Věnujete každému sebemenšímu rozhodovacímu procesu přehršel energie, která Vám pak zákonitě chybí při dalších, podstatnějších činnostech? Otravuje vás neschopnost učinit rázné, rychlé a přitom trefné rozhodnutí, kolikrát se s tím natrápíte a výsledek pak stejně nestojí za moc? Máte pocit, že kvůli tomu nemáte absolutně pod kontrolou život, bezmocně poletujete v jakémsi vzduchoprázdnu a odevzdaně směřujete tam, kam vás zrovna vane "vítr"? 

Pro všechny z Vás, kteří máte tento "otravně zbrzďující zlozvyk v genotypu" třeba, shodně jako já, vinou váhavé váhy vězící ve vašem ascendentu, nebo zapříčiněním energeticky oslabených jater, a při postavení před sebebanálnější výběr se tak dokáží krkolomně zamotat stejně snadno jako karkulka v lese, s podobnou beznadějí se též zavařit jako oharky na zimu a ještě se v rámci destruktivního překombinování opičit po "geňošoch" zavádějících "proti netopýří" opatření... 

Třeba pomůže vyzkoušení si zastávání podobného postoje. Plus ke konci dovolte menší ecco vložku...

Přivřete oči, představte si ideální výsledek a zvolte si produkt, který ho podle vás dokáže nejlépe doručit. Často ho poznáte tak, že z vybíraných alternativ vytanul na vaši mysl jako první v pořadí a navíc je pro vás imaginace jeho užívání nejvíce lákavá, kdežto představa u ostatních ve vás vyvolává vesměs nelibé pocity. Nepřicházejte o svou svěžest vkládáním přehršle energie do dalšího vybíracího procesu. Učinili jste rozhodnutí, nevracejte se, nenechejte se rozhodit a jděte dál. Věřte ve svou intuici, osudově přivedení dané věci do vaší pozornosti.

Nepiplejte, nevysilujte se s tím přeby(zby)tečně, nepachtěte se za momentálně nedosažitelným.  Lehce se to říká, vím, no i kdyby se z takového rozhodnutí čirou náhodou vyklubalo řádné fiasko, neproklínejte ho. Pokud jste tehdy cítili neutuchající chuť k udělání takového rozhodnutí a ze všech okolních pobídek v daný moment a za daných okolností považovali pro vás reprezentovala suverénně nejrozumnější volbu z onehdy naskýtaných možností, takzvanou cestu nejmenšího odporu a zla, z nějakého důvodu mělo zajisté poctít váš život svojí přítomností. Něco vám dát, něco vzít, odměnit, potrestat, vychovat k lepšímu. Bez bolesti se to neobejde. Zpětná reflexe umožňuje upřímně si vážit přítomného. Nebo to tam nevidíte? Snažte se to najít podobně jako ve všem, co vám do něho přišlo cizím zaviněním, respektive vlastním nepřičiněním. Pravidlo konkrétní příčiny by zde mělo platit shodným způsobem.

Klišé ala sinusoida, dneska slunečno, zítra zataženo, předevčírem vitalita, pozítří churavost. Změna nálad, dopoledne síla a euforie, odpoledne útlum a deprese. Od narození do smrti "v jednom kole", svědkové přelívání jednotlivých extrémů. Chtít ve svém životě vídat to krásné, úspěšné a movité je pro lidi přirozené. Ošklivé věci se nám jaksi přirozeně protiví. Samozřejmě je tak správné usilovat o a vědomě chytat pěkné momenty, no přitom je potřeba učit se důstojně pasovat i s těmi prekérními, přehnaně si neošklivit, vlídně až s láskou přijímat i ty, které jsou z nějakého důvodu "nedokonalé". Kategoricky je neodsuzovat a nevytvářet si agresi na pěkné. I ten, kterého kritizuješ, má kvality, které ty ne. Byť třeba amorálním, vychovává ostatní způsobem, který je jim kvůli něčemu potřebný. Zkusme hledat na všem, co se děje, něco pěkného, stavět se k tomu s vnitřním přijetím. Když už s tím nedokážeme lautr nic udělat, alespoň se soustřeďme na to, abychom se tím nenechali ani rozhodit, rozladit. Přehrávejte si v sobě něco příjemného, nalaďte se na pozitivní vlnu a žijte svůj život. Aby se vám to podařilo, teda nejste-li nevídaně otrlé kusy, odstřihněte se od všech těch katastrofálních zpráv a vlivů valících se ze všech stran. Přestože zdaleka ne se všemi je v souladu se snahou o přežití to možné, jistě se najdou i určitá doslova syste(é)matická omezení, která zavést v pohodě lze a stejně tak činnosti, bez kterých se bez větších problémů obejdete. Samota, příroda, fyzická aktivita, meditace, rodina... Potom se jim nemá jak podařit to, o co se očividně setsakramentsky snaží a sice vstoupit vám sem a vehementně zalévat sazenice vašich obav o budoucnost, aby posléze vyklíčili v úzkost, strach, hněv, paralýzu, závislost a snazší ovladatelnost. Tzn. nic, co by mělo co dočinění s vašim osobním štěstím a zdravím. Ba naopak je s nimi v přímém kontrastu bijícím do očí asi jako černá s bílou. Kašlete na to a v klidu žijte svůj život, co to kolem jenom dovolí. Dokud vám nepřijedou před barák s píchačkou a tankem, nevytáhnou vás za nohy a nedonutí násilím, nebo se vaše krajina i vámi naráz nepromění v postkatastrofickou pustotu... Nemá to do té doby smysl řešit, zatěžovat se tím a negativně programovat v přítomnosti. A potom, pokud se tak vážně stane, tak už vlastně taky ne... Samo že to vyžaduje vydatnou dávku vnitřní důvěry a víry, ale tak o tom to z "vesmírné perspektivy" taky možná celé je, ať už je pravý viník kdokoli a v jádru věci touží po čemkoli, stejně jako i u jiných dřívějších násilností. Když se tak děje, tak to z dozajista má nějaký vyšší význam a účel. Třeba násilné přeorientování našeho nitra. Co zbývá, když k dobrovolnému jaksi nedochází, ba naopak to bezbřeze směřuje do kopru.

Výsledek vašeho počínání nemusí být hned na první pokus přímo dokonalý a kdekdo se vám za něho může zpětně "pochechtávat", pleskat se nad ním do čela. Ale kdo z nás je sám tak perfektní, aby měl tu drzost tak činit? Když vám nemá jak pomoct, nechť si hledí svého "hovna". Jediný míček nezkazí jen ten, kdo s tenisem radši nikdy ani nezačne a po bouři dokáže být korunovaný kormidelník kdejaký kašpar. Kór přihlíží-li jí nezúčastněně z kocábky plující daleko stranou pod bezmračnou oblohou, natož pak z pohodlí svého místečka na gauči. Osobní zkušenost je hold nepřenosná. Dokud v tom člověk není zaangažovaný a pořádně se v tom vlastnoručně "nevyrochňá", tak prostě neví. Nemá nadvakrát smysl, aby se to hodnotil, pozastavoval se nad tím, radši ať si žije to svoje.

Buďte sami nanejvýš vnímaví, ale přitom prostoduše a poklidně berte to, co vám v daným moment přichází. Choďte dolů a ne nahoru po jezdících schodech směřujících dolů. Registrujte své okolí, zodpovědně usilujte o jakousi harmonii a jednotu s ním, ale přitom se uzavírejte sami do sebe a především podle sebe taky jednejte. Primárně vy, pak oni. Nenechejte se různě vláčet a znásilňovat. Dělejte si, co cítíte. Přinejhorším z toho bude dobrá škola a příště sáhnete jinam. Jo a zkuste se hlavně vyklidňovat, spojovat sami se sebou, dopřát si tolik nerušení, abyste zaslechli ten slabounký hlásek uvnitř, návrat do neporušeného dětství a postupnou analýzu toho, kde se to s rostoucím věkem zvrtlo... A taky si můžete různými způsoby posilovat ony játra, ideálně i se slezinou a ledvinami.

Na nejniternější úrovni jsme podle výzkumů pana Lazareva všichni jednotní a zaslepeně, nevratně ničit planetu, domov nás všech a našich děti, dokáže jedině zabedněný imbecil (to říkám já osobně), na jehož zdraví, osudu a karmě se to sic bezesporu podepíše, ale co naplat, když na nápravu bude už poměrně pozdě. Zodpovídejme si častěji otázku typu, "jak moc to tady stihneme zasrat mezitím, kdy položíme chodidla z postele a blaženě do ní zase ulehneme?" a usilujme o to, aby číslo za rovná se bylo "v rámci možností" co možná nejnižší. Nezbývá, než začít i skončit sám sebe a přitom doufat v podobné okolní smýšlení. Pokusme se nepoškozovat planetu na úkor profitu, požitku a nenažranosti a namísto odevzdaného pozorování a pacifického tolerovaní dění bezbřehého škůdcovství v okolí taky občas tvrdě zasáhnout, zaprotestovat, případně potrestat. V opačném případě si smradi budou nerušeně, spokojeně smradit dál.