínáš a máš padla pátek, tak už jenom cca třicet let, které očividně uletí jak triskáčem, a jak nás něco s ohledem na nedávné události spíš čirou náhodou, supr čilostí a ryzí štěstěnou předčasně neskolí a akorát hup ho pod hlínu, tak hurá do důchodu s funkčností tělních orgánů a tak i kvalitou životní úrovně jak po přežití hirošimy, zkrátka než zas zkraje týdne nahodí mód odlidštěného autopilota povinně odbavujícího i sobě se příčící úkon za úkonem svázaní vším možným jak při sado masu úchylem, vesměs zbytečně moc zrychlení jak Tesla, přesto zacyklení jak v koloně či cyklón, přehnaně závislí na všem možném jak drogově, na jejich život má přehnaný vliv daleko víc lidí a věcí, než by se jim kdy líbilo anebo bylo zdrávo, sami v různé míře dennodenně dotírající na druhé důležití přitom jak sado maso dozorci a užďobávající na jejich úkor jak z dortíčku, užiteční pro ně asi jak vidlička k čisté česnečce či bez špiček, naučení se vnitřně i vnějšně vydírat výčitkami z nicnedělání jak kdoví k čemu učit hromadu neužitečných ptákovin či pořád podřizovat kdejakému ptákovi či dobytku.. Z části vinou profesní deformace se socializujeme s chutí typickou pro introverty alias asociály, v pořád dokola se opakujících soukromých debatách na jedno brdo rozebírajících nepodstatné ptákoviny, tlachajíc tak o ničom snad z jakési setrvačnosti nacházíme zálibu asi jak v navštěvování nejen zubního lékaře či dobrovolném přejíždění automobilem furt tam a zpátky po stejné trase jak dežoti až do úplného vypatlání, povětšinou šlapeme na nejtěžší převod jak šílenci čistě pro lepší pocit a potom, jako tím snad šlo vypálit, vypotit a smýt ze sebe ten šit, utéct před jeho dopady, anebo to ještě dotáhnout do profíků, nebo to byl býval ten jediný způsob, jak otevřít svá srdce, vyplavit hlouček endorfinů a chvilkově pocítit dětskou radost jak z přihrádky se sladkým množstevních slevách v Lídlu mlsnému či ta s chlastem cenově citlivému alkáčovi, dočasně se očistit v očistci, pozapomínat na všecku tu bídu jak s Alzheimerem a na krátký moment pocítit sám sebe jak na horách. Neustále se vyskytující na nějaké té hraně rizika, opatrně na ní balancující jak provazochodci na laně v desetimetrové výšce, nebo to prostě "hlava nehlava" valící jak rota odevzdaná ruce osudu, šrotující pak furt na čímsi jak profesionální šachisti, každý krok je nezbytné alespoň třikrát pořádně přeměřit a pak stejně našlapovat opatrně a s citem jak na slaboučkém ledu někde uprostřed Sibiřské pustiny, zvyklí na neustálé pendlování mezi dvěma nejlepšími kámoši Tužbou a Strachem i Euforií a Vyhořením jak Pendolino na trasu Olomouc-Praha či oheň na horko, snažící se ve všem udržovat balanc jak výživová či manželská poradna, niterně takřka nepřetržitě našponovaní jak kšandy vyp(r)aseného pracovníka, povětšinu času tak v křeči jak po přisednutí ohradníku, přežvykující křeček či vystrašený pavouk a když se pak konečně vysvobodíme, ulejeme, uvolníme a vypneme hlavu, budíme v druhých lidech dojem akorát tak dobrých dobrodruhů, spíše retardovaných, vymaštěných tragédů, mimozemských návštěvníků až vetřelců, vrcholových sportovců či Čechů na výletě a když zrovna nic neděláme povypínaní jak lampiony po výpadku proudu či paušál po opakovaném nezaplacení, jen se snažíme nasbírat co nejvíc duševních sil v nejkratším možném čase na to, abychom pak zas pokud možno s chutí a tak co nejkvalitněji, nejefektivněji (=nejsmysluplněji) dokázali něco dělat a to co možná nejdéle, ale jinak si z toho koloběhu stereotypního asi jak zasekané stereo, vstávání či jakákoli jiná, každodenně opakovaná aktivita, z níž se časem často stane rutina, povinnost a tím pádem i otrava vítaná jak vězení, můžeme zatím celkově dovolit na delší dobu úplně vypadnout asi jak člověk hlavou z balkonu bytu v jedenáctém patře přímo na beton... Celkově svojí činností druhým ku prospěchu a přitom odvádějíc špinavou práci jak spalovny, pohřebáci či popeláři, doposud za to v porovnání s těmi posledními neplacení o za o tolik víc královsky, pro mnohé přísně vyhlížející podivíni od plenek, tajně ukazujícími prsty opakovaně osočováni z regulérního autismu, nejen rodinou vážně podezřívaní z opačné orientace, čelící časté palbě kritiky ve smyslu "toto fakt není normální!", osamocení jak Segal, vězeň na samotce, pařez na paloučku či kohout odskočený od ostatních a stejně si v ní hovící jak ve vířivce, větší samotáři jak Samotáři sami, po odpojení od systému chvílemi vnitřně unavení jak vzoroví vampýři po požití výživné porce neurolu, výslechu či trhání, mozek kolikrát prolezlý tolika cizími hlasy jak žížalami žížaliště, zdecimovaný jak po fest prohýřené noci a zásobník dopaminu v něm vyčerpaný jak na déčku, emočně pak proměnliví asi jak obsah mixéru, jak víc na volno svázané lidské bytosti se cítící od pátečních 17:00 a úplně až od sobotního odpoledne do pondělního svítání a přestože za den ošemetných stanovisek a rozhodnutí k nutnému zaujetí a učinění víc jak předminulý president, zatímco každé jejich dedukce stojí za starou belu, za sebou víc aktivit z drtivé většiny záživných jak pálení žáhy, drobných jednání a vítězství jak vysloužilý velvyslanec, psychologické dovednosti přirozenou cestou vycizelovanější než přeštudovaný psycholog, schopní vycítit cizí emoce a definovat jejich povahu i původ jako by šlo o výkal přichycený na podrážce, na mrknutí oka tak přečíst i myšlenky druhých jak obdarovaní telepatií či čítanku pro prváčky, rychlým úsudkem schopni vás rozluštit jak luštěninu mezi obilovinami či křížovku pro začátečníky až mírně pokročilé, odhadnout jak vzdálenost pár metrů, rozebrat jak dětskou skládanku a prohlédnout vaši zlo či dobro vůli jak pořádkumilovným pedantem doslova vyšinutým na čistotu vyleštěnou výlohu, viděli víc za-hran chudoby jak delegace v rozvojových zemí, jak extra ulevili asi tolika lidem jak voltaren extra, podali pomocnou ruku více lidem jak solidarita Čechů či červený kříž, uchránili více domácností od hotové pohromy jak hromosvod, protipovodňová opatření či parašutistický a partizánský odboj dokopy, vyplavili mezi ně víc peněz než řeka vody bez nich či úřad práce, oddlužili jich víc než insolvenční komora či Robin Hood a sečteno podtrženo jim jich ušetřili víc jak evropské dotace a heuréka dohromady, bez poděkování a zcela nezištně odemkli víc lidských potenciálů jak (ne)mastné pomůcky všech motivačních řečníků, koučů osobního rozvoje a biohekrů dohromady, bezplatně karmicky modifikovali a potunili víc lidí jak vědci geneticky potravin, sto-pro přírodní cestou jich tak udělali bezdůvodně šťastných a pomohli od depresí podobně jak antidepresiva, přinesli jim spoustu dobrot jak mikuláš byť mražených jak family frost, udělali jich tím bezdůvodně šťastnější, klidnější a mírnější víc jak thc a cbd společnými silami, vzpružili jich víc jak sýpka či argin maca a klavin pér per annum, vyčistili celé zašmudlané od tak silně zaschlých nečistot, že ani nešla poznat jejich původní barva, jak Persil Magic, Mistr Proper, či králiček Azurit, projasnili tím víc aur jak jak vizínky očí a pootevírali víc čaker jak těžký alkáč lahváčů, vylepšili jim tím osud jak sekání latiny, správné modlení, meditační mantry, propocené tričko, klid a pokoj, mág či láska, max jich tím vyléčili jak doktor z hor bo max, naučili je uvažovat zdravěji jak testy všeobecných studijních předpokladů, rozesmály, rozveselili a zvedli jim náladu jak koktejl z padla, Veselovského a vtipné kaše, pobavili jak Simpsonovi, no krom radosti je rozplakali i stestem jak popíjení pálenky či krájení cibule, ukázali jim lepší cestu jak mapy od Googlu autem či Seznamu pěšky, posvítili jim na ni a rozzářili je jak blesk a posilnili je jak snikrska, rozebrali je na malé částečky jak liána duše či stavebnici od lega, aby se pak sami mohli dát znovu dohromady, no taky jich tím rozčílili víc jak šéf, vláda či vzteklina psů, taky zamotali víc hlav jak hlavolam či natočených a kadeřníkem rozčesaných či ustřihnutých chuchvalců svých vlasů a fousů, rozhořčili víc jak tonik zapíjený Radkem, pohoršili jak současné čelení vulgarizmům a zesměšňování od blízkých osob, pouráželi jich víc jak Zeman či cech komiků, pokárali jak jejich třídní, udělali si z nich tolikrát kozy jak pasáci, prdel jak apríl a podobně schválně tak příjemní či jak příjice, vysmáli jich tolik jak oni Somálců, satirická skupinka či černý humor, natropili žerty jak čerti, zostudili či rozesmutnili jich víc jak erektilní disfunkce či impotence, zklamali víc jak bedny či sazka, asi je nepotěšili jak lékař či četník, znechutili jak vulgární krkání či přepečené čevabčiči, nasrali si jich tím víc jak mušky při čtení, že nás mají teď v oblibě a lásce asi jak záporáky na nově či pavouka u postele, uškodili si tím víc jak šišláním, pročistili tím víc jak koviďák či králíček azurit, jsme jim sympatičtí asi jak zubejda či návštěva zubaře a ozvou se nám stejně jak jemu až těžce krajním čili bolestivém případě, kdy se krom na agonii samotnou nedokážou soustředit na nic jiného, nezaberou ani na chvíli a nezabere ani morfin či šarlatán... No zkuste si volat do lesa jinak, než se z něho neustále ozývá, nebo zachraňovat vosu z medu, či divoké prase z bodláčí. Chce to vysokou míru lásky, otrlosti a opatrnosti... Jinak se s vámi celí žhaví spěchali hned podělit o každý nový poznatek jak zamlada na zmrzlinu za drobné vyfasované od mámy, nebo nadržení za bývalou v reakci na její volání s odvážnou výzvou na oprášení prý nerezavějících, těch příjemnějších vzpomínek, celkově si vzali hubu na špacír, naťápali toho, čili nesobecky druhé obeznámili o tolika vlastních vychytávkách a moudrech, na než jsme si za úměrné oběti sami postupně přicházeli, bez materiální odměny odtajnili všechno z vlastní kuchyně a pro sebe si nenechali ani jedno schválně utajené souvětí, jen tak pro jistotu a případ, že bychom měli zítra odejit a vzít si je s sebou do hrobu, přitom žádné plané, násilně transformační plkání ve výsledku destruktivnější jak napalm, tank či sám Čmolík... No zas bychom si bez takového ventilování sami neuvědomili spoustu věcí, takže cajk. Všechno vždy něco stojí, je něco za něco... Celkově nad námi ohrnulo své frňáky víc ku... prašivých jak nad kapavkou, museli odignorovat víc lidu jak hlasovka a vytočit jich podobné množství jak on ji, do toho zamotali víc hlav jak hlavolam.. Skrytě jim dopomohli k očistě jak vyprošťovák k úlevě od kocoviny či stovkový voltaren od bolesti, hloubkově přehodnotit své postoje a překopat vnitřní hodnoty jak po nahmatání bulky v podko(pa)ží. Převychovali jich víc jak dospívání, družina, utrpení či tábor, ukázali jim, jak správně uvažovat, jak nápověda, obrátili jich na víru a duchovno víc jak loch, rak, Jiří Procházka či křížové výpravy, nebo v prach jak demolice k ní určený objekt, udělali jich tak dlouhodobě láskyplnějších a šťastnějších jak šňupání spolu se sypáním těžce krátkodobě a pak totální dno, umožnili najít sebe víc lidem jak dospělost, hory či meditace, uvolnit svůj potenciál jak kompilace motivačních videí, střepat se balastu jak povedená modlitba... Sami se přitom hrabající z ohromných hoven jak vlastní hloupostí v hnoji zahrabaní hraboši a nemající tak o sobě příliš valné mínění, místy ztracení jak bez Google map, o to odhodlanější nesejít z objevené, správné stezky. V písmu upovídaní jak na piku, v reálu pak hloubaví jak na houbách, ale vpravdě čistí jak lilie, sekající dobrotu jak na podmínce... Na slovní výrazy bohatí jak věhlasný spisovatel, vášnivý čtenář, kdejaký knihomol, zarytý češtinář, vysloužilý filolog, kompletní lexikon či sám mluvčí pan Ovčáček, všeobecné znalosti a přehled jako bychom dokončili PhDr a ne Gympl, že bychom s nimi rozlítili i lovce a stejně si žijeme jak gladiátoři na podobně dobrovolné bázi donucení k činnosti, na pořádné dovolené jsme byli naposled s našima, zazobaní cca jak Bohuš po finální změně závěti, vděční aspoň za hodinku denně čistě pro sebe a blízké, že hajzly nemáme na zahradě a když zůstane nejen na hypo, obstojné "papu, cígo", ale i nějaké to zřídkavé povyražení si z kopejtka poskromnější povahy. Dočkali se vděku jak sobotka a to nám ještě v mezičase odpočinku zejména v nedělku nezbývá než jen modlitebně doufat v to, že se to přičiněním nějakého toho nedopatření a zabráněním zázraku sakumprásk nedosere...

^{No co naplat, dělat můžeme jen to, co zmůžeme a to v době k tomu určené, tzn. kdy můžeme a chceme. Odmakat si to svoje, pak hold mazat a na to, co už v ten moment stejně neovlivníme, naprosto srát. Všechno totiž chce i má svůj přicházející čas, tak se mu pokuste v neustálé snaze o předbíhání ostatních neprotivit, nepředbíhat i jeho, akorát si tak ošklivě nabančíte, radši pocitově rozlišujte na základě apetitu k dané aktivitě a na něho se přímo navázaného energetického přídělu.
Když ten na to není, nectíte to, tak to prostě nemá být, nikdo to po vás nechce, dokonce snad ani sám Bůh NE, ignorovat to, protivit se tomu a tlačit to na sílu přes hranu vnitřního odporu je stejně často k číči (JE zač), tzn. krom dostavující se nespokojenosti a stále hlasitěji vykřikujícího vyčerpání pořádný výsledek nulový žádný, trest za zabedněnost. Jenomže k tomu je potřeba naučit se výhradně Mu důvěřovat, upozadit myšlenky a upřednostnit pocit, čehož chápeme, že ne zdaleka každý je v dnešním nastokrát přešrotovaném světě s nulovou vnímavostí vůči nemateriálnímu schopný...
Ale aspoň jsme konečně jakžtakž hrdí, tzn. blbci se kvůli čemu všemu a nakonec stejně ničemu křečovitě neponižující se před tolika pablby, že hrůza pomyslet, úleva jak kráva a nikdy víc. Hlavně s druhým za každou cenu (strojeně) udržet dobrý vztah, na silu nekonfliktní i při sraní na vlastní hlavu a až za hrob... Jsme ve fází hlavě dát na pocit a jinak vesměs nasrat a klidně i rozmazat.}

Ale to je pořád do py..tla jakéhosi při...hlouplého pindání, posmívání, závidění a nenávidění, sou samé pomluvy aj výmluvy, místo aby šupali podrážkami a soustředili se na to svoje mistrovské veledílo, když už festovně zapšklí z vlastního selhání a šedivého podprůměru nejsou za mák ani nic jiného na světě schopni (do)přát štěstí aspoň druhému, vysílat našim směrem lásku místo nenávisti, nebo nás alespoň totálně ignorovat, když už si nemůžou absolutně pomoct, kořeny té ubohosti jsou zapuštěné příliš hluboko a sebemenší úspěch a štěstí bližního je dráždí víc jak instagram nadržence či červená býky, nejradši by zadupali štěstí druhého do země a típli ho jak nedopalek a jeho neštěstí je celkově těší víc jak usoplence nová hračka.. No, ještě že je nahoře o všem plus mínus rozhodnuto, věci jsou dopředu dané a dopadnou tak, jak mají, bez ohledu na ten jimi vypouštěný toxický paskvil, jímž si ti nechutní hegeši akorát tak přivodí herpes či mrtvičku a k tomu vykoledují rodovou blokádu chudákům svým potomkům nejkratčeji tak do pátého pokolení... A k čemu to všechno, když je z toho akorát karmická kalamita? Propíraný ba spíš prošpikovaný člověk zrovna kvůli nim stejně nadvakrát polevovat pravděpodobně nebude, naopak spíš ještě tak dvakrát tak přidá, a tak z toho ty všiváky, nedají-li si pokoj, či alespoň neobrátí-li tu svoji odpornou pozornost jiným směrem, taky brzy mohlo regulérně švihnout, dočkat se leda prasknutí žlučníku, potažmo si tím emočním balastem nešikovně natropit extrémní "aty(o)pické" ekzémy, "(pod)pásové" opary či hnisavé bé(r)cové vředy jakožto právem zasloužený trest za nestrávené kritizování, ba přímo odsuzování individua, o jehož skutečné povaze, cestě, nutné změně i oběti vědí jedno velké kulové hovno.. A co teprve o opravdovém vnímání Boží vůle... Když správně chápat je zásadní a vnitřně skutečně směřovat ještě zásadnější. Jenom ať se nesnaží nikomu tvrdit, že oni nemají lautr co zlepšovat a jsou ve všem vzor vší dokonalosti a ctnosti, když přitom v realitě jsou sami baj očko základní jak místní škola, v deziluzi uvažující, zoufale se hledající a ukazující jak většina tamních děcek, triviální jak čítanka pro prvňáčky, sympatičtí jak nejeden státní úředník či svátek přesunutý na neděli, originální asi jak ponožky či punčochy pod stromečkem, možná i proto stylem svého odporného jednáním nebezpečně připomínají nezvladatelně přemnoženou havěť, špinavce jak prasata, ježky či fleky, a celkovou úrovní vodní hladinu vypuštěného rybníku, komedianti jak v pěkně trapném pořadu na rádoby zábavném kanále, vymýšlející si víc fantasmagorií jak na tom fantasy, pod rouškou nevinnosti nosící víc jedu jak zmije převlečené za užovky, povrchní jak omítka, (cizo)škodolibý tzn. libující si v cizí škodě jak pijavice, sami toho míň vybojovaného a skutečně vstřebaného jak pážata, do(vy)mýšlející si jak bajkaři, natlachaného toho víc jak do vzduchu sněmovny, celkově vyčuraní jak ihned po kakání, už včera nevynesené nočníky, důmyslné symboly ve sněhu či jejich prostěradla po sebemenším bu bu bu, páteřní jak úhoři, přesto se naparují jak hárající krocani nosící se jak hovna pávů na palici a přitom druhé ke svému životu potřebující víc jak gambler točení či mačkání, takže spíš jak smažák stlačenou ba dokonce skandální stříkačku, zranitelní cizími vrtochy lehce jak pírko a tak jim odkázáni prakticky napospas, hodnoty rozházené jak oblast po prohnání tornáda a to pak ve svém životě směřují správně asi jak kamikadze pilot, zahledění sami do sebe jak narcisy do zrcadla a kašlající na ostatní asi jak rakovinná buňka, tupí pomalu jak tužka po frekventovaném používaní bez ořezávátka, pohodlní jak vodou plněné lehátka, líní jak lenochodi či nadlabaní lvi a dlabající na to jak tupé dláto, nevyvinutí jak embryo, neustále, horlivě a poněkud povrchně se mezi sebou poměřující jak penisy, jako by snad na ně byl každý zvědavý, měl se z nich posadit na zadek či postavit na zadní, svět se točil čistě kolem nich, nikdo snad neměl nic jiného na práci, než řešit tu jejich tvrdou práci, úkony, výkony, cíle, sny, povinnosti a úspěchy, neměl (by alespoň mít) dost těch svých, tak komu je sakra cpou, co koho po tom, ať si to dělají nejlépe v tichosti sami za sebe, pro sebe a podle sebe a nazdar, paradoxně to často to bývají ti nejvíc závistiví, kteří cizí úspěch jen stěží kousají a tak se radši ze všech sil staví do role řešených, jinak by byli bývali členové skupiny ty úspěšnější nejvíc řešící, starající se o ně jak kojná o batole, cucající přitom jeho příjmení v hubě s větší pravidelností i zapáleností jak obráceně ono její bradavky, též se z něho snažíc vysát výživné složky pokud možno až do poslední, v jejich představách se vyskytuje častěji jak erotika či oplzlost a přesto docela podařeně dělají, že ten progres u něho nevidí, snad i sami sobě tak dlouho nalhávali, že je to jako vůbec nezajímá, až se jim podařilo se přesvědčit tom, že jich se ty tužby a s nimi často neodmyslitelně spjatá potřeba kešovice k úhradě účtenek za jejich plnění a žití na vlastní radost nijak netýkají, přitom po nich, bankovkách a ideálním mamonu slintají jak smečka rozčarovaných čoklů a uvnitř agresivní jak velmi vyhladovělé krysy v kanálech, pak hákliví na kdejakou ptákovinu, popudliví hůř jak fifleny a vznětliví snadněji než rafinérka či Pablo na zlomku své kariéry plně připravení zadupnout do země popřípadě sežrat každého, komu by bylo dáno tu jejich bídu konečně trumfnout, možná ještě zkusí, jestli by z něho něco nekáplo, kdovíkdy a zásluhou čeho se s asi tak tím smíří, pobouření, uražení či napučení jak přecitlivělé individuum též holdující hýřivé životosprávě a tvrdším drogám, chovají se naprosto nepředvídatelně a kolikrát u toho kdákají jak kvočna o svých dnech, jejich vztahy, názory i stanoviska mají kratšího trvání a mění je častěji jak kraťásky střih, to člověk nikdy není jistý, pod jakým úhlem na něho zrovna nahlíží a s jakým jednáním se zrovna vytasí, radši to prostě fakt moc, asi nejlíp vůbec neřešit a zuby nehty se dívat do sebe, ladit na zachovávání svého rozpoložení.. Jiní zřídkakdy zavadí o skutečnou prospěšnost někoho jiného, než sebe samého, a když je samotné někdo poškodí, čili ujme si na jejich úkor víc, než by se podle jejich soudu patřilo, můžou se z toho ze...sypat, odpouští hůř jak zákon, zato ale druhým často rádi dělají věci, které sami od druhých přímo nesnášejí, schopní a ochotní vnímat a zohlednit cizí stanoviska hůř jak na bezbranné útočící generál či kohout. Přitom plní emočního balastu jak Lidl důchodců v pracovní době či půda slimáků po slejváku snad přímo z jeho kapek promptně vzrostlých, jak laserovým lejnem pak nepříjemně propalující druhé pal(la)č(t)ivým pohledem, pod jehož náporem pak kolemjdoucí chudáci i oběti jimi do jejich biopole na dálku praných vln dočasně ztrácí sami sebe, že je kolikrát tak stokrát lepší těm hegešům vyhýbat a radši vůbec jim nelozit na oči, natož se tak obtěžovat cokoliv jim vysvětlovat, bo z nich pak akorát zhuntovaní jak hovado... Kéž by tak s podobnou vervou investovali tento přebytek své volné energie správnějším směrem, do něčeho tvůrčího majícího přímý vliv na jejich životy, tu moc je zlepšit, to by byly jinačí pokroky, progress spíš svinskými skoky než kroky... Ale to oni ne, oni radši těžký zevl, prý spokojení s tím svým lejnem a hlavně na tajnačku, jenom ať se to nedozví, zespodu ukazovat prstem jak družina neslušných spratků na procházce, přitom všecko v jejich životě všední jak středa, šedé jak myši, falešné jak silikony, za zády zákeřňácky pomlouvající lejno druhých, ale do očí se přetvařující věrohodně jak bižuterie čili falzifikát, milion jakéhosi švihnutého domýšlení a švitoření, ale ani náznak přímého dotázání či konfrontace dotyčného zavržence vnášejícího akorát tak vzrušení, nějaké to téma k řešení a sluneční záři do jejich všedních dnů jinak šedivých a jednolitých jak roztavená rtuť či mléčné mraky, a vzhledem k tomu, že jeho jméno omílají častěji než samo počasí, by měl být možná pasován na přízvisko Koranteng či Borhyová... Takové je dávno přerostlé jedince, kterým genialitou nesahají ani po genitálie a pílí už vůbec ne, pak udávají jako divoši o duši, mile rádi by je čímkoli přibrzdili v dalším rozkvětu, škodí jim kudy jen lozí jak štěnice či klíšťata s vzezřením chutným ala hovnivál, zato tuze si oblibují družení se sobě rovnými, podobně smýšlejícími břídili, projevují slepou poslušnost nadřízeným elitám, přikyvují přitom hlavou jak sošky po vhození mince celí vděční za to ponechané málo, nebezpečně se jim podobají též svojí převážnou vyprázdněností, bez známek odporu si nechají z vrchu kálet na hlavu (i do ní) ochotněji jak měděné okapy průjmem poznamenané holuby, nechají si hrát na city jak kytara c dur na struny, brnkat na nervy jak na cimbál a ze sebe dělat tak akorát dobré šašky jako by snad právě procházeli akademií humberta, nebo koko.. či čurá.. ve výrobní lince na moderní robertky, stačí jim k tomu pár dobře mířených manipulací a souhlasných podnětů z okolí, do kterého se pak tuze rádi poohlížejí pro získání pevné opory svých žalostných rozhodnutí a zpětného potvrzení svého pošibaného počínání připomínajíc u toho supy na komíně či spíš fašouny v zákopu, toužebně prahnoucí po chlácholení od podobně se zachovalých imbecilů, kteří za svůj život taktéž stihli mylně přečíst víc situaci jak krátkozraký cedulí. Vytřepaní zejména ze zbabělosti jak krátce abstinující narkomani z nitrožilního detoxu, mrskající sebou jak ploutevní ocasy na suchu či ty šťastných raťafáků, strachují se o sebe víc než klaustrofobik ze setrvávání ve stísněném prostoru, čučí si čistě svého a k tomu kolem sebe tupě jak vybledlí a zpuchřelí puci právě vystřelení z ledu, smutní jak smajlík na něm za jménem podepsaného hokejisty zdrceného po nedávném rozchodu, mračíc se něco na způsob Rumburaka či Trautenberka, či s ksichty kyselejšími než kdyby přežvykovali šťavnatý šťovík či maču, celí zatrpklí, nakrknutí a nešťastní čumí z tam a zpátky projíždějících plechovek a ze své ubohosti je nenapadne lepší lék na alespoň částečnou ventilaci své frustrace z zpackaného a nezáživného života, než veledůležitě okřiknout, ostříknout, nebo najet na cyklistu, ujít sami pár kroků, shoří jim plíce, nechť je na o(d)plátku co nevidět schvátí mimořádný opar, bércový vřed, či jim ne-štěstěna pořádně přišlápne úsměv i šulina, sami fekální jak hovnocuc, víc na překážku jak jen k hovnu jak všude poházené zpomalovací pruhy a přechody pro asi imaginární chodce, odporní jak sama nekrofilie, emoce potlačované až napěchované k prasknutí jak střívka v tlačence, přitom podušení jak špenát, umělí jak hmota, emočně potlačení  nastavení do módu extra silného vysávání všeho kolem jak vysavač nevšímajíc si těch nečistot, zatímco reverzní režim je pro ně jedna velká neznámá, vidět se tak v mládí v televizi, nad svojí postavičkou by se ze zděšení či lítosti rozplakali, nebo zhnusení poblinkali... Svoje emoční "tělo" poslouchají hůř jak rozmazlení fracci svoje rodiče, v ryze vlastní prospěch a pošahané představy se snaží překroutit přirozenost, bezohledně znásilnit realitu, karmu i kamarádství jak staří perverzáci a bio-harmonogram jak účinná antikoncepce, s invazivní upachtěností slídí po nových kontaktech jak nenapravitelný pedofil po malých holčičkách za všech myslitelných okolností připraveni skočit po každém "kolemjdoucím" chudákovi, který se jim přimotá pod ruku, mistrně ho pak motající jak námořnické lano či bílého koňa, kolem něho omotávající pavučinu jak Slíďák kolem uloveného hmyzu, usilující přitom o jeho příjemné ovívání jak motýlek svými křídly, poletující kolem něho otravněji jak mouchy při opalování, příjemní jak trny při trhání ostružin, v jádru i podobně dobromyslní, manipulující jím jak usa volby či televizní obsah sledujícími naivkami důvěřivě až slepě žeroucími každý tamní hlod jak zamilovaní nejen hlodavci,  podstatě si svým přínosem tykající s trny ostružin, užitečnější zbytečnější přitom jak

Celkově se nechávají ovlivňovat snadněji než průměrní voliči či kozí stádo, ovládat jak přeposilovaný volant a oblbovat jak telata, cejchovat na čelo písmenem P pochopitelně představující pitomce, přesvědčení pak o své míglé pravdě jak Husák, držíc se jí pevně jak klíště, hájící ji víc jak své ratolesti, svěží jak zatuchlý vzduch či loňský poprašek, přeskakující ze jména na jméno a názoru na názor jak splašené ropuchy na leknínech, velice sečtěle (naučeně) přemílají (reprodukují) furt to samé dokola, dochází jim osobní zkušenost i fantasie↓, jestli je vidí jejich prarodiče, o vzdouvání pyšností nemůže být řeč jako spíš obracení v hrobečku, potažmo odvracení zraku či plácání po čele v nebíčku, a kdyby tak jenom mohli, zlískají je za to jejich uvažování, řeči či činy do červeně či klubíčka... Když se mačovsky v popředí prsili jak surikaty či klokani před pářením jsme ze sebe dělali blbečky, ať je pak co dohánět, čím mile překvapit, hrbili se v pozadí nejistí sami sebou jak před prvním stykem částečně z nenasytnosti a z ní pramenící věčné nespokojenosti, možná i nízkého sebevědomí a celkového přesvědčení o přebytečnosti, převážné škodlivosti takového vystupování, protože pak akorát milion rozbitých vztahů, ve skupince největší borci a posmívači, sami neviňátka a cukroušci, často hájící špatnou stranu barikády a celkově přelétaví sýkorky či špačci, podobně dohořívající či típnutí, musí víc a mají míň věcí než kdy chtěli, na oplátku mají zbytečně moc těch, které fakt nikdy nechtěli a celkově si mohli doposud tak málokdy dovolit být tak svoji, jak chtěli, že už pořádně ani neví, kdo jsou a co že to vlastně chtějí, a zatímco oni svou hlavu soukali do latexu a mazali gelem, aby s ní mohli bez většího odporu proniknout do cizí kloaky, nebo ho naopak s citem navlékali na opačné přirození, aby mohli olizovat lepší příchuť a neměli pak pachuť v papuli coby vrchní rozkuřovači, nebo povolili bez známek odporu penetraci té své, spodem, horem prošpikovanější víc jak ptáček slaninou či pornoherečka Mišel, a pak se stejně ocitli vyplivnutí a celí zdecimovaní jak vyžvýkaná žvýkačka, hovadem onošená rouška či párátko na jedno použití na zemi, nebo vysazení jak cenově dostupnější kurtizány na D1 s hubami do O jak Panenkovi nohy, načež akorát tak velké kulové krom utrpěného traumatu po všem tomto násilném v(y)jebání všude možně jim bylo jasným důkazem toho, že ta už na první, promptně potlačené pocity, kterých se v nich mimochodem doposud stihlo nastřádat víc jak střívek v želatině řádné tlačenky, jimž se patrně přišila dehonestující událost či kooperace, jejímuž nastání stejně nakonec dali zelenou čistě zásluhou kalkulu, za to ve finále fakt že nestála, a celkově se před druhými na první dobrou prezentovali jak nadpoloviční supermani, přitom zbytkově namixovaní s béčkovými, už nějaký ten pátek šlapajícími, veřejnými prostituty, jsme se my pro jejich test, svoji jistotu a snad i jakési rozveselení jejich očím radši schválně či podvědomě škaredili, protivili, ztrapňovali, a potom, když nás odstavili na cca šestou kolej, se prostě jen sami přemáhali s tím, že je aspoň o článek ke starání, selhání a zklamání míň, postupně si stavěli svůj domeček na písku, snažili se je nepouštět příliš k tělu, hrdě se stavěli na odpor, distancovali, zachovávali si selský rozum, konzistentnost i loajalitu k těm pár zasloužilým, pravým, ale stejně zastávali druhých, možná už jen ve vlastní deziluzi dobrých a bezbranných, nastavovali za ně holý krk, sic pokulhávajíce ale snad i připraveni se všeho vzdát, vlastně pořádně ani nevěděli proč a čím máme začít dřív, teprve popouštějíce její uzdu↑ a odšpuntováváme své špekulovacích přednosti společně s prostranstvím pro jejich předvádění. Přesto se v duchu udivujeme nad tím, kde berou to až nezdravě sebestředně neprolomitelné sebevědomí k tomu, aby se poměrně pokrytecky a trošku i povýšeně nazývali Ti LEPŠÍ, kdežto my se kolikrát možná až zbytečně, ne moc hraně podceňovali a navzdory mírně předstíranému tváření se navenek jako suveréni uvnitř popravdě poněkud marně pátrali po pilířích chatrně podpírajících naše EGO před zhroucením na dno propasti, zabraňující tak našemu odosobněnému já altruisticky se rozplynout do okolního éteru a pomáhajícím nám v sobě překonat pocit jakési bezvýznamnosti, upozadění vlastních potřeb na úkor druhých, naopak vědomě vyzdvihnout vlastní kvality, pevně hájit vlastní zájmy a ospravedlnit tak naše případné přítomné preferování, vítězství na úkor druhých. Každý ať si ale dělá, jak si myslí, že je nejlepší, stejně si to nakonec nanejmíň na úrovni karmy odsere sám jak (nenasytný či laxní) komár a řečí bible tak sklidí přesně to, co (ne)zasel...

Rčení "komu nebylo dáno, tomu nebude pomoci" hold opět potvrzuje svoji nestárnoucí moudrost, nadčasovou pravdivost...