Základem úspěchu je dokázat se vyklidnit, dobře naladit, naplnit a potom si pilně a pokorně si odpracovat svoje. Prostě vybít baterky. Pak znovu do nabíječky a zase hurá vyplýtvat, resp. rozvážně zainvestovat. Nahoru, dolů, postupný tlak, žádné kamikadze. Chodit přitom za hranu pocitu přiměřenosti se totiž dlouhodobě nevyplácí a už vůbec nevede ke spokojenosti v přítomnosti takového člověka. Přece jenom je to proti jakési přirozenosti, takže pokud člověk není s hůry obdařen nějakou super energetickou schopností, musí si každý extrém zákonitě vybrat svou daň, ať už své povolání miluje sebevíc. Odchodem z pracovny by to pro nás mělo celé pro daný den skončit, odpracované bychom měli umět vypustit, nechat jít a nadále se nenechat ničím zatěžovat, abychom stihli pořádně zregenerovat a příště tak odvézt stejně tak kvalitní pracovní výkon jako posledně. To prostě neobejdeme. Dneska se sice můžeme něčím nakopnout, ale o to víc budeme ko zítra, možná dokonce i pozítří. Lidé dřív museli být moudří, možná to k nim v tom klidu přicházelo automaticky. Přehnaně tlačit na pilu je fakt na prd. Otupí se, nevratně poškodí a pak ji můžete pomalu vyhodit.

Ale zpátky ke gastro sérii, kterou je čerstvě obohacen úvodní hlavní hypoteční podstránky...

Přínos hodnoty pro hosta má být na prvním místě, o tom žádná. Jenže všichni zároveň známe ten nepříliš příjemný pocit mívaný z přehnané luxusnosti a "hraní si na kdo ví co", až se tam člověk kolikrát "bojí vlézt". Pak, po přemožení sebe samého musí dát svému prvnímu pocitu opět objektivně za pravdu a naposledy se zařekne, že už tam jaktěživ nevleze. Porce prťavá, chuť všelijaká a cena přepálená, takže se pak jde „za pár kaček“ dokrmit, spravit si chuť do bufetu vedle...

Tady se jim totiž při všem tom načančávání očividně vytratilo to hlavní a totiž ono selské - ať se v klidu a dobře nají za rozumný peníz a cítí se přitom dobře, hlavně žádná křeč. Místo toho je svědkem přehnaně nuceného, zbytečně skromného, nechutně arogantního, přílišně invazivního, nebo naopak totálně laxního přístupu. Aby se bál zeptat, připomenout, uvolnit. To je potom těžko, když se tam cítí se tam víc jak u zubaře, než doma. Všechny pohodu narušující „psí kusy“ jsou akorát na škodu. Přišel si primárně odpočinout, vyventilovat, přijít na jiné myšlenky, taky si trochu užít toho života, zpříjemnit, usnadnit si ho, a ne mít i tady ještě tak nervy, poslouchat ty bláboly a pociťovat to zoufalství. Už jen ve vlastním zájmu mu dejte, co chce, kdy to chce a klidně nic navíc, jen ten klid. Vám by ty rušivé elementy snad nevadili, líbilo by se vám takové přístupy? Ne, tak proč to je děláte druhým? Vážně to nejde líp? Přirozeně, lidsky a příjemně? Na druhou stranu chápeme, že by se pro neodnesení si negativních následků z kontaktu s některými hosty hodilo obrnění z energeticky neprůstřelného pancíře, nebo kropenka na vyhánění „zlých duchů a nastřádaných balastů“ ven z těla, případně kouzelný ametyst na dobíjení energie „přejetých“ organismů. Bez nich že se jen těžko brání katastrofálním následkům v podobě vědomě „nezaviněného“ vycucání, zaneřádění a znechucení. Ale tak vždycky se pak můžete zajít projít, vychodit tak ze sebe tu špínu, nebo se odebrat do ústraní, dát do klidu, doplnit, nebo při vážnějších zásazích si vzít si volno potřebné pro radikálnější očistu a načerpání. Lepší než být sám nositelem všech těch hnusů, podvědomě si dělat dobře na těch pár dobrých lidech a zapatlávat je jimi. To je pak nekonečný koloběh. Což je vlastně život. Ale tak vampír stejně nežije nadvakrát spokojeně a naplněně. A vy chcete, ne? Tak se poslouchejte a dbejte svých pocitů, signálů. Stejně s tím nikdo z nás nevy….. „To se snadno říká, ale když těch nechuťáků je tady každým dnem víc a víc, pojďte si to sami zkusit..." "No, věřím, že bych osobně odpadl po třetím takovém kousku a na ostatní pak působil jako „zombík podivín“, no co se dá hold dělat, život je jaký je a je potřeba se s ním pasovat, jak nejlíp dokážeme, tak jedině to třeba zabalit a zkusit něco nového. Každopádně souzním, držím pěsti – nemáme to jednoduché...". Ale tak každá doba měla něco, dřív bychom šli třeba zrovna umírat do války po statisících. V porovnání s tím už to tolik strašné není, zas tak špatně se vlastně nemáme. Jen se uvědomit, uzemnit, vrátit ke kořenům a sepnout. Dokud to děláte, co děláte, vynasnažte se najít si za tím to svoje a dělat to s chutí a jak nejlíp dokážete. Když to budete dělat s dobrým nastavením, věřte, že ten rozdíl půjde navenek cítit. Hlavně půjdete nahoru a bude vás to bavit. Pak se jenom dokázat obrnit, aby vás cizí parazité nezanášeli a neobírali příliš snadno. Dát si pozor na ledabylé povyšování, pohrdání a odsuzování. Radši se vynasnažte o vlídné, chápavé a vstřícné, nebo prostě přirozené, mírně distingované chování, v pohodě si oddělejte to svoje a běžte domů, aniž byste na hosta přenášeli nervozitu, neklid, hlavně žádné na silu tlačené, agresivno-křečovito-invazivní moresy. I když někdy je to „divočina v jednom kole“ a nejednou by to zasloužilo jedině pěstí... Zkuste se obrnit.